28 Cdo 4915/2009
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 2 odst. 2,3 předpisu č. 172/1991Sb., předpisu č. 229/1991Sb., předpisu č. 243/1992Sb.




28 Cdo 4915/2009


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o odvolání dovolatele H. P. U. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, 110 00 Praha, Ulice 28. října 1001/3, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 8. 2009, sp. zn. 10 Co 373/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 1054/2004 (žalobce Hanse Petera Ullmanna, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. Města Podbořany , IČ 0026 5365, 441 01 Podbořany, Mírová 615, 2. akciové společnosti Kaolin Hlubany , IČ 4828 8195, 441 01 Podbořany, Hlubany 63, a 3. Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í: O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 1054/2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 21. 2. 2008, čj. 5 C 1054/2004-105. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že žalobce Hans Peter Ullmann je vlastníkem jedné ideální poloviny pozemků prc. č. 279 (o výměře 0,0194 ha), parc. č. 233 (parc. č. 939-část), parc. č. 938/1, parc. č. 938/10, parc. č. 938/11, parc. č. 938/12, parc. č. 938/13, parc. č. 938/14, parc. č. 3650, o výměře 0,0575 ha (parc. č. 938/1-část), parc. č. 938/2, parc. č. 938/3, parc. č. 938/4, parc. č. 938/5, parc. č. 938/5, parc. č. 938/6, parc. č. 938/7, parc. č. 938/8, parc. č. 938/9 a parc. č. 815/2 v katastrálním území Podbořany, dále také jedné ideální čtvrtiny pozemků parc. č. 263 (o výměře 8 ha), parc. č. 231 (parc. č. 958-část), parc. č. 3152, o výměře 0,0040 ha, (parc. č. 958-část) v katastrálním území Podbořany, jakož i jedné ideální čtvrtiny pozemků parc. č. 263, o výměře 0,0158 ha (parc. č. 958-část), a parc. č. 3152 (parc. č. 958-část) v katastrálním území Podbořany. Zamítnut byl i eventuální žalobní návrh žalobce o poskytnutí náhrady za tyto nevydané pozemky (podle zákona č. 229/1991 Sb.), pokud by uvedené pozemky nebylo možné vydat. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.

O dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 8. 2009, sp. zn. 10 Co 373/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech z 21. 8. 2008, čj. 5 C 1054/2004-105, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 214 odst. 3 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Louny, v němž byla podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) vydána rozhodnutí z 26. 5. 2004, z 27. 5. 2004 a z 24. 6. 2004, čj. 57/04-R/ 4754/96/SO, čj. 61/04-R/4754/96/SO. V těchto rozhodnutích bylo uvedeno, že H. P. U. uplatnil nárok na vydání zemědělského majetku původně patřícího H. J. U. (bratru Hanse P. U.); tento majetek přešel na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (když před tím byl tento majetek od roku 1942 ve vlastnictví tzv. Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu). Pozemkový úřad uváděl, že v řízení před ním nebylo předloženo rozhodnutí o dědictví po H. J. U. (ani po jeho otci R. U.), dále nebylo doloženo, že H. P. U. nepozbyl českého státního občanství, nebylo doloženo, zda tu nebylo zahájeno po roce 1945 restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. a nebyly rovněž ze strany Hanse Petera Ullmanna předloženy žádné jiné doklady prokazující oprávněnost jeho uplatněného nároku na uvedený zemědělský majetek.

Odvolací soud dále konstatoval, že žalobce ani v soudním řízení nedoložil úmrtí a dědění po svém bratru Hainzi Jiřím Ullmannovi a neprokázal také, zda tento jeho bratr splňoval podmínku státního občanství ČR. Odvolací soud pokládal dále za zjištěno, že pozemky uváděné žalobcem, pokud jsou ve vlastnictví města Podbořan (na něž přešly podle zákona č. 172/1991 Sb.) a akciové společnosti Kaolin Hlubany (která je nabyla na základě privatizačního projektu z 30. 9. 1992), jsou zastavěné a slouží jako přístupové komunikace k nemovitostem ve vlastnictví fyzických osob; některé další pozemky z pozemků uváděných žalobcem jsou pak ve vlastnictví fyzických osob a jsou zastavěny garážemi.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl posléze toho názoru, že v tomto soudním řízení není soud oprávněn rozhodovat o náhradách za nevydané nemovitosti, když o nich nerozhodoval správní orgán a změna žalobního návrhu tu vzhledem k ustanovení § 250b odst. 3 občanského soudního řádu nemohla být připuštěna.


Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení).

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když odvolatel nebyl v řízení o odvolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení náklady v odvolacím řízení nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 31. 8. 2009 a dovolání ze strany žalobce bylo v pondělí dne 2. 11. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve spojení i s ustanovením § 57 odst. 2 občanského soudního řádu). Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ne nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel zdůrazňoval, že v tomto případě není rozhodné, že vlastníky některých pozemků, o něž jde v tomto řízení, jsou fyzické osoby (které tu nejsou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. povinnými osobami), nýbrž rozhodné tu je, kdo tyto nemovitosti držel ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. ke dni 24. 6. 1991); každý jiný výklad by tu činil, podle názoru dovolatele, bezcenným blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby; dovolatel zdůrazňoval také, že tu není rozhodné, kdo byl jako vlastník pozemků zapsán v katastru nemovitostní ke dni vydání rozsudku soudu.


Dovolatel dále pokládá za nerozhodné (na rozdíl od názoru odvolacího soudu), že účastník řízení Město Podbořany nabylo nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, ze zákona č. 172/1991 Sb. (o přechodu majetku státu do vlastnictví obcí) před tím, než byl uplatněn nárok žalobce podle zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel poukazuje na to, že z ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb. nelze vyvozovat jakékoli liberační důvody pro osobu povinnou ; dovolatel má za to, že ačkoli Město Podbořany nezískalo majetek od žalobce přímo, nepochybně je v tomto řízení osobou povinnou .

K názoru odvolacího soudu, že v daném případě účastník řízení Kaolin Hlubany, a. s., nabyl nemovitosti (o něž jde v tomto řízení) na základě privatizačního projektu z 30. 9. 1992, takže je nelze vydat podle § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb. vydat , postačí podle názoru dovolatele poukázat na to, že zákon č. 243/1992 Sb. vstoupil v účinnost dne 29. 5. 1992, takže tu je zcela nepřípustné, aby soud argumentoval privatizačním projektem ze dne 30. 9. 1992 ; akciová společnost Kaolin Hlubany je tedy nepochybně v daném případě povinnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a podle zákona č. 243/1992 Sb.

Dovolatel ve svém dovolání vytýkal, že v daném případě soudy obou stupňů nepostupovaly vůbec s přihlížením k základnímu účelu restitučních předpisů, jímž je skutečné zmírnění majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupených advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 1054/2004 Okresního soudu v Lounech), že by odvolací soud svým rozsudkem z 19. 8. 2009 (sp. zn. 10 Co 373/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo odvolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 2 odst. 2 a 3 zákona č. 243/1992 Sb., podle ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.

Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan ČR, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., neprovinil-li se proti čs. státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem č. 33/1945 Sb., a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem (srov. § 6 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 229/1991 Sb. přešel na stát.

Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. zemřela-li osoba uvedená v § 2 odst. 1 tohoto zákona (nebo byla-li prohlášena za mrtvou), jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby uvedené v tomto ustanovení pod písm. a/ až e/.

Podle ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (k 24. 6. 1991) nemovitosti drží (s výjimkami uvedenými v § 1 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 229/1991 Sb., tj. s výjimkou podniků se zahraniční majetkovou účastí a s výjimkou cizích statků). Osobou, která nemovitost drží, se rozumí právnická osoba, která měla ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. k nemovitosti ve vlastnictví státu právo hospodaření nebo právo trvalého užívání a u ostatních nemovitostí jejich vlastník.

Podle ustanovení § 6 zákona č. 243/1992 Sb. nemovitosti, které nelze vydat, a postup v těchto případech stanoví zvláštní předpis (srov. zákon č. 229/1991 Sb.).

Podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části vydat podle tohoto zákona zejména byl-li pozemek po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn, nebo se na pozemku nachází tělovýchovné či sportovní zařízení nebo tu byl zřízen hřbitov.

Z uváděných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i zákona č. 243/1992 Sb. tedy nepochybně vyplývá, že k úspěšnému žalobnímu návrhu týkajícímu se nemovitostí, které má na zřeteli ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb. i zákona č. 243/1992 Sb. musí žalující fyzická osoba současně splňovat všechny podmínky vymezené v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tj. především státní občanství ČR, doložení existence původního vlastnictví půdy, budov a staveb, patřících k zemědělské usedlosti, a přechodu majetku na stát nebo na jinou právnickou osobu způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., který se stal v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Nesplnění byť i jen jedné z těchto podmínek je překážkou úspěšnosti žalobního návrhu týkajícího se uvedených nemovitostí.

Vzhledem tedy k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k rovněž uvedenému výslednému závěru z nich vyplývajícího, z něhož dovolací soud i v daném případě vychází, nebylo možné při rozhodování dovolacího soudu dospět přesvědčivě k tomu, že by tu odvolací soud, který při svém rozhodování měl rovněž na zřeteli tatáž ustanovení i závěr z nich vyplývající, řešil, nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatele shledat zákonně předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v řízení o dovolání náklady nevznikly.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu