28 Cdo 5047/2008
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 13 odst. 6 předpisu č. 99/1963Sb., § 13 odst. 7 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 5047/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 278/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2008, č. j. 42 Co 553/2007-91, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2008, č. j. 42 Co 553/2007-91, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 8. 2007, č. j. 81 C 278/2005-73, kterým byla zamítnuta žaloba na určení povinnosti žalovaného uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce jako postupník uzavřel dne 15. 7. 2005 smlouvy o postoupení pohledávek na bezúplatný převod jiných pozemků z vlastnictví státu na základě ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě za nevydané pozemky. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, neboť tyto závěry podle něj odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu ČR, ale též i Ústavního soudu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a 28 Cdo 3978/2007. Věc posoudil v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05 s odůvodněním, že lhůta pro převod pozemku pro žalobce skončila dnem 31. 12. 2005. Podle odvolacího soudu posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se rovněž zabýval Ústavní soud v rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzivní). Konstatoval, že propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že oprávněná osoba se nemůže domáhat vydání konkrétního pozemku, který si sama vybrala. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 522/96 a 26 Cdo 1478/2000.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam s tím, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces a rozhodnutí dovolacího soudu má pro judikaturu po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasil s právními závěry soudů obou stupňů. Tvrdil, že žalovaný vykonává vůli státu v právním vztahu, v němž je stát dlužníkem a je tedy v prodlení s plněním povinností řádně a včas splnit svůj závazek. Konstatoval, že žádný právní předpis nepřipouští jakýkoliv rozdíl mezi oprávněnými osobami a osobami oprávněnými na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Namítal, že podáním žaloby muselo dojít ke stavení běhu lhůt, proto právo na vydání náhradních pozemků nemohlo zaniknout. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Shora uvedenou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, jak správně uvedl odvolací soud, v němž vyslovil závěr, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb., kterým byla zrušena ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek IV. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům.

Dovolací soud se rovněž v dané věci ztotožnil se závěrem odvolacího soudu ohledně posouzení charakteru lhůty stanovené v § 13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb.

Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.

V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatele obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. ledna 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu