28 Cdo 495/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2012
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 495/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Ing. J. B., bytem v Ch., zastoupeného JUDr. Zuzanou Junkovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Náměstí Velké mostecké stávky 4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 183.443 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 116/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008, č. j. 17 Co 77/2008-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 20 C 116/2006-105, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 183.443,- Kč s úrokem z prodlení od 21. 2. 2006 ve výši dvojnásobku diskontní sazby České národní banky do zaplacení a částky 7.615,- Kč a 4.083,- Kč. Žalobce požadoval náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ) za náklady soudního řízení ve výši 35.491,- Kč, za částku zaplacenou Fondu národního majetku ČR (dále jen ,,FNM ) ve výši 70.267,- Kč, částku
2.812,- Kč zaplacenou za soudní poplatek, za úrok od 12. 6. 1996 do 20. 2. 2006 částku 74.873,- Kč, dále jako příslušenství požadoval ještě částku 7.615,- Kč a 4.083,- Kč.
Žalobu odůvodnil tím, že dne 12. 6. 1996 zakoupil od FNM nemovitost a 37 pohledávek, z nichž jedna byla za V. M. na částku 70.267,- Kč a příslušenství v částce 2.812,- Kč, kterou Potraviny Ústí nad Labem, s. p., soudně vymáhal s tím, že žaloba byla zamítnuta, neboť po devíti letech se žalobci pro uplynutí skartačních lhůt nepodařilo dohledat příslušné soudem požadované doklady, což by se nestalo v případě, kdyby řízení proběhlo do tří let. Dovodil, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícího v průtazích a nečinnosti ze strany soudu v řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 C 297/95 došlo. Žalobce však nedoložil existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, neboť v řízení nebylo prokázáno, že kdyby skartované doklady předložil, byl by ve sporu úspěšný.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 5. 2008, č. j. 17 Co 77/2008-119, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 12. 6. 1996 při veřejné dražbě od FNM vydražil jednotku Potraviny Ústí nad Labem, s. p., nákupní středisko B. a spolu s privatizovanou jednotkou přešly na nabyvatele práva a závazky s tímto majetkem související. Vzal za prokázané, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 C 297/95 ve věci žalobce Potraviny Ústí nad Labem, s. p. proti žalovanému V. M., o částku 70.267 Kč s příslušenstvím, se stal Ing. J. B. právním nástupcem původního žalobce. Zjistil, že řízení bylo zahájeno dne 16. 8. 1994, rozsudkem ze dne 4. 9. 2001, č. j. 10 C 297/95-31, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 40.420 Kč a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 7. 2002, č. j. 17 Co 279/2001-50, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 40.420 Kč a ve výroku o nákladech řízení zrušil. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 7. 2003, č. j. 10 C 297/95-68, byla žaloba o zaplacení částky 70.267,- Kč zamítnuta a žalobci bylo uloženo žalovanému zaplatit náklady řízení ve výši 22.060,90 Kč s tím, že tvrzené právní vztahy se nepodařilo prokázat. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 17 Co 336/2004-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 40.240,- Kč a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5.360,- Kč, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne 8. 2. 2006. Dne 15. 2. 2006 zaslal žalobce JUDr. J. B. částku 27.421,- Kč a Komerční banka dopisem ze dne 19. 3. 2003 žalobci sdělila, že do 1. 7. 1996 byla skartační lhůta výpisů 5 let, proto nelze dohledat transakce z let 1992 a 1993. Dopisem ze dne 20. 2. 2006 podal žalobce u žalované návrh na mimosoudní vyrovnání, který žalovaná obdržela dne 22. 2. 2006 a dopisem ze dne 15. 3. 2006 žalovaná návrh odmítla.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v průtazích řízení došlo, nebyla však prokázána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou . Podle odvolacího soudu pokud žalobce žaloval zaplacení poplatku z prodlení, musel prokázat uzavření smlouvy, z níž by vyplývala sjednaná výše poplatku, dodání zboží a splatnost ceny, což se prokazuje dodacími listy a dodacími fakturami, které vystavil dosud existující podnik Potraviny Ústí nad Labem, s. p. Zaujal názor, že pokud by žalobce předložil výpisy z banky, výsledek řízení o zaplacení poplatku z prodlení by samotným tímto důkazem ovlivněn nebyl. Podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by průtahy v řízení způsobily neúspěch žalobce ve věci, tudíž není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že část nároku žalobce je promlčen. Jak plyne z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 9. 2001, č. j. 10 C 297/95-31, byl tímto rozsudkem návrh žalobce co do částky 29.847 Kč zamítnut a v tomto výroku rozsudek nabyl právní moci dne 4. 10. 2001. Na základě tohoto rozsudku se tak žalobce dozvěděl o tom, že mu v tomto rozsahu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Jestliže tedy žalobce svůj tvrzený nárok uplatnil u žalované až podáním ze dne 20. 2. 2006 a žalobu podal dne 11. 4. 2006, je jeho nárok promlčen, neboť promlčecí doba je podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. tříletá a zachována nebyla ani s přihlédnutím k tomu, že k jejímu stavení dochází již uplatněním nároku u příslušného orgánu podle ustanovení § 35 zákona č. 82/1998 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dále vyslovil, že na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. o. z. s tím, že dne 12. 6. 1996 podle zákona č. 92/1991 Sb. žalobce vydražil provozní jednotku, s jejíž činností pohledávka vymáhaná u Okresního soudu v Chomutově souvisela, proto na něho byla v souladu s ustanovením § 15 zákona č. 92/1991 Sb. převedena, pohledávku tedy nabyl na základě právního důvodu. Soudní poplatky byly žalobcem zaplaceny na základě zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, tedy i zde právní důvod byl. Dále vyslovil, že o částku zaplacenou advokátce se pak stát nemohl obohatit, neboť mu nebyla zaplacena.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání v celém rozsahu, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že se blíže nezabýval otázkou opodstatněnosti žaloby z hlediska existence škody v žalobcem tvrzené výši. Podle dovolatele žalobce unesl zcela dostatečně své důkazní břemeno ohledně vzniklé škody, když tato vychází z částky, jejíž přiznání jako oprávněné pohledávky za dlužníkem bylo díky průtahům v řízení soudem znemožněno, a dále z částky dalších v průběhu řízení specifikovaných nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti práva na řádný soudní proces. Namítal, že pouhé konstatování soudu, že škoda nebyla uvedena žalobce dostatečně určitě, nepostačí k tomu, aby bylo vydáno rozhodnutí s odůvodněním, že je nutné zvážit všechna tvrzení žalobce a vypořádat se s nimi. Dovozoval, že nesprávným úředním postupem byl žalobce připraven o možnost získat pohledávku, kterou byl nucen státu uhradit a navíc mu bylo uloženo uhradit náhradu nákladů řízení právnímu nástupci protistrany. Ohledně promlčení části nároku žalobce tvrdil, že celý nárok uplatňovaný žalobcem je nutno brát jako celek a jako takový ho tedy považovat za nepromlčený, respektive včas uplatněný. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., nebyla však splněna podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že i u objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, t. j. mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2294/2010).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními , z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě bylo odvolacím soudem rozhodnuto. Je třeba podotknout, že v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou . Nejvyšší soud je tedy vázán skutkovým základem věci zjištěným soudy nižších stupňů a není oprávněn s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.).
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud na závěr odůvodnění usnesení shrnuje, že žalobce v projednávané věci nenaplnil předpoklady pro přiznání náhrady škody, které jsou upraveny v citovaném ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vychází ze závěrů dnes již ustálené judikatury a neřeší tak otázku, která by vykazovala judikatorní přesah.
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu