28 Cdo 4983/2008
Datum rozhodnutí: 06.01.2009
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 4983/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. A. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. 4. 2008, sp. zn. 10 Co 982/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 10/2007 (žalobce J. A. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení předmětu ležící pozůstalosti), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 22. 2. 2006, domáhajícího se určení, že pozemky v katastrálních územích L., P., K., (v žalobě konkretizované) tvoří ležící pozůstalost po J. J. H., byla rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze 17. 5. 2007, č. j. 16 C 10/2006-203, uvedenou žalobu zamítajícím. Bylo také rozhodnuto o nákladech řízení, a to tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. 4. 2008, sp. zn. 10 Co 982/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze 17. 5. 2007, č. j. 16 C 10/2006-203, potvrzen s tou změnou, že se zamítá také návrh na určení, že pozemek parc. č. 406/1 v katastrálním území K. tvoří ležící substituční pozůstalost po J. J. H. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání dovolatele nebylo po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu i řízení, které mu předcházelo, shledáno důvodným.

Odvolací soud konstatoval, že žalobce v řízení tvrdil, že jeho prababička T. H. pořídila v roce 1894 závěť, kterou veškerý v závěti specifikovaný majetek odkázala svému synovi J. J. H. a zároveň zřídila k tomuto majetku svěřenecké náhradnictví podle obecného zákoníku občanského z roku 1811, jímž omezila dispoziční právo dědice J. J. H. a určila druhého a třetího ustanoveného dědice, kteří měli dědictví nabýt v případě smrti dědice, a těmito dědici měli být B. H. a J. A. H. B. H. (otec žalobce J. A. H.) se prohlášením z 25. 3. 1943 výslovně vzdal všech práv vyplývajících ze závěti T. H. B. H. (otec žalobce J. A. H.) se prohlášením z 25. 3. 1943 výslovně vzdal všech práv vyplývajících ze závěti T. H. Žalobce J. A. H. podal po smrti J. J. H. dědickou přihlášku a bylo mu tehdejším Německým obvodovým soudem ze dne 2. 5. 1945 postoupeno opatrování a užívání pozůstalosti. Žalobce dovozoval, že v řízení o dědictví nemůže tu být rozhodnuto o dědictví bez určení soudním rozhodnutím o tom, které nemovitosti tvoří ležící pozůstalost J. J. H., takže žalobce je přesvědčen, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tomto soudním řízení na podkladě jeho určovací žaloby. Odvolací soud zároveň konstatoval, že žalovaný naproti tomu v řízení uváděl, že nemovitosti v žalobě žal.obce uvedené byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. a této konfiskaci podléhala i ležící substituční pozůstalost, uváděná v žalobě žalobce, takže žalobce svou určovací žalobou obchází restituční předpisy týkající se majetku konfiskovaného podle dekretu č. 12/1945 Sb.

Odvolací soud poukazoval na to, že občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) ve svém ustanovení § 859 odst. 2 stanovil, že dnem1. 4. 1964 zanikají všechna omezení vyplývající ze svěřenského náhradnictví, takže je tu vyloučen i z tohoto hlediska naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnictví vyplývajícího ze zaniklého institutu svěřenského náhradnictví.

Odvolací soud tedy dospěl k výslednému právnímu závěru, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení; určovací žaloba tu postrádá preventivní povahu a obchází restituční předpisy.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobce zamítnuta, s tím, že napravil nedopatření ve výroku odvoláním napadeného rozsudku (v němž bylo uvedeno označení parcely č. 406/1 místo parcely č. 404/1 v katastrálním území K. ). O náhradě nákladů řízení o odvolání rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 2. 7. 2008 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 26. 8. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Litoměřicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože tu jde o řešení právní otázky odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především uplatňoval, že by před rozhodnutím dovolacího soudu o jeho dovolání měla být Soudnímu dvoru v Luxemburku předložena k projednání předběžná otázka v tomto znění: Je odmítání určení existence ležící pozůstalosti, přesto, že je prokazatelné, že právní předchůdce České republiky (konkrétně Československá republika) se chopí v roce 1945 majetku patřícího do ležící pozůstalosti po J. J. H. bez řádného a pravomocného nabývacího titulu, nedovolenou obstrukcí, respektive zastřeným omezováním volného pohybu kapitálu a svévolnou diskriminací, činěným v rozporu s komunitárním právem, konkrétně porušujícím článek 56 a článek 43 Smlouvy o Evropských společenství? .

Dovolatel pokazoval na to, že odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem (v rozporu s ustanovením § 859 odst. 2 a § 473 občanského zákoníku i v rozporu s ustanoveními § 727 - § 734 obecného zákoníku občanského z roku 1811) otázku, zda se dovolatel může domáhat určení ležící pozůstalosti po J. J. H.. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že si nesprávně vykládá ustanovení § 859 odst. 2 občanského zákoníku tak, že ruší omezení vyplývající pro přední dědice z ustanovení § 613 obecného zákoníku občanského zákoníku z roku 1811, ale z dědění pozůstalostního jmění vylučuje také náhradního dědice, tj. v daném případě dovolatele. Dovolatel naproti tomu požaduje dokončení dědického řízení po zůstaviteli. S ohledem na svěřenské náhradnictví za zůstavitelku T. H., která zemřela 12. 3. 1895, tedy za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, v souladu s ustanovením § 859 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že ustanovený náhradní dědic (fideikomisář) je tu dědicem i po 31. 3. 1964, ale přední dědic už napříště není omezen ustanovením § 613 obecného zákoníku občanského z roku 1811. V daném případě to znamená, že pokud by J. H. žil ještě před 1. 4. 1964, mohl by s nabytou pozůstalostí volně disponovat a tím i fideikomisární substituci de facto zmařit. Ve smyslu ustanovení § 859 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) dovolatel J. A. H. je napříště dědicem zůstavitelky T. H., ale dědí jen to, co po smrti předního dědice (z pozůstalosti jím nabyté děděním) po zůstavitelce zbylo, a jen tehdy, jestliže něco zbylo.

Dovolatel také tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu z 28. 4. 2008 (sp. zn. 10 Co 982/2007) je v rozporu i s ustanoveními § 727 - § 734 obecného zákoníku občanského a případně i s ustanovením § 473 občanského zákoníku. Podle ustanovení § 727 obecného zákoníku občanského z roku 1811 nastane posloupnost podle tohoto zákona také tehdy, jestliže zůstavitel nezanechal platné poslední pořízení. Podle ustanovení § 732 obecného zákoníku občanského měl-li zůstavitel z manželství děti prvního stupně, připadne jim celé dědictví, ať se narodily za života zůstavitele nebo po jeho smrti. Přečkal-li dědic zůstavitele, přechází dědické právo na jeho dědice i před tím, než se dědictví ujal, jakož i jiná volně zděditelná práva, jestli jinak už nezaniklo zřeknutím se nebo jiným způsobem. Neaplikoval-li odvolací soud uvedená ustanovení obecného zákoníku občanského, ač tak za dané situace měl, vyřešil otázku naléhavého právního zájmu v rozporu s hmotným právem. Podle názoru dovolatele tedy odvolací soud chybným výkladem ustanovení § 859 odst. 2 občanského zákoníku s opomenutím aplikace příslušných ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811 znemožnil v daném případě dokončení dědického řízení po J. J. H., když jedině pravomocný rozsudek soudu o tom, že zde existuje majetek tvořící ležící pozůstalost po tomto zůstaviteli, je způsobilým podkladem pro dokončení dědického řízení, aniž by bylo postaveno na jisto, zda majetek tvořící ležící pozůstalost skutečně existuje či nikoli.

Podle názoru dovolatele je žaloba o určení ležící pozůstalosti zvláštním druhem žaloby o určení, která se v určitých aspektech odlišuje od žaloby o určení v obecném pojetí; skutečnost, že žaloba na určení ležící pozůstalosti neplní preventivní funkci, vyplývá z jejího zcela specifického účelu a nemůže tak být překážkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jediným účelem žaloby o určení vlastnictví, stejně jako žaloby o určení pozůstalosti, je získání podkladů pro projednání dědictví před dědickým soudem, kterému chybějí důkazy o tom, zda konkrétní majetek patří do dědictví či nikoliv. Soud rozhodující o žalobě na určení ležící pozůstalosti zkoumá, zda v mezidobí od smrti zůstavitele do rozhodnutí soudu nenastala právní skutečnost, na základě které by vlastnické právo k zůstavitelovu majetku získal někdo jiný; i žaloba o určení ležící pozůstalosti je podkladem rozhodnutí dědického soudu a neklade si za cíl dosažení takové úpravy vztahů účastníků, která by byla zárukou odvrácení jejich dalších sporů. Dovolatel uváděl, že se v daném případě žalobce žalobou o určení ležící pozůstalosti domáhal, aby jeho dědickému právo byla v této právní věci poskytnuta ochrana tím, že jeho věc bude meritorně projednána. Žaloba o určení je tu jediným prostředkem, kterým se může žalobce domoci ochrany svého dědického práva; je také nepochybně u žalobce dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.

Dovolatel odmítá závěr odvolacího soudu, že v daném případě žalobce svou určovací žalobou a svým postupem obchází restituční předpisy, třebaže se v tomto řízení nedomáhá ochrany svého vlastnického práva, nýbrž ochrany svého dědického práva.

Dovolatel je posléze toho názoru, že jeho právní věc není jen sporem o občanské právo ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale je také sporem obsahujícím komunitární prvek. Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud předložil Soudnímu dvoru v Luxemburku k řešení předběžnou otázku ve shora již uvedeném znění.

Ve vyjádření žalované České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k dovolání žalobce bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaný se plně ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení; není tu dána preventivní funkce určovací žaloby, když tu jde o práva neexistují již déle než 60 let. V daném případě ležící pozůstalost, na kterou žalobce poukazuje, byla ještě před skončením dědického řízení (tj. před odevzdáním dědictví dědicům) řádně konfiskována podle dekretu č. 12/1945 Sb.; šlo tu o zemědělské nemovitosti, náležející původně do H. panství. Žalobce v minulosti se neúspěšně domáhal restituce v řízení u P. ú. v L. (pod č. j. 72-487/5016/93-4134) i v řízení u Okresního soudu v Lounech (pod sp. zn. 9 C 529/92); žalobce nedosáhl vydání nemovitostí v katastrálních územích L., P., K., P., B., H., B., C., R., V., N., P. a L. Z toho vyplývá, že žalobce se svou žalobou o určení ležící pozůstalosti pokouší obejít restituční zákonodárství. Pokud dovolatel navrhl předložení předběžné otázky k posouzení Soudnímu dvoru v Lucembursku, je třeba mít na zřeteli, že tu nebyla posuzována věc sama (kdy a jak nabyl stát předmětné nemovitosti), nýbrž byla posuzována existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu na rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázky v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 16 C 10/2006 Okresního soudu v Litoměřicích, že by Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem z 28. 4. 2008 (sp. zn. 10 Co 982/2007) řešil některou právní otázku, která je v současné době (zejména v uplynulých letech 2006, 2007 a 2008) rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením § 859 odst. 2 občanského soudního řádu a s ustanoveními dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku N., M., jakož i nepřátel českého a slovenského národa.

Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuti i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení § 859 odst. 2 občanského zákoníku zanikají dnem 1. 4. 1964 všechna omezení vyplývající ze svěřenského náhradnictví (viz § 604 a násl. obecného zákoníku občanského, vyhlášeného pod č. 964/1811 Sbírky zákonů a nařízení, zrušený pak zákony č. 141/1950 Sb. a č. 65/1965 Sb.).

V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisem o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (případně jej i bezúspěšně podle restitučního předpisu uplatnila).

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání .

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Luxemburgu (a to ve znění otázky dovolatelem formulované), nedopovídá, podle názoru dovolacího soudu, tento podnět žádné dvoustranné ani mnohostranné smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani některému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud však nesdílí ani názor dovolatele, že by jím navrhovaný postup odpovídal článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.

Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod zásadách, které jsou společné členským státům unie . Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských zemí obracejí na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva Evropských společenství.

Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Po předložení předběžné právní otázky soudem členského státu je projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Soudní dvůr podle své judikatury odmítne projednání předběžné otázky, která se netýká přímo práva Evropských společenství (srov. např. věc C-291/96 Trestní stíhání proti M. G. a S. B. 1997 ECR I 5331, bod 12, dále věc 299/95 K. v. R. (1997) ECR I 2629, bod 19, anebo věc C 144/95 M. (1996) ECR 2169, bod 13). Stejně tak z judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství, nikoli prostředkem prodlužování řízení před soudem členského státu vznášením hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků. Podání předběžné otázky k projednání v případě takového druhu by mohlo být posouzeno i jako zneužití předběžné otázky s následkem nepřípustnosti předložení otázky (srov. např. věc 244/80 Foglia v. Novelle (1981) ECR 3045, bod 18, nebo věc Maria Salonia v. Giergio Poidomani a Francz Baglieri (1981) ECR 1563, bod 6).

Dovolací soud má proto za to, že tu nejde o výklad práva Evropského společenství, jež by se týkalo dědění a jeho projednání podle procesních předpisů členského státu unie; dovolatel ani na žádné takové ustanovení práva Evropských společenství nepoukazuje. Dovolací soud má proto za to, že mu v daném případě nevzniklo v otázce vznesené dovolatelem ani oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o projednání předložené předběžné otázky (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 3415, bod 10).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované ČR Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 6. ledna 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu