28 Cdo 50/2003
Datum rozhodnutí: 15.01.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 50/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Statutárního města H., zast. Mgr. R. V., vedoucím právního oddělení M. r. a., s. r. o., proti žalovanému JUDr. M. P., o vyklizení nebytového prostoru a garáže, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově pod sp. zn. 109 C 171/2001, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2002, č. j. 51 Co 193/2002-78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 8. 2002, č. j. 51 Co 193/2002-78 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 8. 11. 2001, č. j. 109 C 171/2001-29, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost vyklidit garáž nacházející se v přízemí domu čp. 1114 v ulici P. 8 v H. Š. do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku a zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 1.050,- Kč.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, tj. domu čp. 1114 v H. Š., ul. M. 8, ve které se nachází v přízemí předmětná garáž. Žalovaný garáž užívá od roku 1985, právní důvod užívání nebyl prokázán a soud prvního stupně vycházel z nesporného prohlášení účastníků. V odvolacím řízení, s ohledem na ust. § 205a odst. 1 o. s. ř., provádění dokazování k této skutkové otázce nebylo možné, avšak v případě uzavření nájemní smlouvy by nájemní vztah skončil na základě výpovědi ze dne 7. 7. 1999.

Při hodnocení smlouvy o nájmu nebytových prostor č. 335, opatřené podpisy mandatáře, M. r. a., s. r. o., H. (zastupující žalobce), dne 5. 1. 1999 a žalovaného dne 30. 8. 1999 dospěl odvolací soud k závěru, že na základě této listiny ke vzniku nájemního vztahu žalovaného k předmětné garáži nedošlo. Návrh smlouvy o nájmu předmětné garáže ze dne 5. 1. 1999 byl zaslán mandatářem žalovanému. Žalovaný návrh nepřijal včas (§ 43c odst. 1 obč. zákoníku) a bez výhrad (§ 44 odst. 1 obč. zákoníku). Na návrh smlouvy žalovaný reagoval přípisem ze dne 22. 3. 1999, v němž uplatnil výhrady a změny k navrhovanému znění smlouvy o nájmu. Tím došlo k odmítnutí návrhu smlouvy o nájmu z 5. 1. 1999 a spolu s přípisem ze dne 22. 3. 1999 šlo nový návrh smlouvy o nájmu garáže. Tento nový návrh nebyl mandatářem a ani žalobcem akceptován. Ke vzniku smlouvy o nájmu na základě tohoto nového návrhu proto nedošlo. Podpis návrhu smlouvy ze dne 5. 1. 1999 žalovaným dne 30. 8. 1999 ke vzniku smlouvy o nájmu předmětné garáže již vést nemohlo, neboť v té době tento návrh smlouvy o nájmu již právně účinné neexistoval a žalobce nezavazoval. Bez účinnosti je proto další výpověď učiněná mandatářem dne 6. 4. 2001, protože nebyl založen smluvní vztah, který by měla vypovědět.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný užívá předmětnou garáž bez právního důvodu a žalobce se důvodně domáhá jejího vyklizení. V postupu žalobce nelze podle názoru odvolacího soudu spatřovat výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy, neboť jde o projev vlastnického práva žalobce k nemovitostem. Takovýto závěr by nebylo možné učinit i v případě výpovědi platného smluvního vztahu, neboť k výpovědi nájemního vztahu sjednaného na dobu neurčitou, nemusí žádná ze smluvních stran uvádět a prokazovat důvody výpovědi.

Námitku žalovaného týkající se neúplného označení ulice, v níž se garáž nachází (P. namísto M.) pokládá odvolací soud za bezvýznamnou, protože předmětný nebytový prostor je dostatečně specifikován i číslem popisným i orientačním.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že okresní soud rozhodl správně, pokud vyhověl žalobě na vyklizení předmětné garáže a proto jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil, byť z jiných právních důvodů, včetně výroku o nákladech řízení.

Dovoláním ze dne 10. 11. 2002 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné s ohledem na ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že žalobce svůj žalobní návrh (vyklizení garáže) opíral o skutečnost, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor č. 355 ze dne 30. 8. 1999 a o skutečnost, že tato smlouva byla vypovězena výpovědí ze dne 6. 4. 2001. Odvolací soud se podrobně zabýval celou kauzou a dospěl na rozdíl od názoru soudu prvního stupně k závěru, že na základě smlouvy č. 355 o nájmu nebytových prostor nedošlo ke vzniku platného nájemního vztahu žalovaného k předmětné garáži a bez účinnosti je proto výpověď ze dne 6. 4. 2001. Okresní soud se navíc nezbýval tím, jaký nájemní vztah a zda vůbec byl vypovězen dřívější výpovědí doručenou žalovanému 7. 7. 1999. Odvolací soud, s odkazem na princip neúplné apelace, již neměl možnost posoudit, zda existoval nájemní vztah založený smlouvou z roku 1985 (a případně změnit rozhodnutí okresního soudu). Proto pouze konstatoval, že žalovaný užívá předmětnou garáž od roku 1985 a právní důvod užívání nebyl prokázán, neboť v řízení u soudu prvního stupně se k této otázce dokazování neprovádělo. S ohledem na nedostatek podkladů dospěl odvolací soud ke skutkovým a právní závěrům, že žalovaný užívá garáž bez právního důvodu a že žalobce se důvodně domáhá jejího vyklizení.

Podle názoru žalovaného mohl být vypovězen nájemní vztah z roku 1985. Žalobce měl uplatnit žalobní návrh na vyklizení u příslušného soudu v zákonem stanovené lhůtě s důsledkem, že pokud tak neučiní, obnovuje se nájemní vztah a není možno žádat vyklizení nebytového prostoru (garáže). Okresní soud pochybil v tom, že se nezabýval tím, zda a jaká nájemní smlouva byla uzavřena, resp. vypovězena, neboť žalovanému byly doručeny dvě výpovědi a v podáních žalobce je uváděno, že vypověděl smlouvu ze dne 30. 8. 1999.

Dovolatel má za to, že nesprávné posouzení skutkového děje soudem prvního stupně mělo za následek jeho nesprávné rozhodnutí, které odvolací soud s odkazem na zásadu neúplné apelace již neměl možnost zvrátit.

Protože dovoláním napadený rozsudek ve věci samé má po právní stránce zásadní význam žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i okresního soudu zrušil a věc vrátil k projednání soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání žalovaného podle ust. § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatel má sám právnické vzdělání a jím bylo dovolání sepsáno.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V daném případě dovolatel ohledně přípustnosti dovolání odkazuje na ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., protože se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzovaném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí právně posuzoval listinu označenou jako smlouva o nájmu nebytových prostor č. 335, podepsanou žalobcem (mandatářem) dne 5. 1. 1999 a žalovaným dne 30. 8. 1999 a dospěl k závěru, že ke vzniku této smlouvy nedošlo z důvodu včasného nepřijetí návrhu bez výhrad a poté k nepřijetí nového návrhu (§ 43c a § 44 odst. 1, 2 obč. zákoníku). Proto je výpověď učiněná mandatářem dne 6. 4. 2001 neúčinná, a to pro neexistenci smluvního vztahu, který měl být vypovězen.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalovaný užíval předmětnou garáž od roku 1985; právní důvod tohoto užívání prokázán nebyl, neboť soud prvního stupně vycházel z nesporného prohlášení účastníků (prohlášení účastníků a žalobce viz protokol o jednání z 8. 11. 2001). V odvolacím řízení pak již nebylo možné s ohledem na ust. § 205a odst. 1 o. s. ř. (neúplnou apelaci) provádět v této věci dokazování. Přesto odvolací soud vyslovil, že pokud by byla před 30. 8. 1999 uzavřena nájemní smlouva, pak by tento nájemní vztah skončil na základě výpovědi žalobce ze dne 7. 7. 1999.

Z dovolání žalovaného je zřejmé, že dovolání je napadáno nedostatečné skutkové zjištění ohledně právního důvodu užívání předmětné garáže od roku 1985 (viz str. 2 předposlední odstavec dovolání a slova s ohledem na nedostatek podkladů dospěl ke skutkovým a právním závěrům, že žalovaný užívá nebytový prostor bez právního důvodu ) a poté právní posouzení tohoto zjištěného skutkového stavu.

Dovolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nejsou dány zákonem stanovené předpoklady pro to, aby dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Především je nutné konstatovat, že dovolatel zčásti brojí proti nedostatečnému skutkovému zjištění (zjištění právního důvodu užívání garáže od r. 1985), což nelze pokládat za vadu předchozího řízení, neboť podle ust. § 120 odst. 4 o. s. ř. může soud vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (viz protokol o jednání z 8. 11. 2001 č. l. 25, 26). Právní otázky řešené v rozhodnutí odvolacího soudu (přijetí návrhu smlouvy, výhrady, uzavření smlouvy, nový návrh - § 43c, § 44 odst. 1 a 2 obč. zákoníku) jsou otázkami, které jsou v rozhodovací praxi soudů řešeny bez problémů a jednotně a proto je nelze pokládat za právně významné ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Nejvyšší soud s ohledem na to, že dovolání není přípustné, rozhodl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c/ o. s. ř. tak, že dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. ledna 2004

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu