28 Cdo 5103/2009
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 5103/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Rezidence Club Canada s.r.o. , IČ: 255 54 239, se sídlem v Lipně nad Vltavou 25, zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 5.156.442,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 61/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 55 Co 289/2009-60, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. března 2009, č.j. 21 C 61/2008-41, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5.156.442,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že v exekuci, vedené u Okresního soud Praha-východ pod sp. zn. Nc 4765/2004, žalobkyně při dražbě konané dne 10. 6. 2005 vydražila nemovitosti povinného. O tom, že na základě usnesení o příklepu nabyla vlastnické právo k nemovitostem, vyrozuměl soudní exekutor příslušný katastrální úřad dopisem ze dne 29. 8. 2005. Rozvrhové jednání, původně nařízené na 30. 9. 2005, bylo pro závady v doručení soudních rozhodnutí účastníkům (zejména povinnému, jenž se zdržoval na soudu neznámé adrese) a pro nemoc soudkyně projednávající exekuční věc odročeno na 7. 2. 2006. Soudem vydané rozvrhové usnesení pak nabylo právní moci dne 20. 3. 2006. O zániku zástavních práv původně váznoucích na vydražených nemovitostech (jež zanikla právní mocí rozvrhového usnesení; § 337h odst. 1 o. s. ř.) vyrozuměl soudní exekutor příslušný katastrální úřad dne 19. 4. 2006. Dále měl soud za prokázané, že již po nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalobkyně vynakládala peněžní prostředky (za dokumentaci, studie aj.) za účelem získání dotace ze strukturálních fondů, jíž měla v úmyslu investovat do vydražených nemovitostí a uskutečnit tím zamýšlený podnikatelský záměr, který by ji v budoucnu přinesl očekávaný zisk. Dotaci ovšem nezískala, podle jejího tvrzení proto, že i po nabytí vlastnického práva k vydraženým nemovitostem byly po dobu dalších devíti měsíců, vlivem průtahů v řízení i nevyhovující právní úpravy, vydražené nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí s právními vadami (za něž žalobkyně pokládá zástavní práva na nich váznoucí). Žalobkyně se proto domáhala vůči žalované náhrady vynaložených prostředků (skutečné škody) a ušlého zisku, který ztratila z důvodu, že se neuskutečnil jí zamýšlený podnikatelský záměr. Současně žádala i o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

Žalobkyní uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006, tj. před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Postup soudu v exekučním řízení však neshledal nesprávným, uzavíraje, že k průtahům v něm nedošlo, neboť soudní exekutor i exekuční soud od okamžiku dražby činili úkony v přiměřených lhůtách, nepřesahující dobu jednoho měsíce. Výjimkou bylo odročení nařízeného rozvrhového jednání, k němuž by však muselo dojít i nebýt nemoci soudkyně, neboť usnesení o nařízení jednání se nedařilo doručit povinnému, který soudu nesdělil adresu svého nového bydliště. Během oněch devíti měsíců nebyl tedy soud nečinný, jestliže konal veškeré úkony směřující k nařízení rozvrhového jednání a k vydání rozvrhového usnesení, ve lhůtách povaze věci a její složitosti přiměřených. Nesprávným úředním postupem pokračoval odvolací soud není postup exekučního soudu vycházející z žalobkyní kritizované právní úpravy, ustanovení § 337h odst. 1 o. s. ř., jež spojuje zánik zástavních práv váznoucích na vydražených nemovitostech až s okamžikem právní moci rozvrhového usnesení. K řečenému odvolací soud dodal, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani tehdy, pokud by postup exekučního soudu bylo možno označit za nesprávný, jelikož mezi tímto postupem a žalobkyní tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Žalobkyně totiž neprokázala, že dotace, o kterou se ucházela (a na níž není právní nárok), jí nebyla poskytnuta právě proto, že po nabytí vlastnického práva k nemovitostem (tj. od 10. 6. 2005) do právní moci usnesení o rozvrhu byly u vydražených nemovitostí v katastru nemovitostí zapsána zástavní práva na těchto nemovitostech váznoucí. Právo na náhradu nemajetkové újmy, které žalobkyně uplatnila po uplynutí šesti měsíců od skončení řízení, shledal odvolací soud promlčeným (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně zpochybňovala právní závěr odvolacího soudu, že v exekučním řízení v době od dražby nemovitostí do právní moci rozvrhového usnesení nedošlo k průtahům a tedy k nesprávnému úřednímu postupu. Nesouhlasila též se závěrem, že není dána příčinná souvislost mezi tímto nesprávným úředním prostupem (průtahy) a jí vzniklou škodou, o níž je přesvědčena, že její vznik i výši (zejm. v případě ušlého zisku) dostatečně prokázala. Nesprávný úřední postup spatřovala i v tom, že zákonná úprava váže výmaz zástavních práv váznoucích na vydražených nemovitostech až k okamžiku nabytí právní moci rozvrhového usnesení, čímž nepřípustně omezuje práva vlastníka (vydražitele). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu jednak na právním závěru, že není naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, jelikož v exekučním řízení postupoval soud v souladu s právními předpisy a nedopustil se v něm ani průtahů. Současně dochází soud k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi postupem soudu v exekučním řízení (jež žalobkyně označuje za nesprávný) a tvrzenou škodu. /V případě nároku na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pak odvolací soud uzavírá, že se žalovaná důvodně dovolala promlčení práva; tento závěr však žalobkyně dovoláním nenapadá/.

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatka uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5).

Při řešení otázky, je-li naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, odvolací soud postupoval v souladu s již ustálenou judikaturou, zabývající se vymezením podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2000, nebo již shora citovaný rozsudek ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Za porušením zásady rychlosti řízení lze považovat takový postup soudu v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví výlučně v příčinách vycházejících z působení soudu v dané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 181). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu ovšem vyplývá, že délka exekučního řízení (fáze ode dne vydražení nemovitostí do právní moci rozvrhového usnesení) byla ovlivněna zejména postupem účastníků řízení, nikoliv nečinností exekučního soudu, který v řízení postupoval bez zbytečných průtahů a činil všechny potřebné úkony směřující k vydání rozvrhového usnesení. Proto za daných skutkových okolností nelze postup exekučního soudu charakterizovat jako nesprávný úřední postup (jako porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě; § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).

Nesprávný úřední postup nemůže být spatřován ani v tom, že zástavní práva váznoucí na žalobkyní vydražených nemovitostech byla z katastru nemovitostí vymazána až poté, co nabylo právní moci rozvrhové usnesení. Takový postup je v souladu s právními předpisy (srov. ustanovení § 337h odst. 1 o. s. ř.), přičemž o zániku zástavních práv byl katastrální úřad vyrozuměn bez zbytečného odkladu po právní moci rozvrhového usnesení (srov. § 337h odst. 3 o. s. ř.). Těchto důsledků, vyplývající z platné právní úpravy, si žalobkyně byla (nebo měla být) vědoma.

I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). O odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobkyně, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě. V tomto směru leží důkazní břemeno na žalobkyni (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005; obecně pak k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001, a rozhodnutí ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 528). Jestliže zjištěný skutkový stav (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni k dispozici není) nedává podklad pro skutkový závěr, že i kdyby zástavní práva zanikla bezprostředně poté, co žalobkyně nabyla vlastnictví k nemovitostem, byla by žalobkyně úspěšná a získala by (nenárokovou) dotaci ze strukturálních fondů (kterou by investovala do rekonstrukce předmětných nemovitostí a v nich úspěšně realizovala svůj podnikatelský záměr), je logický a bezchybný právní závěr odvolacího soudu, že mezi postupem soudu v exekučním řízení a vznikem tvrzené majetkové újmy není vztah příčiny a následku.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde tedy o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. června 2011

Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu