28 Cdo 5097/2007
Datum rozhodnutí: 30.06.2008
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 229/1991Sb., § 13 předpisu č. 229/1991Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 5097/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. V. G., CSc., b) Mgr. J. N., c) J. K., d) V. V., e) J. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 261/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2007, č. j. 61 Co 77/2007-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2007, č. j. 61 Co 77/2007-76, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2006, č. j. 6 C 261/2005-53, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobci smlouvu o vydání pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 9. 11. 2005 L. T. převedla na žalobce nárok na vydání náhradních pozemků, založený pravomocným rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v K. V., č. j. OPÚ 360/2002-203, za nevydané pozemky v k. ú. T., obec V., a to ve výši 202.214,- Kč a dále tentýž nárok založený rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v K. V., č. j. OPÚ 1243/95-203, za nevydané pozemky v k. ú. H. ve výši 26.255,- Kč, přičemž žalobci nabyli převáděné nároky rovným dílem. Rovněž vzal za prokázané, že žalobci nabyli podle smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 9. 11. 2005 rovným dílem nárok na vydání náhradních pozemků pro restituční nárok ve výši 40.796,- Kč, založený pravomocným rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v K., č. j. PÚ 5454/1992. Ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětné nároky žalobců nejsou přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nároky postoupené. Odvolací soud věc posoudil v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, kterým byla zrušena ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě a jejich dědicům. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobců zanikl ke dni 31. 12. 2005, a to uplynutím zákonné lhůty. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, 28 Cdo 167/2007 a 28 Cdo 209/2007.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, a to z hlediska aplikace ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 a na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 495/02 a Pl. ÚS 6/05. Namítali, že zákon umožňuje i převod náhradního pozemku v obci jiné, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující s nárokem na převod souhlasí. Tvrdili, že z dikce ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě platného v rozhodné době nevyplývá, že by byl převod pozemku podmiňován veřejnou nabídkou pozemků. Konstatovali, že P. f. České republiky má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době a co nejširším okruhu oprávněných osob. Dovozovali, že převodem pozemků nedošlo k porušení předpisu, který zakládá právo třetí osoby na nárokový převod, vylučuje pozemky z převodu nebo stanovuje cenový režim převodu. Dále tvrdili, že díky souběžné realizaci zákona č. 95/1999 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. v rámci nabídek získávali pozemky nájemci pozemků a nikoliv oprávněné osoby. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že podaná žaloba nestaví běh lhůty pro poskytnutí naturální náhrady. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Shora uvedenou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž vyslovil závěr, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek IV. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům.

Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.

Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.

V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatelů obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.

Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu