28 Cdo 5032/2016
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 237 o. s. ř.



28 Cdo 5032/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. L. V. , zastoupeného JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, proti žalované D. B. , zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o 200.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 131/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2016, č. j. 49 Co 251/2013-243, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.374 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Pelíška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č. j. 33 C 131/2009-87, uložil žalované zaplatit žalobci částku 200.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), co do části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud na základě provedeného dokazování přitakal žalobci, dle něhož se na jeho úkor žalovaná bezdůvodně obohatila ve výši požadované částky, kterou jí omylem zaslal na bankovní účet. Žalované se nepodařilo úspěšně doložit svou obranu spočívající v tvrzení, že peněžní prostředky byly na její účet žalobcem převedeny na základě smlouvy o půjčce, kterou žalobce uzavřel s jejím bývalým manželem. Bez významu pro posouzení důvodnosti žalovaného nároku je rovněž způsob, jímž bylo s těmito prostředky následně naloženo žalovanou či osobou mající k účtu dispoziční oprávnění.

K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadených výrocích I. a III. Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 49 Co 251/2013-153, potvrdil ve výroku I. v rozsahu, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 200.000 Kč s úrokem z prodlení od 6. 6. 2009 do zaplacení (výrok I.), změnil v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o zaplacení úroku z prodlení od 31. 5. 2009 do 5. 6. 2009, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že peněžní prostředky na bankovním účtu jsou dle úpravy obsažené v § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v majetku peněžního ústavu, přičemž majiteli účtu svědčí vůči ústavu pohledávka ve výši zmíněných prostředků. Jsou-li peníze na dané konto poukázány omylem, vzniká bezdůvodné obohacení na straně jeho majitele, který takto nabude v rozsahu odpovídajícím zaslané částce neoprávněně majetkovou hodnotu v podobě navýšení pohledávky vůči peněžnímu ústavu. Korektní závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované není s to zvrátit ani tvrzení, dle něhož byl daný obnos na účet žalované zaslán na základě smlouvy o půjčce uzavřené žalobcem s R. B. (bývalým manželem žalované), neboť připsáním peněz na účet se nikterak nerozšířila majetková sféra této osoby. Pokud R. B. na základě svého dispozičního oprávnění peníze z účtu vybral, dostalo se mu majetkového prospěchu právě na základě tohoto oprávnění, a nikoliv plněním ze strany žalobce. Obrana žalované spočívající v poukazu na řečené skutečnosti je tedy pro posouzení její povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení bezcenná, a není důvodu se jí více zabývat. Věcně správný rozsudek soudu prvního stupně je namístě korigovat toliko v úsudku stran počátku prodlení se splněním žalované povinnosti.

K dovolání žalované přezkoumal posledně zmíněné rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je, vyjma výroku II., rozsudkem ze dne 7. 1. 2016, č. j. 28 Cdo 575/2015-192, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Odvolací instanci vytkl přehlédnutí judikatorních závěrů vyslovených k funkci bankovního účtu jako platebního místa. Je totiž zapotřebí odlišovat situace, v nichž bankovní účet figuruje pouze jako místo plnění, jehož prostřednictvím má být splněn závazek ze vztahu mezi osobami od majitele účtu odlišnými. Aby bylo v nyní řešeném sporu na částku, kterou obdržela na svůj účet žalovaná, možné pohlížet jako na plnění poskytnuté žalobcem na základě smlouvy s R. B., bylo by samozřejmě nezbytné přesvědčivě doložit, že šlo právě o plnění z uváděné smlouvy, neboť pouhé tvrzení, ve vztahu k němuž by žalovaná neunesla důkazní břemeno, by nebylo s to zvrátit správnost závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na její straně. Konstatoval-li však odvolací soud bezvýznamnost dané skutečnosti, aniž by se blíže zabýval opodstatněním této námitky žalované, nemůže jeho rozhodnutí za daného stavu řízení obstát jako věcně správné.

Krajský soud následně rozsudkem ze dne 29. 4. 2016, č. j. 49 Co 251/2013-243, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o částce 200.000 Kč s úrokem z prodlení od 6. 6. 2009 do zaplacení, změnil tak, že se žaloba v daném rozsahu zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Po doplnění dokazování svědeckými výpověďmi R. B. bývalého manžela žalované a J. H. asistentky v jeho společnosti považoval odvolací soud za prokázané, že peníze poukázané žalobcem na účet žalované byly plněním ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a R. B., přičemž bankovní účet žalované plnil jen funkci platebního místa ke splnění řečeného závazku. V nynější situaci proto nelze vyhovět žádání žalobce domáhajícího se vydání předmětné částky po žalované, pročež odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v dotčeném rozsahu zamítl.

Proti naposled zmíněnému rozhodnutí brojí žalobce dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Krajskému soudu vytýká především porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení. Za judikaturou doposud neřešenou pak pokládá otázku, kdo je odpovědným za vedení a správu bankovního účtu. Dovolatel za takovou osobu označuje majitele účtu, tj. žalovanou, ježto jako jediná může zřídit dispoziční oprávnění k účtu ve prospěch dalších subjektů. Z uvedeného důvodu se nikdo jiný než právě ona nemohl plněním zaslaným na její účet obohatit. Dále nesouhlasí s názory soudu ohledně funkce dotčeného účtu jako toliko platebního místa. Jelikož k důkazům, z nichž odvolací soud daný závěr vyvodil, nelze pro jejich nedůvěryhodnost přihlížet, není možné mít za prokázané sjednání smlouvy o půjčce mezi žalobcem a bývalým manželem žalované. Současně brojí proti předchozímu kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu, jenž měl namísto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu dovolání žalované pro jeho vady odmítnout. Vzhledem k řečenému žádá zrušení nyní napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu projednání.

Žalovaná se ve svém vyjádření plně ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, a dovolání navrhuje pro jeho nedůvodnost zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem nelze mít za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.

K funkci bankovního účtu jakožto platebního místa sloužícího ke splnění závazku mezi osobami odlišnými od jeho majitele se Nejvyšší soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, přikláněje se konstantně k názoru, dle něhož platba představující plnění druhé smluvní straně nemůže, ač realizována složením na účet třetího subjektu, založit vztah mezi osobou zasílající peníze a vlastníkem účtu (z četné judikatury Nejvyššího soudu citované již v předchozím kasačním rozhodnutí v dané věci srovnej zejména jeho rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, či usnesení ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014). O bezdůvodném obohacení majitele účtu tak nelze uvažovat, jelikož nastíněným způsobem bylo plněno ve prospěch druhého kontrahenta z konkrétního právního titulu, jímž může být i smlouva o půjčce (srovnej dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016). Uvedeným závěrům se rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nepříčí, bylo-li v řízení prokázáno uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobcem a bývalým manželem žalované, v jehož prospěch byla předmětná částka na účet žalované složena. Brojí-li pak dovolatel proti tomuto úsudku, činí tak zpochybňováním skutkových zjištění soudu, jež ovšem nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, neboť Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací nepřísluší v řízení seznaný skutkový stav jakkoli revidovat (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, jakož i v něm odkazovaná rozhodnutí). Obdobně polemika dovolatele s věrohodností provedených důkazů a jejich hodnocením nemůže přípustnost dovolání založit (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013).

Nelze ani uzavřít, že by se v dané věci jednalo o otázku dovolacím soudem doposud neřešenou, jak se domnívá žalobce, označuje ji coby odpovědnost majitele účtu mající původ v možnosti zřídit dispoziční oprávnění i jiným osobám, z níž dovozuje pasivní věcnou legitimaci žalované. Je třeba mít na paměti, že předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (blíže srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014), jenž ovšem vzhledem ke shora uvedenému v nyní posuzovaném případě na straně žalované není dán.

Přitakat dovolateli rovněž nelze, naznačuje-li překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, jenž dle něj porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neumožnil-li mu bránit se proti jeho rozhodnutí spočívajícímu oproti rozsudku soudu první instance na odlišném právním názoru. S námitkami žalované, jež se bránila tvrzením o funkci jejího účtu toliko jako platebního místa sloužícího ke splnění závazku ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a jejím bývalým manželem, byl dovolatel seznámen nejpozději v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jednalo se nadto i o aspekt sporu, k jehož řádnému posouzení byl odvolací soud zavázán kasačním rozhodnutím dovolacího soudu. Není proto možné shledat, že by se jednalo o ve věci doposud neznámou argumentační linii, na niž by žalobce neměl prostor adekvátně reagovat, naopak bylo zjevné, že se odvolací soud s tvrzeními žalované bude nucen vypořádat, a případně je i patřičně zohlednit v rámci svého konečného rozhodnutí (obdobně viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, jakož i další v něm odkazovaná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu). Nemohlo se tedy jednat o pro žalobce nepředvídatelný výsledek řízení, pročež nelze ani uvažovat o rozporu napadeného rozhodnutí s dovolatelem citovaným rozsudkem (jímž měl evidentně na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007, ač uvádí sp. zn. 30 Cdo 2983/2013).

Brojí-li dále dovolatel proti dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci, jímž měl být dle jeho názoru mimořádný opravný prostředek podaný žalovanou odmítnut, a věnuje-li se argumentaci stran náležitostí bezvadného dovolání, směřuje své námitky k řešením otázek, na nichž nyní napadené rozhodnutí nespočívá, a není tak co do své věcné správnosti ohroženo jejich eventuální nepřiléhavostí. Nad rámec řečeného se jeví vhodným poznamenat, že domáhal-li by se žalobce snad přezkumu uvedeného kasačního rozsudku dovolacího soudu, nebylo by lze mu vyhovět, neboť dovoláním je možné ve smyslu § 236 odst. 1 o. s. ř. napadnout pouze pravomocná rozhodnutí soudu odvolacího. Řízení o opravném prostředku, jenž by mířil proti rozsudku dovolacího soudu, by pak bylo nutné pro absenci funkční příslušnosti Nejvyššího soudu k přezkumu takového rozhodnutí (srov. § 10a o. s. ř.) podle § 104 odst. 1, věty prvé, ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavit.

S ohledem na shora vylíčené je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na otázce rozhodovací praxí Nejvyššího soudu doposud neřešené, zároveň je možné rozsudek krajského soudu považovat za souladný s ustálenou judikaturou soudu dovolacího. Nepředložil-li tedy žalobce jinou otázku, pro niž by na dovolání bylo lze nahlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho podání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.100 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.374 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu