28 Cdo 4969/2008
Datum rozhodnutí: 18.02.2009
Dotčené předpisy: § 15a předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 4969/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyň a) M. k. u sv. V., b) K. k. V. s. na H. p., obou zastoupených advokátem, proti žalované ČR K. p. r., jednající Ú. pro z. s. ve v. m., za vedlejšího účastenství M. k. V., a. p., na straně žalobkyně a), o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 30/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č. j. 13 Co 47/2008-612, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně a) a b) domáhaly určení vlastnického práva ve vztahu k nemovitostem specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Oba soudy tak rozhodly po té, co jejich předchozí rozhodnutí v dané věci zrušil svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 3318/2006-483, Nejvyšší soud. Odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí, jež v této věci vydal dne 16. 6. 2006, č. j. 13 Co 36/2006-446, a na právní názor, který v jeho odůvodnění podrobně vyložil. Tento právní názor však musel změnit pod vlivem závazného právního názoru obsaženého ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu. Z rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá právní názor, že žalobkyně nemají vzhledem k délce doby, jež uplynula ode dne, kdy stát převzal sporné nemovitosti na podkladě § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., naléhavý právní zájem na určení, jehož se domáhají. Dále se pak z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podává, že předmětné nemovitosti byly uvedenou právní normou nezpochybnitelně převedeny na stát a soudy nemohou popírat faktický ani právní účinek takové právní normy. Tento jednoznačný právní názor vzal soud prvního stupně za základ přezkoumávaného rozsudku. Odvolacím námitkám žalobkyň, jež byly s těmito právními názory v rozporu, nebylo možno přisvědčit, neboť také pro odvolací soud jsou právní názory Nejvyššího soudu podle § 243d a § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

o. s. ř. ) při nezměněném skutkovém základu této věci závazné, nepřekročitelné.

Proti tomuto rozhodnutí podaly obě žalobkyně dovolání. Dovolatelky nejprve podrobně líčí průběh řízení před soudem prvního a druhého stupně před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu a dále důvody, na nichž byla rozhodnutí obou soudů založena. Následně, pod bodem II., obsáhle reprodukují citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, přičemž závěry v něm dovozené zpochybňují. Pasáž pod bodem III. předmětného dovolání je věnována dalšímu řízení před soudy prvního a druhého stupně, přičemž dovolatelky převážně znovu reprodukují závěry obsažené v rozhodnutích těchto soudů. Ve vztahu k rozsudku soudu odvolacího uvádí pouze to, že tento soud do odůvodnění svého rozsudku promítl pouze závěry dovolacího soudu s tím, že pominul jeho úvahy, z nichž tento soud své závěry dovodil. V konečném důsledku jsou závěry ohledně účinků vládního nařízení č. 55/1954 Sb. (a navazujících aktů) syntézou tohoto vládního nařízení a konspirativních aktů, které v režimu přísně tajné upeklo nejvyšší a nejužší vedení ÚV KSČ na svých sekretariátech. Jasnější rozpor se zásadou, že kontinuita právní nezahrnuje kontinuitu režimu, už v rámci této kauzy nemohl být demonstrován. Dále pak dovolatelky brojí proti způsobu přidělení souzené věci v předchozím řízení

u Nejvyššího soudu předsedovi senátu s tím, že není jasné, jakým způsobem k přidělení došlo, a že účastníci nebyli poučeni ve smyslu § 15a o. s. ř. V bodě IV. se zabývají vlastním zdůvodněním dovolání, jež pokládají za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost spatřují v existenci vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a taktéž v nesprávném právním posouzení věci. Vada řízení před soudem prvního a druhého stupně spočívá v tom, že tyto soudy se řídily právním názorem Nejvyššího soudu, jenž byl nesprávně obsazen, neboť dovolatelé nebyli poučeni ve smyslu § 15a o. s. ř., a ve věci rozhodoval pro jeho členství v KSČ před rokem 1989 podjatý soudce. Není rozhodné, že tato vada byla vyvolána již rozsudkem Nejvyššího soudu. Odvolací soud navíc řešil otázku, zda došlo k přechodu vlastnického práva dovolatelek k předmětným nemovitostem na stát v rozporu s hmotným právem. I to je důsledkem pochybení, které vyvolal dovolací soud, když zavázal soudy nižšího stupně k tomu, aby změnily právní posouzení věci. Nejvyšší soud posoudil tuto otázku za použití prostředků z oblasti tzv. socialistické právní vědy . V československém právním řádu, jenž platil i v době vydání a realizace citovaného vládního nařízení, byla obsažena taková úprava vlastnického práva, s níž je postup podle vládního nařízení, tedy postup exekutivní, neslučitelný. Otázky zásadního právního významu dovolatelky formulují následovně:

a) Zavazuje názor dovolacího soudu podle § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. soudy nižšího stupně i v případě, že rozsudek dovolacího soudu byl vydán senátem, jehož členem byl i soudce, jehož účast na projednání a rozhodnutí věci byla vyloučena pro podjatost ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb.?

b) Je vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže dovolací soud porušil povinnost podle § 15a odst. 1 o. s. ř., a zmařil tak právo odvolatelů vyjádřit se k osobám soudců a přísedících?

c) Je vadou řízení skutečnost, že dovolací soud nedodržel povinnost podle § 15a věty druhé o. s. ř. a nepoučil účastníky řízení o možnosti vyjádřit se k osobám soudců?

d) Je při posuzování otázky přechodu vlastnického práva podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb. nadřazena teorie tzv. socialistického práva principům demokratického právního státu, tj. čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a svobod, § 9 odst. 1 a 2, § 90 a § 149 Ústavy č. 150/1948 Sb., § 108 zákona č. 40/1964 Sb., zákona č. 141/1950 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb.?

e) Lze vyloučit u odvolatelů právo domáhat se určení vlastnického práva odkazem dovolacího soudu na to, že od převzetí předmětných nemovitostí uběhlo pětatřicet, resp. padesát let, tedy vyloučit určovací žalobu proto, že komunistický režim existoval a trval čtyřicet let? Je takový výklad nadřazen intencím zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu?

f) Vylučuje určovací žalobu odvolatelů právě ta skutečnost, že jsou církevními právnickými osobami?

Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle

§ 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přestože dovolatelky napadají spíše předchozí rozsudek soudu dovolacího, proti němuž není dovolání možné podat, považoval Nejvyšší soud i v tomto případě uvedenou podmínku obsahového směřování dovolání proti pravomocnému rozsudku soudu odvolacího za splněnou. Zabýval se proto jeho přípustností.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání žalobkyň takové podmínky nesplňuje.

Argumentace dovolatelek převážně směřuje ke zpochybnění právních závěrů, na nichž je založeno předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. V dovolání se projevuje skutečnost, že důvody v něm obsažené jsou zřejmě spíše vyhrazeny obsahu stížnosti ústavní, což je přinejmenším na jednom místě výslovně konstatováno. Dovolání přitom expressis verbis připouští, že námitky, jež se formálně upínají k rozhodnutím soudu nalézacího a soudu odvolacího, ve skutečnosti směřují proti právním názorům vyjádřeným v jimi zpochybňovaném rozsudku dovolacího soudu, jimiž byly soudy nižších stupňů při svém dalším rozhodování v dané věci vázány.

Otázky formulované jakožto zásadně právně významné obsažené v bodech a) až c) zpochybňují obsazení senátu Nejvyššího soudu při jeho předchozím rozhodování ve věci a vyjadřují námitku vyloučení předsedy tohoto senátu. Posouzení takových námitek však nemůže být předmětem současného řízení o dovolání, neboť, jak bylo uvedeno výše, dovolání může směřovat pouze proti pravomocnému rozhodnutí soudu odvolacího (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud konstatuje, že ostatně bylo o námitce podjatosti dovolatelek implicitně vyjádřené v dovolání ve vztahu k předsedovi senátu zdejšího soudu rozhodnuto v současném řízení o dovolání za postupu podle § 16 odst. 1 věta druhá o. s. ř., a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 4 Nd 398/2008. Na tomto místě Nejvyšší soud pokládá též za vhodné zpřístupnit dovolatelkám obecnými soudy uznávané výkladové pravidlo, dle nějž je poučovací povinnost soudu podle § 15a o. s. ř. o možnosti účastníka namítat podjatost soudce (soudců), kterému věc náleží podle rozvrhu práce, případem abstraktní poučovací povinnosti o procesním právu. Taková povinnost poučení o možnosti musí být v řízení naplněna, avšak postačí v řízení jedenkrát a postupem, který zákon ponechává na soudu, a s dekoncentračním následkem neposkytnutí poučení uvedeným v § 15a odst. 2 věta druhá o. s. ř. V dané věci poskytl soud prvního stupně účastníkům ostatně takové poučení v rámci usnesení ze dne 21. 10. 2001, č.j. 13 C 544/92-197, doručeným zástupci žalující strany dne 6. 12. 2001. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy (§ 41 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb.).

Naproti tomu otázky formulované pod body d) až f) sice obsahově naplňují podmínku přípustnosti spočívající v posouzení právních závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nicméně nejedná se o problematiku, která by byla Nejvyšším soudem dosud neřešena nebo ohledně níž by odvolací soud zaujal postoj rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či názor nesouladný s hmotným právem. Mimo samo předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 (citované výše) a rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v tomto rozhodnutí uvedených (rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisek pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 a Pl. ÚS st. 22/05), z nichž oba soudy projednávající a rozhodující předmětný spor vycházely (což dovolatelky ostatně výslovně potvrzují), lze odkázat i na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v mezidobí, v nichž byly dovozeny

a aplikovány totožné právní závěry ve vztahu k obdobným skutkovým základům jiných sporů. Za všechny lze uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 602/2008, proti němuž byla podána ústavní stížnost odmítnutá Ústavním soudem

v usnesení ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1442/08 (obě rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz, resp. Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).

Závěry v těchto rozhodnutích obsažené se nicméně netýkají jen církevních právnických osob, jak naznačují dovolatelky, nýbrž jsou aplikovány ve všech případech, v nichž se žalobce domáhá určení vlastnického práva, které bylo porušeno již před několika desítkami let (nestalo se tedy nejistým nyní), a kdy tudíž žalobce nemůže důvodně očekávat, že soud k jeho žádosti jeho právo preventivně ochrání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1992/2007, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 3193/07, odmítl tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, resp. soudu Ústavního, http://nalus.usoud.cz ). Výjimečný závěr dosažený v nálezu Ústavního soudu ze dne

4. 12. 2008, sp.zn. I. ÚS 428/06, se pak zjevně této věci netýká, neboť připouští určovací žalobu oprávněnému, který již před tím žaloval podle restitučních předpisů,

a již proto ty nemohl takovou žalobou obcházet.

Z těchto závěrů taktéž nelze dovodit, že by komukoliv bylo bráněno v prosazování jeho domnělých práv a oprávněných zájmů cestou podání žaloby o určení, zda tu takový právní vztah nebo takové právo je či není ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 126 obč. zák., a tím naplnění základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod. Podává se z nich pouze to, že takový žalobní instrument nemůže být za uvedených okolností úspěšný ve smyslu důvodnosti, a to pro absenci naléhavého právního zájmu na straně žalující. Pro zde posuzovaný případ lze názorně poukázat na to, že práva žalující strany byla již podle konstrukce žaloby samé v roce 1956 porušena jinak by ostatně ani nebylo třeba obracet se na soud s jakoukoliv žalobou. Žalující strana při zjevné absenci zákonné restituční úpravy tak na jedné straně tvrdí, že jí bylo vlastnictví k předmětným nemovitostem exekutivně a i tehdy nepřípustným způsobem odňato a zároveň od vydání rozhodnutí z takového závěru vycházejícího proti němu brojí. V tomto sporu nešlo a nemůže jít o preventivní ochranu vlastnictví žalobkyň ve smyslu majetkového nároku, který by již byl individualizován právním aktem, anebo by byl individualizovatelný přímo na základě právní úpravy (viz např. nálezy Pl. ÚS 2/02, Pl. ÚS. 50/04, Pl. ÚS 51/06). Soudy se pro rozhodnutí o důvodnosti této žaloby nemusely již podle jejího obsahu zabývat vlastnickými poměry k nemovitostem před rokem 1954 (a tím méně soud dovolací vázaný uplatněnými dovolacími důvody), neboť se předmět sporu po celou dobu jeho trvání s výjimkou stavu navozeného právní mocí předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu odvíjí od žalobního tvrzení, že žalobou tvrzené vlastnické právo není žalobkyněmi vykonáváno a že tomu držbou brání žalovaný stát. Taková žaloba ovšem nemůže být logicky důvodná. Soudy nemohou bez zákonného restitučního zmocnění aktivisticky vracet podle dovolatelek svévolně, utajeně a za pomoci ideologického halucinogenu o všelidovém vlastnictví tedy majetkovým opatřením státu jim odňaté právo. Jestliže se odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím přizpůsobil závěrům zřetelně vyplývajícím ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS st. 22/05, jak to již před tím učinil Nejvyšší soud, nemohl takovým respektem k zákazu výkonu soudní libovůle založit přípustnost dovolání v této věci.

Dovolatelkám se tedy nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejich dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo

a žalované, ani vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně a) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. února 2009

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu