28 Cdo 4942/2010
Datum rozhodnutí: 17.03.2011
Dotčené předpisy: § 575 obč. zák., § 107 obč. zák., § 111 obč. zák., § 112 obč. zák., § 579 obč. zák.




28 Cdo 4942/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Ing. V. N. , zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem Praha 4, Budějovická 9, proti žalované J. B. , zastoupené JUDr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem Praha 2, Chodská 12, o zaplacení 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod. sp. zn. 6 C 44/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 68 Co 229/2010-50, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 68 Co 229/2010-50, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2010, č. j. 6 C 44/2008-30, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 29. 9. 2010 dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./. Žalobce konkrétně namítal, že o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, se dozvěděl až z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 9. 2006, ve kterém mu bylo sděleno, že nebyl účastníkem dědického řízení po zesnulém manželovi žalované. Dovolatel dále odmítá závěr odvolacího soudu, že prohlášením konkurzu na majetek společnosti Sublima Invest, a. s. mu muselo být známo, kdo se na jeho úkor obohatil. Dle dovolatele je nutné vzít v úvahu, že jeho pohledávka mohla být žalovanou uznána nebo žalovaná mohla pokračovat ve smluvních vztazích. Z jednání žalované lze dle dovolatele usuzovat, že se na jeho úkor obohatila úmyslně, přičemž odvolací soud se touto námitkou nezabýval.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dle dovolatelem nijak nezpochybněných skutkových zjištění manžel žalované a žalobce uzavřeli dne 9. 12. 1998 smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byl závazek manžela žalované převést na žalobce vlastnické právo k nemovitostem nacházejícím se v k. ú. K. u Orlíku (dále jen předmětné nemovitosti ). Samotná kupní smlouva měla být uzavřena poté, co společnost Sublima Invest, a. s. jako vlastník předmětných nemovitostí tyto nemovitosti převede na manžela žalované. Na základě smlouvy o smlouvě budoucí převedl žalobce dne 15. 12. 1998 na účet manžela žalované částku 450 000,- Kč a o dva dny později, tj. dne 17. 12. 1998, manžel žalované (dále jen zůstavitel ) zemřel. Pohledávku ze smlouvy o smlouvě budoucí přihlásil žalobce dne 15. 11. 1999 do dědického řízení; k jeho dotazu ze dne 18. 4. 2000 na výsledek dědického řízení mu pověřený soudní komisař dopisem ze dne 5. 5. 2000 sdělil, že dědické řízení doposud nebylo ukončeno a že jedinou dědičkou je žalovaná. Dopisem ze dne 12. 9. 2009 bylo žalobci Obvodním soudem pro Prahu 3 sděleno, že dle usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 4. 2003, č. j. 13 D 83/99-223, které nabylo právní moci dne 30. 5. 2003, veškerý majetek po zůstaviteli zdědila žalovaná a žalobce byl se svou pohledávkou odkázán na občanskoprávní žalobu. Z rozsudku odvolacího soudu a výpisu obchodního rejstříku dále plyne, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 38 K 32/2003, s účinky od téhož data, byl na společnost Sublima Invest, a. s. vyhlášen konkurz, přičemž žalobce byl v této době předsedou představenstva této společnosti.

Právní závěr odvolacího soudu, že závazky založené smlouvou o smlouvě budoucí smrtí zůstavitele nezanikly, ale přešly na žalovanou, nebyl dovoláním nikterak zpochybněn a dovolací soud z něj v souladu se zásadou vázanosti dovolacími důvody vycházel.

Podle § 575 odst. 1 obč. zák. stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne.

Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 3).

Podle § 14 odst. 1 písm. a) věty první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, prohlášením konkurzu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce.

Jak dále plyne ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, mezi zůstavitelem a společností Sublima Invest, a. s. byla dne 26. 6. 1997 uzavřena kupní smlouva, na základě které měla společnost Sublima Invest, a. s. převést na zůstavitele předmětné nemovitosti. Předpokladem této transakce bylo, aby zůstavitel složil ve prospěch IPB, a. s. finanční hotovost odpovídající výši zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech. Jelikož ke složení finanční hotovosti nikdy nedošlo, vlastníkem předmětných nemovitostí zůstala společnost Sublima Invest, a. s. Procesní spis neobsahuje kupní smlouvu ze dne 26. 6. 1997 a z provedených skutkových zjištění není zřejmé, dokdy přesně byla společnost Sublima Invest, a. s. připravena převést na žalovanou předmětné nemovitosti (z postoje všech zúčastněných lze mít zato, že po smrti zůstavitele považovali transakci za ukončenou a s jejím pokračováním nepočítali), pro posouzení věci to však není rozhodné. Prohlášením konkurzu na společnost Sublima Invest, a. s. ze dne 17. 6. 2003 totiž statutární orgány této společnosti ztratily oprávnění nakládat s majetkem společnosti, a je zřejmé, že třístranná transakce, jejímž konečným důsledkem by byl převod předmětných nemovitostí z majetku společnosti Sublima Invest, a. s. nacházející se v konkurzu na předsedu představenstva této společnosti, se stala nerealizovatelnou. Nejpozději tímto dnem žalovaná ztratila reálnou možnost dostát svým závazkům ze smlouvy o smlouvě budoucí a to s tím důsledkem, že tato smlouva zanikla pro nemožnost plnění na straně žalované a plnění, které žalobce na základě smlouvy o smlouvě budoucí poskytl žalované, se stalo bezdůvodným obohacením získaným plněním z právního důvodu, který odpadl. Okamžikem prohlášení konkurzu začala žalobci plynout objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Proto také odvolací soud správně dovodil, že žalobci jako předsedovi představenstva společnosti Sublima Invest, a. s. muselo být nejpozději prohlášením konkurzu 17. 6. 2003 známo, že předmětné nemovitosti nebudou moci být převedeny na žalovanou a ta tak ztratí možnost splnit své závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobce nemohl mít žádné pochybnosti ani o tom, že osobou, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, byla žalovaná (srov. dopis ze dne 5. 5. 2000, ve kterém soudní komisař oznamoval žalobci, že jedinou dědičkou zůstavitele, kterému zaplatil žalovaných 450.000,- Kč, je žalovaná). Za této situace je možno uzavřít, že i subjektivní dvouletá promlčecí doba k uplatnění práva začala žalobci plynout již dnem prohlášení konkurzu na společnost Sublima Invest, a. s., tedy dnem 17. 6. 2003 a uplynula dne 17. 6. 2005. Jelikož žalobce své právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil až žalobou podanou dne 14. 11. 2008, přičemž k promlčení práva postačuje, aby uběhla alespoň jedna z obou promlčecích dob, odvolací soud se správně a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nezabýval otázkou, zda se žalovaná na úkor žalobce obohatila úmyslně, protože tato skutečnost je rozhodná jen pro posouzení délky objektivní promlčecí doby.

S ohledem na argumentaci dovolatele zastávanou v průběhu řízení je možno nad rámec výše uvedeného upozornit i na skutečnost, že samotné oznámení pohledávky do řízení o dědictví po dlužníku nebo probíhající dědické řízení nemá na běh promlčecí doby vliv.

Podle § 111 obč. zák. změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá na běh promlčecí doby vliv.

Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

Podle § 579 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.

Jak plyne z citovaných ustanovení občanského zákoníku, smrt dlužníka nemá zásadně sama o sobě žádný vliv na věřitelovo právní postavení. V případě, že dědici odpovídají za zůstavitelovy dluhy, nedochází smrtí zůstavitele ke stavení nebo přerušení běhu promlčecí doby, smrt zůstavitele nemá vliv na prodlení dlužníka, které nastane, nebyl-li dluh dlužníka řádně a včas splněn, a se smrtí zůstavitele zákon nespojuje ani jinou, byť jen dočasnou (do pravomocného skončení dědického řízení) nevymahatelnost věřitelovy pohledávky. Ten, kdo odpovídá za zůstavitelovy dluhy, je přebírá ve stavu, v jakém byly v době smrti zůstavitele, a pro právní postavení věřitele je samo o sobě nerozhodné, zda je povinen pohledávku uspokojit jako dlužník zůstavitel nebo ten, kdo odpovídá za zůstavitelovy dluhy (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2006, s. 1253). Z uvedeného dle citovaného komentáře mimo jiné plyne, že pro uplatnění pohledávky věřitele nemá právní význam sama o sobě skutečnost, zda dlužník zemřel, tedy řečeno jinak - okolnost, zda věřiteli má pohledávku uspokojit samotný dlužník nebo dědic (stát) v rozsahu své odpovědnosti za dluhy zůstavitele. Neuplatnil-li věřitel svoji pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu ještě za života zůstavitele, nemůže s tím vždy vyčkat až do pravomocného skončení řízení o dědictví po dlužníku; k uplatnění svého práva u soudu nebo jiného orgánu je věřitel často donucován ještě v době probíhajícího řízení o dědictví po dlužníkovi kromě zájmu na co možná nejrychlejším splnění (uspokojení) pohledávky zejména nebezpečím možného promlčení nebo prekluze práva. Uvedené platí samozřejmě rovněž tehdy, jestliže věřitel svou pohledávku oznámil soudu (z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu vydanou podle § 175n nebo podle § 175t odst. 2) do řízení o dědictví po dlužníku, neboť takové oznámení nedošlo-li dohodou k přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů nebo k pravomocnému nařízení likvidace dědictví nepředstavuje uplatnění práva, které by mohlo mít za následek stavení běhu promlčecí doby (§ 112 ObčZ a § 402 ObchZ) nebo uplatnění práva před uplynutím prekluzivní doby .

Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalovaného jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 17. března 2011

JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu