28 Cdo 4897/2014
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 458 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 4897/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně IMMOGARD s.r.o. , IČ 25221141, se sídlem v Libavském Údolí 44, zastoupené JUDr. Erikou Justovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Jiráskova 977, proti žalované LINICI s.r.o., IČ 26373335, se sídlem v Libavském Údolí, č. p. 44 , zas toupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1042/14, o zaplacení 81.044,34 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 268/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 2014, č. j. 25 Co 83/2014-87, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 5.663,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Maglii do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 16 C 268/2013-65, zamítl žalobu o zaplacení částky 81.044,34 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení poměrné části nákladů za ostrahu průmyslového areálu v jejím vlastnictví, v němž je umístěna nemovitost ve vlastnictví žalované. Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že nemovitost žalované byla střežena bezpečnostní agenturou. Služba byla poskytována na základě smlouvy o ostraze majetku uzavřené mezi žalobkyní a bezpečnostní agenturou, za službu platila žalobkyně. Soud konstatoval, že žalobkyně si od počátku byla vědoma, že žalovaná vlastní předmětný objekt, stejně jako stavebního a technického uspořádaní budov v areálu. Pokud žalobkyně nevyčlenila pro činnost bezpečnostní agentury nemovitost žalované, byť z důvodu technické nemožnosti, dostává se žalované vedlejšího produktu smlouvy o ostraze uzavřené mezi žalobkyní a bezpečnostní agenturou, do kterého žalovaná nemohla nijak zasáhnout ani ho ovlivnit. Soud uzavřel, že nemožnost technického oddělení budov pro účely ostrahy nemůže jít k tíži žalované, která se proto na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 18. června 2014, č. j. 25 Co 83/2014-87, potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud připustil, že žalované se dostává určitého prospěchu, protože žalobkyně zajišťuje ostrahu areálu, jehož součástí je i nemovitost ve vlastnictví žalované, přičemž objekty v areálu jsou stavebně a technicky propojeny. Odvolací soud nicméně nepřehlédl, že žalobkyně uzavřela smlouvu o ostraze celého průmyslového areálu při vědomí tohoto uspořádání, avšak žalovaná není stranou této smlouvy, nemohla do ní zasahovat a ani se nezavázala k úhradě nákladů na ostrahu. Bezdůvodné obohacení tedy nevzniklo za situace, kdy žalovaná danou službu nepožadovala a ani neměla možnost ji odmítnout. Odvolací soud uzavřel, že bezdůvodným obohacením nemůže být plnění nevyžádané služby nebo služby, která je prováděna, aniž by mohlo být zabráněno jejímu plnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uzavírá totiž, že ačkoliv se žalované dostává určitého plnění ze strany žalobkyně, nemá povinnost podílet se na nákladech za toto plnění, protože není účastníkem smluvního vztahu, kterým je plnění zajištěno. Jako otázku doposud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího osudu vymezila otázku, zda lze za bezdůvodné obohacení považovat plnění, které poskytuje žalobkyně na základě závazkového vztahu s jiným účastníkem a ze kterého získává prospěch i žalovaná. Dovolatelka dále poukázala na to, že žalovaná by si musela zajistit obdobné plnění sama, pokud by její nemovitost nebyla stavebně a technicky propojena s nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání nesouhlasila s tím, že by žalobkyně zajišťovala ostrahu jejího majetku, nemá o tom doklady, nezná výsledky činnosti třetí osoby, její práci nekomentuje, a ani nezjišťuje, co se děje v areálu mimo pracovní dobu. V řízení nebylo prokázáno, v jakém rozsahu jí měla být služba poskytována, žalovaná nekontrolovala, jak se služba poskytování ostrahy dotýká jejího majetku. Nesouhlasí s tím, že pokud by ostrahu areálu nezajišťovala žalobkyně, musela by si ostrahu zajistit sama, neboť dle jejího názoru postačuje nadstandardní uzamčení objektu a elektronická signalizace.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. .

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolací soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. K popsané situaci však v projednávané věci nedošlo.

Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. (srov. část pátou, hlavu II. ustanovení přechodná a závěrečná díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (ničeho neplnil, ač by jinak plnit měl) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011].

Bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009).

Jako otázku, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, vymezila dovolatelka otázku, zda bezdůvodným obohacením je vzniklé plnění, které poskytuje žalobkyně žalované na základě závazkového vztahu s jinou osobou, jestliže v důsledku takového závazkového vztahu získává prospěch i strana žalovaná, a to v podobě ostrahy majetku poskytovaného touto jinou osobou. Nejvyšší soud předně uvádí, že smlouva uzavřená mezi dvěma subjekty, a to žalobkyní a bezpečnostní agenturou, zavazuje pouze tyto dva subjekty, a nevyplývají z ní povinnosti jakékoliv jiné osobě, zde žalované.

Podstata projednávané věci však dle dovolacího soudu leží jinde, a sice v doposud neřešené otázce vzniku bezdůvodného obohacení (právnické osoby) plněním nevyžádané služby. Službu ostrahy celého průmyslového areálu poskytuje žalobkyni třetí osoba na základě smlouvy o ostraze majetku, kterou s ní uzavřela žalobkyně, jež také za tuto službu provádí úhradu. Žalobkyně se domáhá poměrné výše této úhrady po žalované, která ale odmítá za tuto službu platit. Svůj postoj odůvodňuje tím, že si službu neobjednala, výběr poskytovatele či podmínky smluvního vztahu nemohla a nemůže nijak ovlivnit, a za dostačující pokládá jiné prostředky sloužící k ochraně svého objektu (ostrahu má pro sebe za nepotřebnou).

Dovolací soud, vycházeje ze specifických skutkových okolností daného případu, považuje za klíčové, že žalované se z ostrahy prováděné bezpečnostní agenturou fakticky nedostává žádné přidané hodnoty, získaný prospěch na její straně je proto s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toliko zdánlivý, třetí osobou poskytovaná ostraha jejího majetku se v její majetkové sféře žádným způsobem neprojevuje, tedy objektivně není naplněn jeden z podstatných znaků plnění bez právního důvodu, a sice že majetkový stav žalované se nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Za běžných okolností by totiž žalovaná za dodatečnou službu v podobě ostrahy objektu bezpečnostní agenturou neplatila a ani platit nemusela, neboť objektivně nemá povinnost zajišťovat ostrahu svých nemovitostí za pomoci bezpečnostní agentury; povinnost žalované zajistit ostrahu objektu ve svém vlastnictví z ničeho nevyplývá (nejde ani o porušení tzv. prevenční povinnosti). Bezpečnostní opatření, kterými disponuje, považuje žalovaná za dostatečná a nepřeje si je rozšiřovat. Je totiž zcela na vůli vlastníka, zda a jakým způsobem bude chránit svůj majetek, pakliže tím nezasahuje do vlastnického práva jiného, tedy zda k tomu využije služeb bezpečnostní agentury, elektronické signalizace, pouhých mechanických prostředků anebo zda nebude svůj majetek chránit či střežit vůbec.

Na tom nic nemění ani skutečnost, že přístup do objektu žalované je možný výlučně přes nemovitosti žalobkyně. Kontrola procházejících osob prováděná ostrahou na vrátnici se vykonává na pokyn žalobkyně primárně pro účely ochrany jejího majetku bez ohledu na to, do kterého objektu osoby vstupují. Pakliže kontrolou procházejí i osoby vstupující do objektu žalované, čímž je zabráněno vstupu nepovolaných osob i do jejího objektu, jde pouze o vedlejší efekt vyplývající se smlouvy o ostraze majetku uzavřené žalobkyní, který opět vyplývá ze stavební neoddělitelnosti objektů. Tento vedlejší efekt lze chápat jako pozitivní externalitu, kterou je možné definovat jako dopad chování jednoho subjektu na blahobyt jiného subjektu, nezakládající vztah z bezdůvodného obohacení. Nelze tedy dovodit, že by žalované vznikal majetkový prospěch na úkor žalobkyně, který je povinna jí vydat.

Na tomto místě dovolací soud pro úplnost dodává, že otázky zřízení věcného břemene, umožnění průchodu žalované přes nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, vpouštění žalované do areálu žalobkyní, či uložení povinnosti vybudovat jinou přístupovou cestu žalované, jsou otázkami samostatnými, a nejsou pro nyní projednávanou věc rozhodné.

Dovolací soud dále poukazuje na to, že v řízení nebylo prokázáno ani namítáno, že ostraha vykonává služby vztahující se výlučně k objektu žalované, které by nemusela vykonávat, pokud by bylo možné objekt ve vlastnictví žalované oddělit z předmětu poskytování služby. Předmětem smlouvy o ostraze majetku je dodávka strážní služby pro ochranu areálu, přičemž pojem areál není ve smlouvě nijak blíže specifikován. Žalobkyně neprokázala, že by se pokusila o zúžení předmětu smlouvy a konkretizování části areálu ve svém vlastnictví (a případně dohodu o nižší ceně za poskytovanou službu). Žalobkyně ani netvrdila, že jí vynakládané náklady na ostrahu objektu by se změnily, pokud by z rozsahu poskytované služby bylo možné oddělit objekt žalované. Samotný fakt, že objekt ve vlastnictví žalované nelze technicky či stavebně oddělit, nemůže jít k tíži žalované, která není s to plnění v podobě poskytování strážní služby odmítnout. Ostatně žalobkyně znala technické a stavební uspořádání budov a věděla i to, že žalovaná není ochotna platit za službu ostrahy areálu, takže si musela být vědoma jejího nesouhlasu.

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že na straně žalované nedochází k bezdůvodnému obohacování na úkor žalobkyně a že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. května 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.380,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a daní z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj.
983,- Kč, má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.663,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. října 2015 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu