28 Cdo 4938/2010
Datum rozhodnutí: 24.01.2013
Dotčené předpisy: § 13 odst. 6,7 předpisu č. 229/1991Sb., § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb., § 33 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 4938/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Ing. J. K., bytem v P., zastoupeného JUDr. Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, o nahrazení projevu vůle, event. o vydání pozemků určených soudem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 238/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. 62 Co 115/2010-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. 62 Co 115/2010-88, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 4. 2009, č. j. 11 C 238/2008-58, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. 62 Co 115/2010-88, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 4. 2009, č. j. 11 C 238/2008-58, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako postupník restituovaného nároku požádal žalovaného dopisem ze dne 28. 3. 2008 o vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky v k. ú. H., které jsou nadále ve vlastnictví ČR a ve správě žalovaného. Vzal za prokázané, že v průběhu let 1998 - 1999 žalovaný plnil jiné obdobné nároky žalobce v minimální výši 12.000.000,- Kč. Též zjistil, že původní oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě ) byl na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, ze dne 2. 10. 2006, č. j. PÚ 400/1 (právní moc dne 12. 10. 2006) J. R., který postoupil svůj restituční nárok společnosti DBMV s.r.o., jež postoupila restituční nárok na Ing. M. J. (dne 23. 10. 2007, 16. 11. 2007 a 30. 11. 2007) a ten ho postoupil na náhradu za nevydané pozemky v celkové hodnotě 5.097.900,- Kč na žalobce. Dále vzal za prokázané, že žalobce je jednatelem a jediným společníkem obchodní firmy Naděje Kříže s. r. o., která byla zapsána do obchodního rejstříku v roce 1999 a která hospodaří na 294,56 ha půdy v k. ú. H., L., S., D., N., P. K. a Ú. u P. a jejímž předmětem podnikání je koupě zboží za účelem dalšího prodeje, realitní kancelář, pronájem zemědělské a stavební techniky, poradenská a konzultační činnost v oblasti zemědělství a stavebnictví, zemědělství. Též zjistil, že žalobce se neúspěšně zúčastnil výběrového řízení u žalovaného, a to ohledně pozemků v k. ú. P. K., a že pozemky, jejichž vydání žalobce požadoval, jsou ve vlastnictví státu a ve správě žalovaného.
Totožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně a dovodil, že nárok žalobce na převod náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením pohledávky od Ing. M. J. zanikl uplynutím dvouleté lhůty vyplývající z ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě, přičemž tato lhůta uplynula dne 12. 10. 2008, když rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, kterým bylo přiznáno právo na náhradní pozemek podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě původní oprávněné osobě, nabylo právní moci dne 12. 10. 2006. Odvolací soud vyslovil, že k otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě, existuje již rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu ČR, přičemž odkazoval na rozhodnutí tohoto soudu, blíže uvedená v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že na žalobce se vztahuje tzv. restituční tečka, stanovená zákonem č. 253/2003 Sb., kterým došlo ke změně ustanovení § 13 odst. 6,7 zákona o půdě, když nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl.ÚS 6/05 bylo ustanovení § 13 odst. 6,7 zákona o půdě sice zrušeno, avšak pouze ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům. Podle odvolacího soudu byla pro posouzení nároku žalobce rozhodující skutečnost, že žalobce získal právo na náhradní pozemek až na základě smlouvy o postoupení pohledávky dne 21. 3. 2008.
Odvolací soud rovněž souhlasil i s argumentací soudu prvního stupně, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436//2007, na daný případ nedopadá, neboť v této věci byl řešen nárok na vydání náhradního pozemku postupníka, který byl uplatněn před uplynutím tzv. restituční tečky a navíc je uvedené rozhodnutí vybočením z dosavadní rozhodovací soudní praxe. Dále uvedl, že v dané věci není řešena odpovědnost žalovaného za jeho případnou nečinnost či průtahy a s tím související nároky žalobce. Odvolací soud se ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně ohledně postupu žalovaného při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, který vyplývá z ustanovení § 11a zákona, a to jen na základě veřejné nabídky .
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007 a sp. zn. 28 Cdo 302/2007, v němž dovolací soud zaujal názor, že postupníci, u nichž by se zánik práva na náhradní pozemek jevil jako neúměrná újma, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou, a finanční úhrada pro ně znamená újmu nepoměrnou ztrátě majetku, spočívajícího v nároku na náhradní pozemek, jsou z této kategorie vyčleněni. Podle závěrů citovaného rozhodnutí je třeba nalézt spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem na ukončení procesu restitucí a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce. Rovněž odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1071/2007 a sp. zn. 28 Cdo 101/2009 s tím, že ne pro všechny postupníky platí ,,restituční tečka , zejména pokud jde o postupníky, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou a finanční náhrada pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívajícího právě v nároku na náhradní pozemek. Podle dovolatele rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007 tedy s ohledem na výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nemůže být považováno za pouhé vybočení z dosavadní rozhodovací praxe, nýbrž jeho význam spočívá v tom, že poprvé právo postupníka na převod náhradního pozemku z hlediska ukončení lhůt k jeho uspokojení, jak je zákon stanovil, podrobil hlediskům obsaženým v mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána a která má přednost před zákonem, a to Evropské úmluvě o lidských právech.
Namítal, že zásadní právní význam má rozhodnutí z důvodů, že právní otázka týkající se dopadu tzv. restituční tečky je rozhodována rozdílně. Vytýkal odvolacímu soudu, že věc posoudil nesprávně z toho důvodu, že pominul Evropskou úmluvu o lidských právech, kterou je Česká republika vázána. Poukazoval na skutečnost, že předmětné pozemky potřebuje pro svoji zemědělskou činnost, neboť zemědělskou činnost provozuje, když je jediným společníkem, jediným jednatelem a jedinou odpovědnou osobou společnosti Naděje Kříže s. r. o., která provozuje zemědělskou výrobu, zejména na pozemcích v jeho vlastnictví, které má od něj pronajaty a když osobně fyzicky sám vykonává celoročně pro společnost zemědělské práce. Tvrdil, že provozování zemědělské prvovýroby je jediným zdrojem jeho příjmů a tedy obživy, neboť žádnou jinou činnost osobně ani v rámci Naděje Kříže s. r. o. neprovozuje a ani nikdy neprovozoval, proto je nutno na něj hledět jako na osobu, která zajišťuje provoz zemědělské výroby, přičemž jako náhradní pozemky požadoval pouze zemědělskou půdu pro rozšíření zemědělské výroby. Konstatoval, že smlouvy o postoupení nároku podle ustanovení § 33 odst. 1 zákona o půdě tedy neuzavíral z žádných spekulačních důvodů, ale výlučně jen k účelu zemědělské výroby. V dovolání zdůrazňoval skutečnost, že za postoupení nároku na náhradní pozemek zaplatil postupiteli tržní cenu zemědělské půdy a nikoli cenu odhadní. Dále tvrdil, že prokázal nabytí restitučních nároků před uplynutím lhůty stanovené zákonem č. 253/2003 Sb. Podle dovolatele finanční náhrada pro něj znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, tedy ztrátě nároku na náhradní pozemek. Vytýkal odvolacímu soudu, že vycházel pouze z doslovného znění zákona o půdě a nepřihlédl k posunu judikatury, když pominul rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1071/2007, sp. zn. 28 Cdo 302/2007 a sp.zn. 28 Cdo 101/2009. Odvolací soud nerozhodoval v kontextu celého právního řádu a judikatury a neposkytl dovolateli z důvodů nesprávného právního posouzení věci spravedlivou ochranu jeho majetku. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. v) o. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. ( Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011)).
Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě dospěl k závěru, že žalobcem nastolená právní otázka je v rozporu s hmotným právem a současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto je třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a současně i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že nárok na převod náhradních pozemků, který žalobce získala postoupením od jiné oprávněné osoby, zanikl ze zákona dnem 31. 12. 2005, a to podle článku VI zákona čl. 253/2003 Sb., který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05.
Zmíněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobce (postupník pohledávky) vyjmut z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují účinky zák. č. 253/2003 Sb., vychází z doslovného výkladu zákona a derogačního nálezu Ústavního soudu a nepřihlíží k jejich smyslu a účelu, jak je nyní reflektován i dovolací soudem v jeho současné rozhodovací praxi. Žalobkyně důvodně poukazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Co 436/2007, ve kterém Nejvyšší soud při řešení obdobné otázky poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ust. § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 10712007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009) a činí tak i v nyní posuzované věci.
K dosud uvedené argumentaci dovolací soud dodává, že i při rozhodování o restitučních nárocích musí tedy být, a to při veškerém respektu k ústavním hodnotovým kautelám, právním principům i obecným právním zásadám, nezřídka vyzdvižena individuální spravedlnost. To nepochybně patří k rozhodovacímu procesu soudu, používaném při řešení právních otázek v restitučních věcech, mají-li být zachovány principy inherentní (materiálnímu) právnímu řádu.
Nejvyšší soud nesdílí některé interpretační závěry Ústavního soudu, vyjádřené v souvislosti s postoupenými nároky na náhradní pozemky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (a statusem postupníků) v závěrečných pasážích jeho nálezu Pl. ÚS 6/05. Nedomnívá se, že by bylo možné v podstatě paušálně odepřít postupníkům právo na soudní ochranu stran těchto nároků, které přitom zůstaly nároky restitučními (viz § 33a odst. 1 zákona o půdě, podle jehož poslední věty má nabyvatel postupník postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona). Závěry Ústavního soudu by tak znamenaly odepřít postupníku lidskoprávní ochranu podle evropské Úmluvy. Ústavní soud tak učinil s poukazem na neaplikovatelnost Dodatku č. 1 Úmluvy v těchto věcech. Podle dovolacího soudu zde lze akcentovat výjimky, které opravňují k uspokojení nároku postupníka na náhradní pozemek, a to z hlediska aplikace práva i v obecné rovině s oporou v ustanovení § 126 o. z. o ochraně vlastnického práva i v č. l. 11 Listiny základních práv a svobod o pokojném užívání majetku (pokrývající též oprávněné vlastnické nároky.). Jestliže z tvrzení postupníků a následně provedených důkazů vyplývají ve věcech jejich nároků takové okolnosti, jako např. již předchozí soustavné hospodaření postupníka se zemědělskou půdou, pak jde nepochybně o skutečně závažné skutečnosti. Zjištění soudu o těchto a podobně významných skutečnostech tak umožňují soudu, aby bylo rozhodnuto ve prospěch nároku postupníka na náhradní pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, resp. vyhovět žalobě, kterou se postupník domáhá nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu uzavřít s ním smlouvu o převodu náhradního pozemku.
Odvolací soud posuzoval postavení žalobce formálně, nikoliv z hledisek výše uvedených, ačkoliv jeho negativní rozhodnutí o věci samé na vyřešení této právní otázky spočívá. Nepřiléhavě hodnotil konkrétní skutečnosti o statusu žalobce a nepřihlédl ani k jeho tvrzením, že žalobce nesledoval cíle komerční či spekulační, nýbrž, že jeho cílem bylo zajištění provozu zemědělské výroby.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. Dovolací soud proto zrušil rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. ledna 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu