28 Cdo 5114/2008
Datum rozhodnutí: 03.06.2010
Dotčené předpisy: § 7 odst. 5 předpisu č. 95/1999Sb.



28 Cdo 5114/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Janou Piskovskou, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká 48, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 1, o určení práva na přednostní prodej pozemku, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 228/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.7.2008, č.j. 11 Co 287/2008-91, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2.7.2008, č.j. 11 Co 287/2008-91, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21.4.2008, č. j. 26 C 228/2006-70 ve výroku II., III., který ve výroku II. určil, že při převodu pozemku podle ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb. v platném znění, má žalobce přednostní právo na prodej pozemků blíže specifikovaných ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, a to podle ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen zákon č. 95/1999 Sb.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je společníkem Obchodně zemědělské společnosti ZEMPOL, spol. s r.o., která má v nájmu pozemky parcelu č. 2535/1, 3083/1, 2451, 2452/1 a 3199/8 v k.ú. V. a od vzniku nájemních vztahů na těchto pozemcích provozuje zemědělskou výrobu, a to u pozemku parcely č. 2535/1 od 1.1.2002, kdy původním pronajímatelem tohoto pozemku bylo město V. a od 14.6.2006 žalovaný a pozemek parcelu č. 3083/1 stejně jako ostatní pozemky má v nájmu od 1.1.2001, kdy pronajímatelem byl a i v současné době je žalovaný. Vzal za prokázané, že žalovaný dne 26.6.2006 zveřejnil nabídku na odkup uvedených pozemků a žalobce na tuto nabídku reagoval dne 24.7.2006, a to se souhlasem ZEMPOLU, spol. s r.o. Též zjistil, že předmětné pozemky má žalobce od žalovaného pronajaty ke dni vyhlášení prodeje, t.j. ke dni 26.6.2006 a bylo prokázáno, že na těchto pozemcích žalobce hospodařil po dobu delší než 36 měsíců. Věc posoudil podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. c), odst. 3, odst. 4, odst. 5, odst. 8 zákona č. 95/1999 Sb. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně ohledně výkladu ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. s tím, že do požadované doby 36 měsíců se započítává i doba, po kterou byl nájemce nebo podnájemce pozemku právním předchůdcem současného nájemce a za nesprávný je třeba považovat výklad, z něhož vycházel žalovaný, že musí jít po celou dobu 36 měsíců o nájem, kdy pronajímatelem je Pozemkový fond ČR. Podle odvolacího soudu nelze považovat za rozhodné, že v době od 1.1.2002 do 14.6.2006 byla uzavřena nájemní smlouva ohledně pozemku parcely č. 2535/1 v k.ú. V. mezi žalobcem a městem V. Dodal, že základním cílem zákona č. 95/1999 Sb. bylo provedení privatizace státní zemědělské půdy ve prospěch fyzických či právnických osob podnikajících v zemědělské výrobě a případné zamezení spekulativním nákupům této půdy.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu ohledně výkladu ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. Podle dovolatele zákonodárce měl na mysli skutečný nájem či podnájem na základě platné nájemní či podnájemní smlouvy, nikoliv pouhé užívání pozemku bez smluvního vztahu, a to ať užívání bezesmluvní (bez právního důvodu) či na základě jiného právního titulu. Poukazoval na skutečnost, že ve vztahu k pozemku parcele č. 2535/1 a č. 3083/1 nebyly splněny zákonné podmínky podle § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., neboť podmínkou pro uplatnění přednostního práva prodeje pozemku je existence nájmu od Pozemkového fondu ČR a splnění zákonem stanovené doby 36 měsíců před vyhlášením prodeje. Namítal, že ze zákona č. 95/1999 Sb. nevyplývá, že by mohlo docházet k tzv. ,,sčítání i dob dřívějších nájmů, přičemž tento postup by znamenal ničím nepodložený extenzivní výklad zákona. Dovolatel považoval za nepochybné, že nájemní smlouva č. 9N 98/22 byla ukončena k 31.12.2001 a k rozšíření nájemní smlouvy č. 163N 01/22 o pozemek KN 3083/1 došlo až od 1.10.2003. Podle dovolatele v období od 1.1.2002 1.10.2003 neměla společnost ZEMPOL spol. s r.o. v nájmu ani pozemek č. 3083/1 (hon) ani jednotlivé pozemky ve zjednodušené evidenci a za tento pozemek ZEMPOL spol. s r.o. v uvedeném období neplatila Pozemkovému fondu ČR nájem. Konstatoval, že pozemek KN 3083/1 v k.ú. V. měla společnost ZEMPOL spol. s r.o. v nájmu od 1.10.2003 a ke dni vyhlášení prodeje 26.6.2006 tak nesplňovala ve vztahu k tomuto pozemku zákonem stanovenou dobu nájmu. Ohledně pozemku parcely č. 2535/1 dovolatel zdůrazňoval, že Pozemkovému fondu ČR vzniklo právo správy k tomuto pozemku ke dni 24.6.1991 a tento pozemek pronajal Pozemkový fond ČR ZEMPOLU spol. s r.o. dodatkem č. 5 k nájemní smlouvě č. 163N 01/22 ze dne 14.6.2006. Tvrdil, že pokud Město V. uzavřelo se ZEMPOLEM spol. s r.o. dne 1.1.2002 na tento pozemek nájemní smlouvu, nedisponovalo právem k uzavření takovéto smlouvy a tuto smlouvu je nutno považovat za absolutně neplatný právní úkon, přičemž k této skutečnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu účastníka řízení. Namítal, že Město V. nelze považovat za právního předchůdce Pozemkového fondu ČR. Dovolatel uzavřel, že právo správy Pozemkového fondu ČR k předmětnému pozemku vzniklo ze zákona již v roce 1991, k žádné změně vlastnictví předmětného pozemku od roku 1991 nedošlo, Pozemkový fond ČR není právním nástupcem Města V. a ani jej nelze považovat za právního nástupce Města V. jako pronajímatele pozemku parcely č. 2535/1. Podle dovolatele dobu ,,nájmu na základě nájemní smlouvy uzavřené s Městem V. proto nelze zahrnout do zákonem stanovené doby nájmu nezbytné pro přednostní právo na prodej pozemku. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl zamítnutí dovolání jako nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.

Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní; z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2006, sp.zn. 28 Cdo 2551/2006. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, které obsahově i fakticky dovolatel v dovolání uplatnil.

Než ani pokud jde o právní posouzení, nemohl dovolací soud přisvědčit dovolacím argumentům dovolatele.

Nejvyšší soud se výkladem ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. zabýval již v rozsudku ze dne 13.8.2009, sp. zn. 28 Cdo 1668/2009, v němž vyslovil, že základním cílem zákona č. 95/1999 Sb., jak to ostatně plyne i z důvodové zprávy je privatizace zemědělských pozemků, a to zejména ve prospěch osob provozujících na nich zemědělskou výrobu a umožnit jim tak získání zemědělské půdy potřebné pro efektivní hospodaření. Ve shora uvedeném rozhodnutí dovolací soud zaujal názor, že vzdor absenci výslovného znění zákona, které by umožňovalo obdobný, tedy analogický výklad ustanovení věty druhé § 7 odst. 5, ve vztahu k ustanovení § 7 odst. 1, písm. c) zákona, nelze možnost analogie vyloučit a dovozovat tak závěr, podle něhož za dobu provozování zemědělské výroby právním předchůdcem nelze do požadované doby 36 měsíců započítat. Jde totiž o logický důsledek vnitřní vazby mezi provozováním zemědělské výroby, jejímž integrálním předpokladem je existence nájemního vztahu. Ten pak skutečně ve vztahu k provozování zemědělské výroby představuje fakticky provozování zemědělské výroby samotné.

Dovolací soud proto nemá pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu ohledně posouzení otázky výkladu ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. Pokud odvolací soud vyslovil, že u podmínky provozování zemědělské výroby podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb. lze analogicky použít ustanovení § 7 odst. 5 a do 36 měsíční lhůty započítat i provozování zemědělské výroby právním předchůdcem současného nájemce, je třeba jeho závěr považovat za správný.

Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu.

Pokud jde o dovolání žalovaného do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r. předseda senátu