28 Cdo 4931/2009
Datum rozhodnutí: 29.02.2012
Dotčené předpisy: § 8 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 31 předpisu č. 82/1998Sb., § 3 obč. zák.




28 Cdo 4931/2009
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně ELO Digital ČR s. r. o., IČ 64574636, se sídlem v Praze 4, Kloboukova 2190, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 21, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy a spojů, se sídlem v Praze 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 12/22, zastoupené JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 104, o zaplacení 865.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 140/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, č. j. 22 Co 48/2009-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 9. 2008, č. j. 22 C 140/99-200, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 20. 10. 2008, č. j. 22 C 140/99-220 ve výroku I. zamítl žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 865.000 Kč s příslušenstvím. Dále v odstavci II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 11. 4. 1997, č. j. 18 327/97-112 zjistil, že jím byla schválena technická způsobilost užití typu výstroje BEL k jejich užití při provozu vozidel na pozemních komunikacích. Z dalšího rozhodnutí ze dne 30. 8. 1998, č. j. 23 538/97-112 vzal za prokázané, že jím byly schváleny další typy antiradarů. Dne 30. 8. 1997 ministerstvo vydalo žalobkyni osvědčení o schválení technické způsobilosti typu výstroje a součásti vozidel na elektronické příslušenství vozidel - antiradar. Toto osvědčení je přílohou rozhodnutí ministerstva o schválení technické způsobilosti, vydaného dne 30. 8. 1997, s platností do 31. 12. 1999. Z dalšího rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 7. 1998, č. j. 24 150/98-112 zjistil, že jím byla nařízena obnova řízení ve věci schválení technické způsobilosti typu výstroje a součásti vozidel (elektronické příslušenství vozidel - antiradar), vydané ministerstvem dne 11. 4. 1997, rozšířené dne 30. 8. 1997 a současně pozastavena technická způsobilost možnosti uvádění do provozu a montáže elektronického příslušenství vozidel - antiradarů vyjmenovaných typů. Proti rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 7. 1998 podala žalobkyně rozklad, uvedené rozhodnutí bylo zrušeno ministrem dopravy a spojů ze dne 9. 9. 1998, č. j. 2480/98-MK(RK) s odůvodněním, že podnět bývalého ministra vnitra, že použití antiradarů může mít negativní dopady do bezpečnosti silničního provozu, nenaplnil zákonný důvod obnovy řízení a že Ministerstvo vnitra není účastníkem řízení. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 5, 8 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Zaujal názor, že zákon č. 71/1967 Sb. (správní řád) v ustanovení § 61 upravoval rozklad jako opravný prostředek proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy vydanému v prvním stupni, tedy šlo o zvláštní opravný prostředek vedle odvolání proti rozhodnutí správního orgánu. Vyslovil, že v dané věci nejsou splněny zákonné předpoklady pro odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodnutí o obnově řízení se nestalo pravomocným ani vykonatelným ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Též vyslovil, že podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Vystoupení ministra dopravy a spojů ve sdělovacích prostředcích, v němž informoval o situaci, týkající se antiradarů při provozu motorových vozidel na pozemních komunikacích, však nelze považovat za nesprávný úřední postup, neboť nejde o rozhodování ve správním řízení veřejnoprávní povahy. Podle soudu prvního stupně jednou z podmínek odpovědnosti za škodu je i majetková újma, k níž došlo u poškozené porušením povinnosti tím, kdo za škodu odpovídá. Z posudku znalkyně Ing. K. zjistil, že žalobkyně prodávala antiradary od února 1997 až do prosince 1998, ke dni 31. 12. 1998 již žádné zásoby neměla, takže veškeré antiradary, které dovezla, prodala, přičemž nejvíce jich prodala v září 1998. Z toho dovodil, že tu ani nebyla žádná příčinná souvislost mezi rozhodnutím o obnově řízení a pozastavení technické způsobilosti, možnosti uvádění do provozu a montáž elektronického příslušenství vozidel - antiradarů a nemožnosti žalobkyně provádět obchodní činnost. Dospěl k závěru, že v dané věci tedy nebyla splněna žádná z podmínek odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., proto bylo třeba žalobu zamítnout.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 4. 2009, č. j. 22 Co 48/2009-226, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 20. 10. 2008, č. j. 22 C 140/99-220 ve věci samé ve výroku I. pouze tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.225 Kč, jinak jej v tomto výroku, t. j. co do zamítnutí částky 861.775,- Kč s 26% úrokem z částky 865.000,- Kč od 16. 7. 1998 do zaplacení, potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o vyčíslení smluvních nákladů za právní rozbor advokátní kanceláře R. a H. a o vyčíslené a fakturované náklady advokátní kanceláře P., W., z nichž vyplývalo o jaké konkrétné náklady se jedná. Věc posoudil podle ustanovení § 8 odst. 1, 2, 3, § 13 odst. 1, 2, a § 31 odst. 1, 2, 4, 5 zákona č. 82/1998 Sb. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc posoudil správně po právní stránce potud, že žalobu, co do částky 861.775 Kč s příslušenstvím je třeba zamítnout. Pokud jde o jednotlivé zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil, že v dané věci existovalo nezákonné rozhodnutí, které bylo k opravnému prostředku odklizeno, neboť jde o případ ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. V případě rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 7. 1998, č. j. 24150/98-112, o takové rozhodnutí šlo, když podle § 55 odst. 2 správního řádu byl vyloučen jeho odkladný účinek, čímž se stalo vykonatelným bez ohledu na právní moc s tím, že zrušeno bylo pro nezákonnost na základě rozkladu jako řádného opravného prostředku rozhodnutím ze dne 9. 9. 1998, č. j. 2480/98-KM (RK). Pokud jde o vznik škody, požadovala žalobkyně ušlý zisk za 2 měsíce prodeje ve výši 435.000,- Kč, náklady na právní zastoupení 170.000,- Kč a náklady, které neměly v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí efekt (náklady na reklamu) 260.000,- Kč, vše společně 865.000,- Kč. Z nákladů na právní zastoupení odvolací soud přiznal pouze ty, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (§ 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), za tři úkony právní služby advokáta Mgr. R. P., a to po 1.000,- Kč podle § 7 a § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky se třemi režijními paušály po 75,- Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, vše společně 3.225,- Kč. Pouze tuto částku v rámci náhrady škody odvolací soud přiznal s tím, že na ostatní náklady není podle zákona č. 82/1998 Sb. u náhrady škody proti státu nárok, t. j. ani na náklady smluvní odměny za právní rozbor advokátní kanceláře R. a H. ani na další vyčíslené a fakturované náklady advokátní kanceláře P., W. U zbytku tvrzené škody (435.000,- Kč ušlý zisk a 260.000,- Kč nákladů na reklamu) soud prvního stupně správně shledal nedůvodnost návrhu na základě znaleckého posudku znalkyně Ing. K., přičemž správně dovodil, že tu nebyla žádná příčinná souvislost mezi předmětným nezákonným rozhodnutím a nemožností žalobkyně obchodovat v období od 16. 7. do 9. 9. 1998. Zaujal názor, že žalobkyni tedy neušel žádný zisk, který by byl v příčinné souvislosti se zastavením prodeje v uvedeném období, který žalobkyně vyčíslila částkou 425.455,- Kč jako zvýšení zisku, kterého by žalobkyně nejspíš dosáhla, to vše odvíjející se od hypotetické částky, jakou mohlo představovat zvýšení tržeb. Vyslovil, že žalobkyně již další antiradary nekoupila a do konce roku 1998 a v roce 1999 neprodávala. Tato skutečnost však není a ani nemůže být v příčinné souvislosti s předmětným rozhodnutím žalované. Totéž platí pro požadavek na náklady za reklamu ve výši 260.000,- Kč. Konstatoval, že reklamní kampaň byla realizována bez ohledu na skutečnost pozastavení prodeje. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že v dané věci nejde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že za takový nelze v žádném případě považovat vystoupení ministra dopravy a spojů ve sdělovacích prostředcích, v němž informoval o situaci, týkající se používání antiradarů na pozemních komunikacích. Dále zaujal názor, že požadavku na náhradu ušlého zisku by nebylo možné vyhovět ani kdyby byl skutečně dán částkou 425.455,- Kč, neboť tento požadavek je v posuzovaném případě podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb. a § 3 odst. 1 o. z. též v rozporu s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu obchod s takovými věcmi jako jsou antiradary může být na jedné straně velmi ziskový, na druhé straně i velmi rizikový. Z uvedených důvodů shledal odvolací soud rozporným s dobrými mravy i požadavek na příslušenství z přiznané částky 3.225,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dále existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatelky v předmětné věci se jedná o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila, že rozhodnutí obsahuje závěry, které jsou v rozporu s ustálenou judikaturou týkající se náhrady škody ve formě ušlého zisku. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že na vznik a výši škody ve formě ušlého zisku má vliv pozdější ukončení činnosti, jejíž zákaz ušlý zisk způsobil a dále i označení znaleckého výpočtu výše a institutu ušlého zisku za hypotetickou částku, jakou mohlo představovat zvýšení tržeb a pouhou simulaci možného vývoje prodeje. Za rozporné považovala i závěry odvolacího soudu ohledně jednání v rozporu s dobrými mravy, zejména pokud jde o jednání, které bylo a je zákonem dovolené. Zároveň namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v rozporu s hmotným právem, a to nejen v otázce definice a hodnocení náhrady ve formě ušlého zisku, ale i otázce hodnocení znaleckých posudků a i v hodnocení jednání v rozporu s dobrými mravy. Vytýkala odvolacímu soudu, že zaujal nesprávný názor, že nárok žalobkyně není po právu, i když dospěl k závěru, že v dané věci existovalo nezákonné rozhodnutí, které bylo k opravnému prostředku odklizeno. V dovolání upozorňovala na skutečnost, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně navrhla omezení žalobního petitu, které však nebylo soudem prvního stupně bez řádného odůvodnění připuštěno. Konstatovala, že žalobkyně nemohla po dobu od 16. 7. 1998 do 9. 9. 1998 předmětné zboží v důsledku nezákonného rozhodnutí prodávat, proto jí musel ucházet a ucházel zisk s tím, že ustanovený znalec škodu ve formě ušlého zisku vyčíslil na částku 425.455,- Kč. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně dovodil, že žalobkyni neušel žádný zisk, neboť od roku 1999 předmětné zboží dále neprodávala s tím, že se jedná se pouze o hypotetickou částku, jakou mohlo představovat zvýšení tržeb. Tvrdila, že odvolací soud v podstatě znemožňuje domoci se náhrady škody ve formě ušlého zisku, zejména pokud v budoucnosti dojde k ukončení obchodování s předmětným zbožím. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu tedy znemožňuje nebo výrazně omezuje obecné užití institutu náhrady škody způsobené ušlým ziskem a vyčíslení ušlého zisku posouvá pouze do roviny nevymahatelných spekulací. Podle dovolatelky skutečnost, že užívání zboží obdobného předmětnému zboží nebo i zboží shodného je v některých právních systémech omezeno nebo zakázáno, není důvodem pro závěr, že nárok na uplatnění předmětné škody je v rozporu s dobrými mravy. Konstatovala, že zákonodárce nezakázal ani neomezil obchodování s předmětným zbožím, proto s ním lze v dnešní době obchodovat zcela legálně. Dovolatelka dovozovala, že pro rozpor s dobrými mravy by musely být odmítány též náhrady škod při obchodování např. s alkoholickými nápoji, tabákovými výrobky apod. Na rozdíl od odvolacího soudu vystoupení ministra dopravy a spojů ve sdělovacích prostředcích považovala za nesprávný úřední postup. Dále nesouhlasila s hodnocením nákladů na smluvní odměnu za právní rozbor advokátní kanceláře R. a H. Odvolací soud rovněž nesprávně rozhodl i v otázce nákladů řízení před soudy obou stupňů s odůvodněním, že neměly být žalované přiznány. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, v němž vyslovil, že není důvod, aby se ústřední orgány státu, které mají zřízeny k výkonu právní agendy legislativní odbory a zaměstnávají dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy, nechaly zastupovat advokáty. Pokud se tak stalo, nejedná se o náklady potřebné k účelnému uplatňování a bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Žalobkyně napadla svým dovoláním celý rozsudek odvolacího soudu. S ohledem na to, že měnící část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, je částí výroku ve prospěch žalobkyně, je třeba dovolání žalobkyně vůči této části považovat za subjektivně nepřípustné, jelikož k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo 28/1998). Za subjektivně přípustnou lze tedy považovat jen tu část dovolání, jež směřuje proti části výroku I. odvolacího rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání může být zvažována pouze v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro úsudek o přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by bylo potřeba dojít k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Dovolací soud v projednávané věci vychází z názoru zaujatém ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2011, č. j. 28 Cdo 327/2010. Ve shora citovaném rozhodnutí vyslovil závěr, že za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (k těmto závěrům srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4027, CD 4/2007). Závěry odvolacího soudu v tomto ohledu odpovídají ustálenému výkladu příslušných hmotněprávních ustanovení v judikatuře Nejvyššího soudu.
Námitku dovolatelky týkající se správnosti rozhodnutí v části, v jaké bylo rozhodnuto o ušlém zisku, tedy nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Další námitku uplatněnou dovolatelkou v dovolání, a to ohledně otázky hodnocení znaleckého posudku, nelze považovat za nepřípadnou. V případě znaleckých posudků navíc soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí náležitě a přesvědčivě osvětlily důvody, kterými se při posuzování a hodnocení znaleckého posudku řídily v dané věci. Je rovněž třeba mít na zřeteli, že v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř. záleží na úvaze soudu, jak posoudí důkazní návrhy a které z nich provede.
Rovněž je nutno podotknout, že je třeba odmítnout poukaz dovolatelky na hodnocení jednání v rozporu s dobrými mravy. K dovolatelkou tvrzenému hodnocení jednání v rozporu s dobrými mravy je třeba připomenout, že otázce rozporu s dobrými mravy nelze zpravidla přiznat zásadní právní význam, neboť její posouzení se odvíjí od jedinečných okolností každého případu, a přezkum této otázky tak postrádá potřebný judikatorní přesah pro dovození zásadní právní významnosti rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, svazek 3/2001). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002 civ., sešit 1, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008).
Pokud jde o dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu
z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu Nejvyšší soud dodává, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je mimořádnou přezkumnou instancí. Taxativní výčet jednotlivých druhů nemeritorních rozhodnutí, jež jsou učiněna během či v závěru řízení a jež mohou být předmětem dovolacího přezkumu, uvádí § 239 o. s. ř. Akcesorický nákladový výrok odvolacího soudu však mezi nimi není (srov. též R 8/1994).
Na základě shora uvedeného tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (judikatorní přesah či kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu