28 Cdo 502/2005
Datum rozhodnutí: 21.04.2005
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 502/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ M. K. a B/ A. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ V. H. a 2/ A. H., zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 11 C 641/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.9.2003, čj. 19 Co 264/2003-619, takto :

I. Dovolání s e zamítá.

II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali přechodu vlastnického práva žalovaných k domu čp. 87 v P. se stavební parcelou č. 81 a pozemkem č.1083/2 tamtéž. Svůj nárok opírali o ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ). Navrhli, aby tyto nemovitosti byly na ně převedeny rovným dílem. O jejich návrhu probíhalo od roku 1993 řízení, v němž obecné soudy všech tří stupňů rozhodovaly opakovaně. Řízení vyústilo v shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jenž vyzněl tak, že vlastnické právo žalovaných k předmětným nemovitostem přechází z jedné ideální poloviny na prvou žalobkyni, a návrh, aby na druhého žalobce přešla další ideální polovina, byl zamítnut. Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalovaní a druhý žalobce. Nejvyšší soud rozsudkem z 20.4.2004, čj. 28 Cdo 320/2004-706, dovolání druhého žalobce posoudil věcně a zamítl je, dovolání žalovaných odmítl jako opožděné.

Žalovaní a druhý žalobce podali proti rozsudku dovolacího soudu ústavní stížnosti, o nichž rozhodl Ústavní soud dvěma nálezy. Nálezem ze dne 18.11.2004, sp.zn. III.ÚS 332/04, zrušil rozsudek dovolacího soudu ve výroku o odmítnutí dovolání, když dospěl k závěru, že odmítnutí dovolání pro opožděnost by bylo porušením práv žalovaných na spravedlivý proces, protože se řídili nesprávným poučením odvolacího soudu o lhůtě k podání dovolání. Usnesením z 3.1.2005, sp.zn. II. ÚS 400/04, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost druhého žalobce pro opožděnost.

Za této procesní situace dovolací soud přezkoumává v dovolacím řízení rozsudek odvolacího soudu pouze v části, kterou byl vysloven přechod vlastnického práva žalovaných k ideální polovině předmětných nemovitostí na prvou žalobkyni.

Dovolací řízení se řídí občanským soudním řádem ve znění účinném do 31.12.2000, protože se jím řídilo řízení před soudem prvního stupně (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - dále jen o.s.ř.).

Rozsudkem, jenž je napaden dovoláním, odvolací soud rozhodl, že na prvou žalobkyni přechází vlastnické právo žalovaných k uvedeným nemovitostem v rozsahu jedné poloviny tím, že potvrdil výrok soudu prvního stupně o přechodu jedné ideální čtvrtiny, a změnil jeho zamítavý výrok ohledně druhé ideální čtvrtiny. Současně zamítl návrh druhého žalobce na přechod vlastnického práva k druhé polovině nemovitostí tím, že potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně jedné ideální čtvrtiny a změnil výrok o přechodu vlastnického práva k další ideální čtvrtině. Odvolací soud přitom zaujal stejný právní názor jako soud prvního stupně, že aktivně je ve věci legitimována pouze žalobkyně, která je oprávněnou osobou po původní vlastnici V. S. Ta byla na základě přídělu od státu původní spoluvlastnicí nemovitostí v rozsahu jedné poloviny. Závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace u žalobce A. S. jako původního spoluvlastníka druhé poloviny nemovitostí na základě přídělu zdůvodnil tím, že je vázán v tomto právním závěru právním názorem dovolacího soudu; / ten se touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 11.3.2003, čj. 28 Cdo 1795/2002-566, přičemž uzavřel, že nepovažuje v dané věci za rozhodující formální náležitosti vzdání se majetku ve smyslu občanského zákoníku, a poukázal na to, že rozhodující z hlediska § 6 odst. 1 zákona o půdě je nikoli převod vlastnictví, ale okolnost, že "věc přešla" na stát nebo právnickou osobu způsobem uvedeným v tomto ustanovení. Vrácení přídělu je nutno chápat jako výsledek hospodaření přídělce na přiděleném majetku za podmínek stanovených státem, přičemž k ukončení takového vztahu mohlo dojít nejen odnětím přídělu, ale i dohodou o vrácení přidělených nemovitostí. S ohledem na obsah spisu dovolací soud považoval za zřejmé, že k takovému ukončení přídělu souhlasným jednáním (dohodou s druhým žalobcem) došlo v důsledku špatného hospodaření přídělce/.

Odvolací soud se pak podrobně zabýval nárokem prvé žalobkyně jako právní nástupkyně její matky V. S., která v době, kdy její manžel,druhý žalobce, přestal hospodařit, odešel z místa a jednal se státem o vyúčtování přídělu, byla s ním již rozvedená, byla umístěna v psychiatrické klinice pro duševní chorobu a sama ani žádný její zástupce neučinili žádný právní úkon směřující k ukončení přídělového vztahu. Rovněž dovodil, že ač jako přídělce byl původně veden pouze A. S., došlo v tomto směru ke změně, když se za něj V. S. provdala a spoluvlastnictví k nemovitostem nabyla přídělovou listinou, vydanou Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství z 15.5.1950, podle níž byl proveden vklad vlastnického práva v pozemkové knize dne 3.6.1950. Za této situace odvolací soud nepovažoval za rozhodující, že přídělci nezaplatili přídělovou cenu. Držby nemovitostí se V. S. ujala dnem sňatku, tj. 30.4.1949. V roce 1957, kdy stát se opětovně ujal majetku z přídělu, byla již v psychiatrické léčebně, nebyla zbavena svéprávnosti a manžel mohl za ni bez zmocnění jednat jen při obstarávání obvyklých záležitostí manželů, za což nelze považovat vzdání se přídělu. V. S. takový souhlas nedala, případně ani její opatrovník či soud. Pokud stát převzal 8.6. 1966 celý příděl, učinil tak proto ve vztahu k části patřící V. S. bez právního důvodu, čímž je naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě. Další skutkové okolnosti týkající se naplnění ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě spatřuje odvolací soud v tom, že kupní cena, za niž žalovaní získali předmětné nemovitosti do svého vlastnictví, byla nižší než cena stanovená dle tehdy platných cenových předpisů, tj. vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, a to o podstatnou částku.( Kupní cena činila za všechny nemovitosti 5.000 Kč, přičemž cena dle cenového předpisu činila dle zjištění soudu prvního stupně 14.932 Kč).K rozdílu v ceně nedošlo z důvodu subjektivního prvku v osobním posouzení znalce, ale zejména pro rozpor ve výměře stavební plochy, neocenění vodovodní přípojky, dlažby a trvalých porostů. Předpisy z oboru správy národního majetku, umožňující převody národního majetku za nižší cenu nebo bezúplatně, nelze dle běžné judikatury považovat za předpisy cenové).

Dovolatelé proti uvedenému právnímu posouzení věci odvolacím soudem argumentují, že soud měl věc posoudit ve vztahu k nárokům prvé žalobkyně zejména z toho důvodu, zda vůbec došlo k majetkové křivdě, jež podle preambule zákona o půdě má být napravována.Soud měl vyjít z toho, že přídělci neplnili podmínky přídělu, nehospodařili na něm a nezaplatili přídělovou cenu. Pokud došlo k pochybení se strany státu při přechodu předmětného majetku na stát, nevidí důvod, proč by za ni měli nést odpovědnost a pozbýt vlastnictví, byť i k ideální polovině sporných nemovitostí. Pokud jde o postavení V. S., právní předchůdkyně prvé žalobkyně, nezpochybňují, že v její prospěch byla vydána vkladu schopná přídělová listina, ta však neurčovala datum, kdy byl přídělce povinen se držby ujmout, jak předpokládal zákon č. 28/1945 Sb. O faktickém převzetí přídělu neexistuje žádný doklad. Předběžné jednání o přídělu se vztahovalo pouze k A. S. a při stanovení návrhu náhrady za příděl nebyla ještě o jeho manželce V. v tomto dokladu zmínka. Podle dokladů měl A. S. převzít příděl dne 1.4.1949, jeho manželství s V. S. bylo však uzavřeno až 30.4.1949. Jestliže v té době ještě neplatilo ustanovení o zákonném majetkovém společenstvím, mohl přídělu nabýt jen A. S. Důkazní břemeno o tom, jakým způsobem matka žalobkyně nabyla vlastnictví k polovině přídělu, spočívá na prvé žalobkyni. Dovolatelé v této souvislosti poukazují na to, že místní rolnická komise v návrhu na úhradu přídělu z 28.10.1949 jednala pouze s A. S. a nikoliv s jeho manželkou. Přídělová listina byla vyhotovena až v roce 1950, tedy za účinnosti zákona č. 265/1949 Sb., a jako přídělci byli označeni oba manželé S. Podle § 22 odst. 2 vzniklo proto oběma manželům ohledně sporných nemovitostí zákonné majetkové společenství. S takovým majetkem mohl nakládat kterýkoli z manželů způsobem v zákoně uvedeným. Manželství S. bylo rozvedeno 20.7.1957, čímž jejich zákonné majetkové společenství zaniklo, V. S. byla zbaven svéprávnosti dne 28.8.1957. Důkaz o způsobu rozdělení majetku těchto manželů nebyl podán a lze předpokládat, že nemovitosti nabyl manžel, který s nimi dále nakládal a provedl s ONV v T. majetkové vypořádání a majetek předal MNV v P. dnem30.3.1957, tedy v době, kdy jeho manželství ještě existovalo, a existovalo tedy i zákonné majetkové společenství. Lze se domnívat, že v té době obstarával věci rodiny na základě souhlasu, případně i zmocnění manželky.

Dovolatelé se rovněž neztotožňují se závěrem soudu, že předmětný majetek přešel z V. S. na stát bez právního důvodu. Důvodem bylo porušení podmínek přídělu i z její strany, včetně nezaplacení přídělové ceny, což mohlo vést k odnětí přídělu i u V. S. Národním pozemkovým fondem. Okolnost, že v té době nebyla V. S. schopna vykonávat práva vlastníka, považují dovolatelé za bezvýznamnou. Za zásadní považují též otázku, zda vůbec lze napravovat majetkovou křivdu, která nevznikla, když ani V. S. nezaplatila nic na přídělovou cenu, manželé S. vlastně několik let bezplatně užívali majetek, který jim stát poskytl neplnili podmínky přídělu a řádně nehospodařili. Naopak žalovaní po zakoupení nemovitostí je od roku 1973 užívali, získali k nim hluboký vztah, a byli z ní vystěhováni žalobkyní, která jejich věci částečně vyhodila, částečně s rodinou použila pro sebe. Za této situace nepovažují za správné, aby nesli odpovědnost za nedostatky výkonu práv státu a dodržování zákonného postupu z jeho strany. V dovolání , jež se týká části II. rozsudku odvolacího soudu, se navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila prvá žalobkyně přímo. Z toho, co je ve vztahu k dovolání žalovaných relevantní, uvádí, že pokud jde o zaplacení přídělu, podle vyúčtování byly peníze 65.200 Kč vloženy do JZD za majetek mých rodičů .Dluh 7.400 Kč zaplatila s otcem na polovici na začátku restituce. Poukazuje na to, že žalovaní získali nemovitosti za nižší cenu, případně i zadarmo. Ona se nyní s rodinou do usedlosti přestěhovala a opravila ji.

Dovolání žalovaných splňuje náležitosti stanovené v § 241 o.s.ř. Je považováno za včas podané s ohledem na poučení dané odvolacím soudem o době lhůty k podání dovolání. Přípustnost svého dovolání opírají dovolatelé o ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního významu považují, zda lze zákon o půdě aplikovat na nároky osob, jimž žádná majetková újma nevznikla, kdo nese důkazní břemeno k prokázání oprávněnosti svého nároku, jakými důkazními prostředky je možno prokázat existenci právního nároku, a zda nedostatek těchto důkazů lze nahradit volným uvážením soudu. Dovolací soud však konstatuje, že dovolání žalovaných je přípustné podle § 238 odst. 1 písm.a) a b) o.s.ř., protože odvolací soud svým rozsudkem částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, a částečně jej potvrdil, ovšem za situace, že soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém původním rozsudku z roku 1997, jímž byla žaloba zamítnuta; soud prvního stupně se řídil právním názorem odvolacího soudu, jenž jeho prvé dva rozsudky ( prvý zamítavý a druhý vyhovující žalobě) zrušil. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části přezkoumal věcně v mezích podaného dovolání ( § 242 odst. 3 o.s.ř.). Protože žalovaní napadají správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, bylo předmětem dovolacího řízení přezkoumání jeho právních závěrů, že v daném případě byla naplněna skutková podstata upravená ustanovením § 8 odst. 1 zákona o půdě; pokud totiž soud dojde k závěru, že naplněna byla, zákon mu ukládá vyslovit přechod vlastnického práva současného vlastníka na oprávněnou osobu.

Právní posouzení věci soudem není správné, jestliže soud na danou věc aplikoval právní předpis, který se na daný právní vztah nevztahuje, nebo použil správného předpisu, ale nesprávně jej vyložil. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud použil při posouzení dané věci správné právní předpisy, tj. zákon o půdě a občanský zákoník (ObčZ). S ohledem na argumentaci dovolatelů se pak zaměřil na právní závěry odvolacího soudu, že

- matka žalobkyně V. S. byla vlastníkem ideální poloviny nemovitostí v době, kdy přešly na stát,

- nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě,

- rozhodujícím hlediskem pro zamítnutí návrhu na přechod vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona o půdě není tvrzená okolnost, že původní vlastníci nezaplatili žádnou splátku na přídělovou cenu.

Dovolací soud předně souhlasí se závěrem, který ostatně zastávají i dovolatelé, že V. S. se stala spoluvlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí, což je zjištěno z přídělové listiny z 3.6.1950, s následným zápisem jejího vlastnictví do pozemkové knihy dne 3.6.1950. Za logický považuje rovněž závěr, že držby nemovitostí se ujala již dříve, dnem svého sňatku s A. S., kdy spolu s manželem na usedlosti hospodařili. Podle obsahu spisu se uvedená skutková zjištění opírají o provedené důkazy a žalobkyně se v tomto směru svého důkazního břemene zhostila. Za této situace by naopak bylo na žalovaných, aby takové důkazy vyvrátili, což se nestalo.

Stejně je třeba posuzovat skutečnost, že nebylo prokázáno, že by se V. S. o vrácení přídělu se státem dohodla a je zřejmé, že s ní jednáno nebylo, protože v kritické době byla hospitalizována. V době, kdy nabyla vlastnictví, neplatily předpisy o vzniku zákonného majetkového společenství manželů a nedošlo k přechodu či převodu vlastnictví z její strany ani dohodou, ani rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu ustanovení § 111 a násl. tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. I kdyby ostatně byly předmětné nemovitosti v zákonném majetkovém společenství, nemohlo by jednáním jednoho z manželů dojít platně k převodu vlastnictví k nemovitosti, protože taková věc by nespadala pod vzájemné zástupčí právo manželů podle tehdy platného zákona o rodině. Dovolací soud souhlasí s dovolateli, že pro odnětí přídělu by postačovalo, že nebylo nedostatečné zajištěno hospodaření na něm. Nebylo však prokázáno, že by rozhodnutí o odnětí přídělu V. S. bylo vydáno, a rovněž nebylo prokázáno, že nemovitostí z přídělu sama předala státu nebo písemně zmocnila jinou osobu k takovému úkonu, včetně manžela. Je proto třeba vycházet z prokázaných skutečností, tj. z jejího vlastnického práva, jehož ukončení naopak prokázáno nebylo.Tento závěr pak se vztahuje i ke dni, kdy nemovitostí opět přešly na stát, a pokud se tak stalo ve vztahu k její ideální polovině, právní důvod zjištěn nebyl, tedy se tak stalo bez právního důvodu.

Zbývá posoudit úvahy dovolatelů, že rodině Sokolíčkových nevznikla žádná majetková křivda, když ani nezaplatili přídělovou cenu. Dovolací soud považuje tento argument za oprávněný u osoby, která se přídělu dobrovolně vzdala, v daném případě u A. S., který příděl opustil a se státem se vyrovnal, nikoli však u jeho manželky, jejíž hospitalizaci nelze charakterizovat jako opuštění přídělu. Zaplacení přídělové ceny není podmínkou pro status oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 a § 6 odst. 1 zákona o půdě.

Okolnost, že za příděl nebylo v době odchodu přídělce zaplaceno, byla ostatně běžná a zákonodárce ji řešil zvláštním ustanovením v § 6 odst. 3 zákona o půdě v souvislosti s vydáním nemovitostí.

Dovolací soud proto z uvedených důvodů shledal rozsudek odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty podle § 8 odst. 1 zákona o půdě ve vztahu k žalobkyni správným a podle § 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. dovolání žalovaných zamítl.

Žalobkyni, která měla v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly a dovolací soud proto s použitím § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků dovolacího řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21.dubna 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu