28 Cdo 493/2007
Datum rozhodnutí: 06.01.2009
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 493/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) Ing. K. S., zastoupeného advokátem, b) M. M., c) Ing. M. M., a d) Ing. M. H., proti žalovaným 1) H. ČR, a. s., a 2) P. f. ČR, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 198/2002, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. října 2006, č. j. 7 Co 2281/2006-296, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jejich právní předchůdce K. S. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem jedné ideální poloviny níže uvedených nemovitostí.

Okresní soud v Jindřichově Hradci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 9 C 198/2002-228, žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze 4. 5. 2006, č. j. 7 Co 447/2006-259, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s pokynem k odstranění procesních vad a k novému posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. 9 C 198/2002-273, ve výroku I. zamítl návrh, aby bylo potvrzeno, že K. S. byl ke dni úmrtí, vlastníkem ideální poloviny dále uvedených pozemků a) v držení žalovaného 1) H. ČR, a. s., třída Čsl. armády 824, V. n. L., a to pozemku parcely č. 629 o výměře 7596 m² v k. ú. T., LV č. 294, b) v držbě žalovaného 2) P. f. ČR, a to pozemků vedených na LV č. 379 v k. ú. T., parcely č. 109 o výměře 953 m², zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 111 o výměře 947 m², orná půda, parcely č. 113 o výměře 231 m², orná půda, parcely č. 114 o výměře 747 m², orná půda, pozemky ve zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr parcela č. 45 o výměře 1428 m², pozemky ve zjednodušené evidenci - parcely původ Přídělový plán nebo jiný podklad parcely č. 251 o výměře 3230 m², parcely č. 252 o výměře 13232 m², parcely č. 269 o výměře 2489 m², parcely č. 270 o výměře 1079 m², parcely č. 271 o výměře 579 m², parcely č. 274 o výměře 673 m², parcely č. 544 o výměře 1791 m² a parcely č. 545 o výměře 8481 m² . Ve výroku II. a III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci resp. jejich právní předchůdci se domáhali vydání nemovitostí, které jsou v držení dílem prvního, dílem druhého žalovaného, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ( zákon o půdě ). Jde o pozemky, které byly právním předchůdcům žalobců konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku N., M., jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. V restitučním řízení u příslušného pozemkového úřadu však uspěli jen co do jejich jedné ideální poloviny, nikoliv však té, kterou původně vlastnil K. S. Žalovaní nezpochybňovali, že K. S. byl ke dni svého úmrtí, vlastníkem ideální poloviny nemovitostí, neboť tato skutečnost vyplývá z výpisu z příslušné pozemkové knihy, přičemž zmíněný dekret prezidenta republiky nabyl účinnosti až 21. 6. 1945, takže konfiskace proběhla až po jeho smrti. Soud uzavřel, že pokud žalobci zpochybnili právní akt konfiskace tzv. ležící pozůstalosti po K. S. a další právní vztahy po roce 1945, nemohou se svého práva domáhat určovací žalobou. Věc posoudil ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. s tím, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, č. j. 7 Co 2281/2006-296, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení. Odvolací soud zaujal názor, že žalobci formulovaná určovací žaloba není žalobou preventivního charakteru, která by mohla poskytnout právní ochranu postavení žalobců dříve, než dojde k porušení jejich práva či právního vztahu. Uzavřel, že určovací žaloba neřeší právní postavení žalobců, kteří se nedomohli práva na vydání nemovitostí v restitučním řízení. Vyslovil závěr, že zpochybňují-li žalobci konfiskaci majetku po K. S., je na nich, aby se svých práv domáhali v jiném řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož přípustnost dovozoval z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rozhodující skutkové okolnosti rekapituloval tak, že se žalobci v prosinci 1992 domáhali u příslušného pozemkového úřadu restituce majetku po svých právních předchůdcích K. a M. S., kteří měli od roku 1940 německou státní příslušnost, přičemž české státní občanství bylo po roce 1945 vráceno jen M. S., zatímco K. S., který zemřel, nikoliv. Majetek jmenovaných byl vyhláškou bývalého ONV v T. dne 30. 10. 1945 konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Konstatoval, že pozemkový úřad rozhodl tak, že předmětem restituce byla jen ideální polovina majetku, již vlastnila M. S.; restituci druhé poloviny majetku po K. S. zamítl. Pokud jde o závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobci požadovaném určení, s nímž se odvolací soud ztotožnil, dovolatel namítal, že tento zájem dán je. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1866/2000 a na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 454/98. Namítal, že došlo k porušení práva žalobců obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, které zaručuje článek 36 Listiny základních práv a svobod. Podle dovolatele uvedl-li soud prvního stupně, že je nepochybné, že K. S. byl ke dni své smrti spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, byl povinen to uvést v rozsudku a tím dát podklad pro oficiální projednání dědictví. Nesouhlasil proto ani se závěrem odvolacího soudu, že předmětná určovací žaloba není schopná vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu. Ke konstatování odvolacího soudu, že pokud se žalobci v řízení opakovaně dovolávali závěrů z rozsudku sp. zn. 10 Ca 454/98 a šlo o závěry, které nejsou v souladu s judikaturou, dovolatel upozorňoval, že se žalobci původně domáhali uspokojení nároků v restitučním řízení a teprve po rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích pokračovali v uplatnění nároků soudní cestou, především žádostí o projednání dědictví a po rozhodnutí soudu prvního stupně podáním určovací žaloby. Dovolatel v dovolání odkazoval též na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 524/98. Navrhl, aby odvolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání setrval na stanovisku, že rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolání je nedůvodné. Zápis vlastnického práva K. S. v pozemkové knize je postačujícím průkazem jeho vlastnictví, tuto skutečnost nikdo nezpochybňuje a rozsudek toto vlastnictví deklarující by byl zcela zbytečný a neúčelný. Žalobci se domáhali vydání nemovitostí podle restitučních předpisů a nemohou se jej domáhat podle předpisů obecných. K napadení aktu konfiskace nepotřebují určení vlastnictví rozsudkem soudu. Navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2265/2007 a ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, v nichž dovolací soud vyslovil, že otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se ostatně opakovaně zabýval i Ústavní soud. Tuto problematiku podrobil ústavnímu přezkumu také ve svém stanovisku pléna, sp. zn. Pl ÚS 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, v němž formuloval závěry I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání, a II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V odůvodnění stanoviska Ústavní soud vyjádřil názor, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což řečeno jinými slovy znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence. Dovolací soud zaujal názor, že z uvedené ústavněprávní argumentace, jež zcela zásadně ovlivnila vývoj praxe rozhodování obecných soudů v obdobných věcech, zřetelně plyne, že své nároky byli žalobci oprávněni uplatnit leda v rámci soudního řízení v režimu restitučních předpisů, a nikoliv za použití obecných předpisů, zejména pak ne prostřednictvím určovací žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř. Ve shora citovaném rozhodnutí dovolací soud tedy dospěl k závěru, že osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže domáhat určení vlastnictví svého právního předchůdce k takové věci.

Z výše uvedeného dovolací soud vycházel i v dané věci. Je tedy zřejmé, že odvolací soud vycházel z dnes již konstantní judikatury, týkající se poměru mezi možnostmi, plynoucími ze speciální úpravy podle restitučních předpisů a mezi ochranou poskytovanou již existujícímu právu podle ustanovení občanského zákoníku. Pak ovšem schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu.

Dovolací soud dále poznamenal, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1866/2000 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 524/98, je v dané věci nepřípadný.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce a) neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu