28 Cdo 4969/2007
Datum rozhodnutí: 21.10.2008
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 4969/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce K. S., zastoupeného advokátkou, za účasti 1. S., a. s., zastoupené advokátkou, a 2. P. f. České republiky, o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 101/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007, č. j. 28 Co 366/2007-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 28 Co 366/2007-62, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. 2. 2007, č. j. 3 C 101/2006-44, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalobce žalobou podanou podle § 244 a násl. o. s. ř. domáhal rozhodnutí o tom, že je vlastníkem předmětného pozemku, neboť byl dotčen na svých právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v K. H. ze dne 28. 7. 2006, kterým bylo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě ) rozhodnuto, že pozemek č. 747/71 o výměře 12.392 m2 v katastrálním území S. u K. H., oddělený geometrickým plánem č. 555-559/2005 ze dne 9. 1. 2006 se žalobci nevydává. Dále vzal za prokázané, že předmětný pozemek je zpevněnou plochou, vybudovanou na základě stavebního povolení odboru výstavby Městského úřadu v Kutné Hoře ze dne 18. 2. 1991, přičemž celá plocha slouží k manipulaci a ke skladování betonových výrobků jako je zámková dlažba, obrubníky, palisády a tyto výrobky se vozí z výrobní haly postavené na sousedním pozemku č. 595/1. Dále odvolací soud zjistil, že předmětný pozemek též slouží jako úložiště písku a kameniva, tedy surovin pro výrobu betonových prefabrikátů. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že předmětný pozemek, který je zpevněnou plochou a bezprostředně sousedí s výrobní halou postavenou na pozemku č. 595/1, tvoří ve smyslu ustanovení § 11 písm. c) zákona o půdě část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu stavby. Dovodil, že celý předmětný pozemek je betonovou zpevněnou plochou, proto ho nelze zemědělsky využívat. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že pokud by předmětný pozemek byl prvnímu účastníkovi odebrán, znamenalo by to pro něj omezení jeho výrobní činnosti a nepřiměřené břemeno.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatele doposud není v judikatuře soudů ustáleno vyřešení aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ve vztahu k pozemkům, které nejsou zastavěné, ale o kterých osoba povinná tvrdí, že souvisí s jinými jejími zastavěnými pozemky, a že potřebuje takový pozemek k provozu stavby na svém souvisejícím pozemku. Dovozoval existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Prvně uvedený dovolací důvod spatřoval v porušení zásady koncentrace řízení ve smyslu § 250d o. s. ř. Dále tvrdil, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť nesprávně aplikoval ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a rovněž vytýkal soudům obou stupňů extenzivní výklad § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Podle dovolatele soudy pominuly, že předmětný pozemek z větší části svého obvodu sousedí s pozemky zcela nezastavěnými. V dovolání zdůraznil, že postup soudů obou stupňů jde proti zásadám restitučního zákonodárství. Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 24 Co 428/2005, v němž dovolací soud zdůraznil, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákon o půdě je třeba vykládat spíše zužujícím způsobem. Odkazoval též na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 176/03 a I. ÚS 754/01. Namítal, že v daném případě nejde o zastavěný pozemek a nebylo prokázáno, že je předmětný pozemek nutný pro provoz stavby prvního účastníka. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat jen z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci, nebo obsahově tomuto důvodu odpovídajících; k námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (opět viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536).

Z citované judikatury především vyplývá, že v případě dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přezkoumávat takové dovolací námitky, které jsou procesní povahy (sledují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Dovolatel odůvodňuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu tím, že v rozhodovací praxi soudů je otázka zastavěnosti pozemků z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě řešena rozdílně. Dovolací soud se však touto problematikou již opakovaně zabýval.

V rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 767/2006, Nejvyšší soud např. vyslovil závěr: Dovolací soud v prvé řadě vychází z toho, že zákon o půdě je zákonem speciálním ve vztahu k jiným normám, a to nejen normám správního práva, ale i hmotného občanského práva (viz § 1 odst. 3 zákona o půdě), všude tam, pokud tento zákon právní vztah výslovně upravuje. Tak je tomu právě ve stanovení podmínek, kdy pozemek oprávněné osobě nelze vydat proto, že byl zastavěn. Rozhodující proto není, zda byl tento pozemek začleněn do jiného pozemku nebo nově označen, ale okolnost, zda byl jako určitá část zemského povrchu zastavěn před 24. 6. 1991, resp. zda k tomuto dni byla na něm stavba alespoň započata. Otázkou, co je stavba, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval (např. rozsudek ze dne 11. 4. 1999, sp. zn. 28 Cdo 572/99, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005) a v již konstantní své judikatuře zastává názor, že stavbou nelze rozumět pojem dynamický, směřující k uskutečnění díla, ale statický, jako věc v právním smyslu . Pokud jde o ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) hovořící o tom, že nelze vydat část pozemku se stavbou bezprostředně související, jež je nezbytně nutná pro provoz stavby, v rozsudku se uvádí: Původní ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě takové omezení práva na vydání pozemku neobsahovalo a bylo do něj vloženo až novelou zákona o půdě, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., účinným od 1. 7. 1993. Dovolací soud nepochybuje o tom, že toto ustanovení, jež omezilo právo na vydání části pozemku, se vztahuje i na případy, kdy k vydání pozemku ještě ke dni 1. 7. 1993 nedošlo, nelze je však aplikovat jinak než ve vztahu k základní větě ustanovení tj. ke stavbě, která byla vybudována na původním pozemku před 24. 6. 1991. Navíc zákonodárce zřejmě tím, že nově hovořil jen o části původního pozemku, nezastavěného stavbou, ale nezbytně nutnou pro provoz stavby, se snažil toto omezení minimalizovat. Kdy jde o část pozemku nezbytně nutnou pro provoz stavby, bude záležet na posouzení konkrétního případu jde v prvé řadě nesporně o případy, kdy bylo třeba obsluhovat budovu, stroje a zařízení a šlo zejména o přístupové cesty, manipulační plochy a pod.

Na základě shora dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že předmětný pozemek, který je zpevněnou plochou a bezprostředně sousedí s výrobní halou, tvoří ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu stavby.

Závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.

Pro úplnost je nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, dalším účastníkům řízení v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu