28 Cdo 4949/2007
Datum rozhodnutí: 21.02.2008
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4949/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D, v právní věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 1/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, č. j. 62 Co 185/2007-30, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 62 Co 185/2007-30, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. prosince 2006, č. j. 15 C 1/2006-19, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 10 svým shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala převodu náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ). Rozsudek odůvodnil tím, že 14. 4. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 131/2006 Sb., kterým byl do zákona o půdě vložen nový §11a, jenž stanoví postup pro převod náhradních pozemků výlučně na základě veřejných nabídek. Tento zákon představuje výslovné zakotvení procesního prostředku, jímž se lze domáhat převodu náhradního pozemku a je tak vyloučeno další použití obecného postupu podle § 80 písm. b) a § 161 odst. 3 o. s. ř. uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1229/2005, a podávání žalob obdobných žalobě v této věci.


Městský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Správným shledal i jeho právní posouzení. Citoval známou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nemá oprávněná osoba právo na výběr konkrétního náhradního pozemku a je na žalovaném, aby oznámil, které pozemky ve vlastnictví státu mohou být poskytnuty jako náhradní. Převod pozemků se řídí občanským zákoníkem, a předpokládá určitý postup, který vyplývá ze zákonů č. 92/1991 Sb. a č. 95/1999 Sb. a sleduje uspokojení většího okruhu oprávněných osob, jejichž nároky se mohou i překrývat. Právo jedné oprávněné osoby je ohraničeno právy ostatních oprávněných osob a pokud by žalovaný převedl na oprávněnou osobu pozemek pouze na základě její žádosti, upřel by právo uspět vůči němu i jiným oprávněným osobám. Takový postup by byl diskriminační vůči ostatním restituentům. Odvolací soud vyslovil názor, že pokud žalobkyně uplatňuje diskriminační postup se strany žalovaného vůči ní, stejně pak by šlo o diskriminaci ostatních oprávněných osob. Uzavřel, že žalobkyně nemá právo požadovat smlouvu o bezúplatném převodu vybraných pozemků bez toho, aby byl dodržen předepsaný postup při tomto převodu. Na tom nemůže nic měnit ani skutečnost, že žalovaný dlouhodobě nepostupuje důsledně podle zákona a dlouhodobě neplní svou povinnost bezúplatně převádět pozemky oprávněným osobám formou veřejné nabídky.


V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovolatelka dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., se uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam z hlediska právního vidí dovolatelka v tom, že Nejvyšší soud se dosud nezabýval postavením oprávněné osoby, která byla dlouhodobě neúspěšná ve výběrových řízeních, pořádaných žalovaným, jenž neprojevil ochotu její nárok řešit, za situace, kdy postup žalovaného byl neprůhledný a docházelo k nezákonným machinacím s pozemky.


Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že nebyly provedeny důkazy, které navrhovala o tom, že docházelo k nezákonnosti při prodeji pozemků a hospodaření s nimi, nebyly provedeny další důkazy, např. seznamem pozemků, kterými P. f. disponuje.


S právním posouzením věci odvolacím soudem dovolatelka nesouhlasí proto, že restituční nárok uplatnila již v roce 1991, rozhodnuto o něm bylo v roce 1996. Od té doby se marně ucházela o náhradní pozemek ve výběrových řízeních, organizovaných žalovaným. Důvodem bylo jednak to, že žalovaný nezařazoval do výběrových řízení dostatek pozemků, ačkoli je měl k dispozici, nevypisoval tato řízení dostatečně často, protože mnoho vhodných pozemků v důsledku korupce zašantročil, což je všeobecně známo. Právo žalobkyně, jež zůstalo 10 let neuspokojeno, je vážně ohroženo, takže je namístě požadavek na převod konkrétního pozemku. V žalobě nevidí žádnou diskriminaci dalších oprávněných osob, které mohly postupovat stejně jako ona, což by vedlo k tomu, že problematika by byla řešena. Rozhodnutí obou soudů v této věci považuje dovolatelka za selhání právního státu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil.


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože považuje právo oprávněné osoby požadovat soudní rozhodnutí při neplnění povinností žalovaného podle § 11 odst. 2 po vydání zákona č. 131/2006 Sb., za otázku po právní stránce zásadně významnou. Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal z hlediska dovolacích důvodů, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.


Dovolací soud se danou problematikou zabýval již ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. V něm vyslovil závěr, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku je občanskoprávním nárokem, který je soudem chráněn. Lze jej uplatnit u soudu podle § 7 o. s. ř., i když s ohledem na známou judikaturu nemá oprávněná osoba nárok na výběr konkrétního pozemku. Jde o nárok prostřednictvím soudu vymožitelný rozhodnutím o určitém způsobu vypořádání nároku, jehož konkrétní naplnění není předem známo, a při uspokojení nároku je nutno vycházet z nabídky Pozemkového fondu. V dalším rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, Nejvyšší soud vyložil, že při vypořádání nároku na převod náhradního pozemku je třeba mít na zřeteli, že právo oprávněné osoby je obecného charakteru, práva jednotlivých oprávněných osob si mohou konkurovat, a je proto věcí posouzení priorit s ohledem na všechny okolnosti případu, které oprávněné osobě má být pozemek převeden. Tato okolnost ovšem nemůže vést k závěru, že soud svou zákonnou povinnost rozhodnout podle § 7 o. s. ř. nemůže plnit, když jiný státní orgán, který by o tomto nároku mohl rozhodovat, není zvláštními předpisy ustanoven.


Na tomto závěru se nemění nic ani po vydání zákona č. 131/2006 Sb., kterým byl do zákona o půdě nově vložen § 11a. Ani toto ustanovení není procesním ustanovením pro rozhodování státního orgánu. Pozemkovému fondu jako subjektu občanskoprávních vztahů, který spravuje zemědělský majetek ve vlastnictví státu, toto ustanovení ukládá rozhodovat na základě veřejných nabídek pozemků k převodu, při nichž se může shromáždit více nároků na převod. Toto omezení libovůle se strany P. f. však bylo zákonem stanoveno již před vydáním zákona č. 131/2006 Sb. V rozsudku sp.zn. 28 Cdo 3042/2006 Nejvyšší soud uzavřel, že systém veřejných nabídek, původně upravený zákonem č. 283/1991 Sb., byl po skončení jeho účinnosti upraven zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu ... . Lze tedy konstatovat, že k zásadní změně v postupu P. f., pokud jde o systém veřejných nabídek, vydáním zákona č. 131/2006 Sb., nedošlo. Jinou věcí je, že P. f. často nerespektoval zákon č. 95/1999 Sb. a pozemky převáděl různým osobám bez vypsání veřejné nabídky.


Na těchto závěrech obsažených ve shora uvedené judikatuře lze tedy postupovat i za platného znění zákona o půdě. Protože oprávněná osoba, která svůj nárok uplatnila u soudu, nemá přednostní nárok na výběr konkrétního pozemku oproti jiným osobám, je třeba, aby žalovaný oznámil, které pozemky zařazuje do veřejného nabídkového řízení, a žalobce, který s tímto postupem souhlasí, se o takové pozemky přihlásil. V případě, že nedojde k dohodě účastníků na základě tohoto postupu, nahradí soud vůli žalovaného svým rozhodnutím o založení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku, a to s přihlédnutím k dalším uplatněným nárokům dalších osob. Pokud je mezi účastníky sporná výše nároku žalobce (cena původního pozemku), což je základní předpoklad pro převod náhradního pozemku, rozhodne soud o této předběžné otázce na základě znaleckého posudku. V této souvislosti dovolací soud poukazuje např. na spis Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 12 C 2023/98, v němž byla tato problematika řešena a to i dovolacím soudem, a věc byla ukončena uložením povinnosti P. f. převést na žalobce soudem označený náhradní pozemek.


V dané věci žalobkyně uvedla v žalobě, že považuje za způsobilý k převodu jakýkoli pozemek ve vlastnictví státu a správě žalovaného, který splňuje požadavky § 11 odst. 2 zákona o půdě a jehož vydání nebrání zákonná překážka, a je ochotna podrobit se názoru soudu o formulaci žalobního petitu. Je tedy zřejmé že netrvá na převodu pouze jí vybraného pozemku a soud může v řízení pokračovat zjištěním výše jejího nároku a označením pozemků ze strany žalovaného, jak vyplynou z veřejné nabídky. Pokud nedojde k standardnímu uspokojení nároku žalobce cestou veřejné nabídky, rozhodne soud tak, že vůli žalovaného nahradí uložením povinnosti uzavřít smlouvu o převodu jím určeného náhradního pozemku.





Protože tedy dovolací soud neshledal rozsudek odvolacího soudu správným, podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. jej zrušil a věc vrátil podle § 243b odst. 3 o. s. ř. soudu prvního stupně, pro jehož rozhodnutí platí stejné důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu.


V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu; rozhodnou nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. února 2008


JUDr. Josef R a k o v s k ý


předseda senátu