28 Cdo 4936/2015
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 4936/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně H. R., zastoupené Mgr. Ivo Chmelařem, D.L., advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 11, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání náhradních pozemků a zaplacení 95.445,- Kč a 72.000,- Kč , vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 393/2007, k dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. června 2015, č. j. 11 Co 282/2015-358, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 4. 2015, č. j. 17 C 393/2007-352, jímž byla žalobkyně z jedné poloviny osvobozena od soudních poplatků.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. uvedená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak ; jako dovolací důvod ohlásila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci viz. § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v posuzovaném případě zjevně nedostála, jestliže se omezila na citaci textu ustanovení § 237 o. s. ř. (jeho části) bez toho, aniž by uvedla, které z jí více citovaných hledisek přípustnosti dovolání pokládá za splněné, a vyjevila, při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; případně která takováto otázka má být dovolacím soudem oproti jeho dosavadní ustálené rozhodovací praxi posouzena jinak.

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.).

Nad rámec výše uvedeného lze se zřetelem k výtkám dovolatelky dodat, že osobní ani věcné osvobození od soudních poplatků ve smyslu jiných právních předpisů (např. § 21a zákona č. 229/1991 Sb.) samo osobě nevylučuje negativní rozhodnutí o návrhu účastníka na osvobození od soudních poplatků v závislosti na jeho poměrech (§ 138 o. s. ř.). Takovéto osvobození od soudních poplatků má totiž do právní sféry účastníka zpravidla širší dopad než osvobození poskytované přímo právními předpisy (viz. § 30, § 141 odst. 1, § 148 odst. 1 o. s. ř.), jak ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil již i odvolací soud.

O povinnosti k náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 část věty před středníkem, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 věty první o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. května 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu