28 Cdo 4943/2007
Datum rozhodnutí: 19.02.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 4943/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. F. b) J. F., zastoupených advokátem, proti žalované MUDr. H. C., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 457/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 6. 2006, č. j. 30 Co 173/2006-637, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaná je povinna nahradit na nákladech řízení o dovolání žalobcům částku 1.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. B. V.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 11. 2004, č. j. 13 C 457/92-523, tak, že žalovaná je povinna vydat žalobcům stavební parcelu č. 2505 (bez stavby) a pozemkovou parcelu č. 2506 - zahradu, obojí zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 772 pro katastrální území D. u M. j., vedeno u Katastrálního úřadu pro L. kraj, pracoviště Č. L., a tyto nemovitosti vyklidit ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Žalobce byl povinen nahradit České republice - Okresnímu soudu v České Lípě náklady řízení ve výši 609,- Kč a žalovaná byla povinna nahradit témuž soudu náklady řízení ve výši 1.826,- Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozsudku.


V řízení již rozhodoval Nejvyšší soud a to rozsudkem č. j. 28 Cdo 1605/2005-616 ze dne 22. 2. 2006. Rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části ohledně dvou pozemků - stavební parcely č. 2505 a pozemkové parcely č. 2506, zapsaných jak shora uvedeno, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání žalobců a žalované zamítl. Odvolací soud byl poté vázán právním názorem dovolacího soudu, podle něhož žalobci splnili všechny podmínky (zákonné náležitosti) v písemné výzvě ze dne 3. 9. 1991, kterou se domáhali vůči žalované vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud následně změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost vydat žalobcům oba sporné pozemky.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že sporné pozemky nenabyla do svého vlastnictví, nýbrž k nemovitostem získala pouze právo osobního užívání. V tomto případě se pozemky, k nímž je zřízeno právo osobního užívání, oprávněné osobě nevydávají (§ 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.). Tvrdila též, že oba pozemky nejsou zastavěny, takže nelze aplikovat judikaturu Ústavního soudu k § 8 odst. 4 a § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích pro sporné situace zastavěnosti pozemků. Žádala, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobci se k dovolání vyjádřili. Tvrdili, že v dovolání žalovaná neuvádí, z jakého dovolacího důvodu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, a vnáší do řízení dosud neuplatněné skutečnosti. Považovali interpretaci zákona odvolacím soudem za ústavně konformní a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.


Žalovaná podala dovolání prostřednictvím advokáta a ve lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).


Dovolání není důvodné.


V této restituční věci, v níž bylo základem právního posouzení několik ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, již provedl Nejvyšší soud v předchozím rozsudku č. j. 28 Cdo 1605/2005-616 podrobné právní posouzení věci. Vycházel při něm ze skutkových závěrů, jak je učinily nižší instance. Na základě těchto skutkových závěrů dospěl k právnímu závěru vlastnímu, totiž že strana žalující uplatnila svůj restituční nárok včasnou a řádnou výzvou i k pozemkům parc. č. st. 2505 a parc. č. 2506. Dovolací soud v tomto rozsahu zrušil napadený rozsudek odvolací instance a věci vrátil k dalšímu řízení. V rámci svého právního posouzení věci vycházel dovolací soud též ze skutkového zjištění, že vedle pozemku parc. č. 2506 - zahrady je na pozemku parc. č. 2505 umístěna garáž (ostatní stavba). Proto implicite předpokládal, že vůči těmto dvěma pozemkům je možné vydání a předvídal možnost aplikace § 8 odst. 4 ve spojení s § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Při aplikaci těchto ustanovení měla být respektována jejich ústavně konformní interpretace pro obdobné případy.


Odvolací soud se poté řídil právním názorem dovolací instance a se současným vyklizením pozemků nařídil ve výroku I. nynějšího rozsudku vydat žalobcům oba pozemky parc. č. 2505 (označen jako bez stavby) a parc. č. 2506 - zahradu.


Nyní brojí dovolatelka proti vydání těchto pozemků z toho důvodu, že jsou viz zejména závěr jejího dovolání nezastavěny. Za takového stavu, když navíc jde o pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, restituční zákon v § 8 odst. 4 striktně zapovídá vydání takových pozemků.


Dovolací soud nesdílí tento právní názor. Nadále je třeba vycházet z ústavně konformního výkladu, jak byl podrobně prezentován zejména v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/98. Jestliže bylo k předmětným pozemkům zřízeno právo osobního užívání, pak dovolací soud vycházel z toho, že jeden z pozemků, a to parc. č. 2505, zastavěn je i když jde o stavbu garáže -, a druhý z pozemků, kterým je zahrada, může být vydán z toho důvodu, že tvoří funkční celek s ostatními nemovitostmi, které jsou žalobcům též vydávány. Nejvyšší soud zde konstatuje, že podkladem po stránce skutkové pro jeho rozhodování jsou zjištění nižších instancí. Jde sice po stránce zastavěnosti odvolací soud navíc označil pozemek parc. č. 2505 jako bez stavby - o situaci hraniční, nicméně i zde je zapotřebí dát přednost oprávněným zájmům restituentů, opřeným o náležitou aplikaci a interpretaci relevantních restitučních ustanovení.


Nejvyšší soud musí kromě toho konstatovat, že pod sp. zn. IV. ÚS 238/06 byly Ústavním soudem dne 10. 7. 2007 posuzovány ústavní stížnosti obou stran. Obojí stížnost byla usnesením Ústavního soudu odmítnuta. Ve vztahu k žalované, tedy nyní k dovolatelce, je třeba z citovaného usnesení Ústavního soudu zmínit zejména závěr odůvodnění, ve kterém se poměřuje podle Ústavního soudu spravedlivá rovnováha mezi postavením restituentů a stěžovatelky. Ústavní soud dovodil, že je k dispozici pravomocné rozhodnutí o tom, že stěžovatelka není povinna vydat objekt na pozemku parc. č. 2504. Tento objekt je vybaven pro bydlení, napojen na elektrickou síť, veřejnou kanalizaci i veřejný vodovod a k účelu bydlení je žalovanou užíván bez závad. Tyto okolnosti vedou Ústavní soud k závěru, že zátěž, kterou bude stěžovatelka nucena snášet vydáním dalších nemovitostí, a to domu č. p. 67 na pozemku parc. č. 2503, zastavěné parcely č. 2503, stavební parcely č. 2504 a garáže na st. p. č. 2505, nenaruší spravedlivou rovnováhu mezi zachováním práva a ochranou majetku stěžovatelky a požadavky obecného zájmu na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd na straně nynějších žalobců. Nutno si povšimnout, že zde vycházel i Ústavní soud z toho, že pozemek parc. č. 2505 je zastavěn garáží.


I s přihlédnutím k těmto právním závěrům Ústavního soudu tedy nemá Nejvyšší soud ani důvod, aby cokoli změnil na svém předchozím právním závěru a potažmo na právních závěrech odvolacího soudu, jehož rozsudek byl nyní předmětem dovolacího přezkumu.


Ze všech uvedených důvodů bylo dovolání žalované zamítnuto podle § 243 odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.


Úspěšná strana žalující měla podle § 243b odst. 5, § 142 odst. 1 o. s. ř. a návazných ustanovení právo na náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem. Tyto náklady jí vznikly podáním vyjádření k dovolání. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen ještě před účinností novely vyhlášky č. 484/2000 Sb. (č. 277/2006 Sb.), řídil se výpočet odměny advokáta za zastoupení podle tehdejších dosavadních předpisů. Tedy základní sazba odměny ve výši 3.800,- Kč (§ 7 písm. e/ cit. vyhl.), která však musí být krácena na polovinu 1.900,- Kč pro jediný úkon v dovolacím řízení (§ 18 odst. 1 cit. vyhl.). S přičtením režijního paušálu 75,- Kč představovala odměna za zastoupení žalobců částku 1.975,- Kč.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 19. února 2009


JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.


předseda senátu