28 Cdo 4893/2009
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 5 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb., § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 4893/2009
ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 71/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, č. j. 25 Co 255/2009-60, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 11. 2008, č. j. 17 C 71/2007-37, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 250.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 25. 2. 2006 do zaplacení. Rozhodl tak o žalobě podané dne 31. 5. 2007, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 250.000,- Kč jako náhrady škody. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně před zahájením sporu uplatnila nárok u příslušného státního orgánu, Ministerstva spravedlnosti, ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb., avšak požadovaná částka jí vyplacena nebyla. Vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela dne 19. 12. 1995 včetně dodatku ze dne 4. 7. 1997 pojistnou smlouvu na pojistné události týkající se provozovny žalobkyně na adrese J., M. (B. r.). Dále zjistil, že dne 4. 8. 1997 došlo k odcizení věcí z provozovny neznámým pachatelem, což žalobkyně oznámila pojišťovně a požádala o vyplacení pojistného plnění. Rovněž vzal za prokázané, že proti žalobkyni bylo dne 27. 8. 1997 zahájeno trestní stíhání pro pojistný podvod, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2004, č. j. 5 To 497/2002-315, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2004, byla zproštěna obžaloby. Též zjistil, že po skončení trestního stíhání žalobkyně vyzvala pojišťovnu k vyplacení pojistného plnění, pojišťovna namítla promlčení, proto žalobkyně nebyla úspěšná v řízení vedeném proti pojišťovně u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 30 C 286/2006. Po právní stránce dospěl k závěru, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v délce trestního řízení, které bylo vedeno proti žalobkyni a tvrzenou škodou, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku odcizení věcí z její provozovny a odmítnutím vyplacení pojistného plnění pojišťovnou pro promlčení nároku, není dána příčinná souvislost. Zaujal názor, že v trestním řízení došlo sice k průtahům, jeho celková doba byla nepřiměřená, to však nebylo překážkou v tom, aby žalobkyně ještě před uplynutím promlčecí doby neuplatnila svůj nárok na pojistné plnění proti pojišťovně u soudu, přičemž mohla navrhnout i přerušení řízení do pravomocného skončení trestního řízení. Uzavřel, že pokud tak žalobkyně nepostupovala a její žaloba byla pro promlčení zamítnuta, nelze tuto skutečnost a výsledek občanskoprávního řízení klást do příčinné souvislosti s trestním řízením.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 7. 2009, č. j. 25 Co 255/2009-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl přitom k závěru, že délka trestního řízení vedeného proti žalobkyni resp. průtahy v něm nejsou v příčinné souvislosti s tím, že jí měla vzniknout škoda nevyplacením pojistné náhrady za tvrzené škody v provozovně, jíž se týkala pojistná smlouva. Podle odvolacího soudu žalobkyně byla stíhána pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že dne 12. 8. 1997 doručila poštou agentuře pojišťovny Česká kooperativa a. s. v Liberci hlášení o pojistné události k pojistné smlouvě č. 40-560020717-0, kterým uplatnila v rámci sjednaného pojištění náhradu nákladů jí vzniklé škody ve výši 252.105,70 Kč vloupáním neznámým pachatelem do pronajaté restaurace Bzenecká v J., kdy vloupání ohlásila dne 4. 8. 1997 na policii, přičemž jako doklady o nabytí odcizeného zboží současně s hlášením předložila nepravé faktury v úmyslu poškodit tak Českou kooperativu a. s. o částku 202.990,- Kč. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že příčinou neúspěchu žalobkyně při vymáhání požadavku na pojistnou náhradu v soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 286/2006, v němž se žalobou podanou dne 31. 10. 2005 domáhala pojistného plnění ve výši 250.000,- Kč proti Kooperativě, pojišťovně, a. s., bylo to, že nárok neuplatnila u soudu včas. Soud v řízení o její žalobě proti pojišťovně posoudil vznesenou námitku promlčení jako důvodnou a žalobu zamítl. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyni nic nebránilo v tom, aby občanskoprávní spor proti pojišťovně zahájila před skončením promlčecí doby, a to ani probíhající trestní řízení, přičemž taková úvaha nemůže být považována za protiústavní a záleželo na rozhodnutí žalobkyně a též na její odpovědnosti, zda se bude nároku na pojistné plnění domáhat u soudu včas či nikoliv. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a délkou trestního řízení vedeného proti žalobkyni či průtahů v něm jako jednoho z předpokladů pro vyvození odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že ve věci jde o posouzení otázky zásadního významu. Tu dovolatelka spatřuje v tom, že řízení proti ní trvalo po nepřiměřenou dobu, že ona nemohla jeho délku ovlivnit. Přitom neměla povinnost uplatnit svůj nárok u soudu vůči pojišťovně ještě před uplynutím promlčecí doby a současně navrhnout přerušení řízení do skončení předmětného trestního řízení. Považovala by takový krok za neekonomický a neúčelný. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti výroku I. rozsudku může být proto přípustné pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) . Vzhledem k dále uvedenému dospěl dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání, ježto v nastoleném poměru otázek příčinné souvislost mezi vleklým řízením v trestní věci vedené proti pojištěnci a následně jeho neúspěchem při uplatnění nároků z pojistné smlouvy, nebyla tato otázka takto výslovně řešena. Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není opodstatněné.

Jak je patrno z dříve uvedené rekapitulace průběhu a výsledku sporu, pro posouzení důvodnosti žaloby zde bylo rozhodující zodpovězení otázky, zda okolnost, že se řízení trestní vedené proti žalobkyni vleklo a vykazovalo rysy nepřiměřené délky řízení a následný neúspěch žalobkyně ve sporu o nároky z pojistné události proti pojišťovně, zakládá povinnost státu na náhradu škody z důvodu nesprávného úředního postupu nedodržení přiměřené lhůty řízení, a to ve výši promlčeného nároku uplatněného proti pojišťovně, jinak vyjádřeno, jde o posouzení správnosti odpovědi na otázku, zda existuje příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a neúspěchem žalobkyně jako pojistěnce vůči pojišťovně, která vznesla námitku promlčení.

Soudy obou stupňů důvodně konstatovaly, že neexistuje příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a neúspěchem žalobkyně při uplatnění svého nároku vůči pojišťovně. Taková souvislost zde není dána právě pro odlišný druh nároku, odlišnou povahu řízení a tedy jejich relativní samostatnou povahu.

Žalobkyně v postavení pojištěnce měla možnost, pokud jí pojišťovna žalobkyní uplatněný nárok včas neuhradila, uplatnit svůj nárok včasnou žalobou u soudu. Tato povinnost plyne z obecné povinnosti vztahující se na občanskoprávní vztahy, podle nichž je věcí pečlivosti nositele práva, aby je včas a náležitě uplatnil, a to i za využití ochrany poskytované státem v příslušném soudním řízení. Jde o promítnutí zásady vigilantibus iura . Této možnosti žalobkyně nevyužila. Za bezcenné lze považovat v této souvislosti uplatňované důvody v dovolání, podle nichž brala žalobkyně do úvahy zřetele ekonomie řízení a případné její úvahy o tom, zda a jakým způsobem by soud (na nějž by se obrátila se žalobou na uložení povinnosti pojišťovně k úhradě pojistného plnění) zachoval ať už v souvislosti s přerušením řízení a vyčkáváním na výsledek trestního řízení, či na jiný jeho další postup. Je totiž věcí soudu, aby zvážil případnou možnost přerušení řízení o plnění z pojistné smlouvy a vyčkání výsledku jiného (trestního) řízení, pokud by dospěl k závěru o významu otázek tam řešených pro posouzení nároků pojištěnce proti pojišťovně (v souladu se zásadou iura novit curia ). Pokud u žalobkyně převážily úvahy dnes jí naznačovaných aspektů vedení sporu, nelze tyto okolnosti přenášet k tíži žalované (státu). Zůstává skutečností, že žalobkyně žalobu z pojistného plnění podala po uplynutí obecné promlčecí lhůty, ač si musela být vědoma, že samotný průběh trestního řízení, iniciovaný pojišťovnou proti její osobě, nenese žádné důsledky z hlediska uznání a úhrady nároků žalobkyně právě proti pojišťovně, jež jí její nárok upírala. Pakliže byl nárok žalobkyně proti pojišťovně zamítnut pro vznesenou námitku promlčení ze strany pojišťovny, stalo se tak v důsledku realizace ze zákona plynoucího práva svědčícího žalované pojišťovně, bez vazby na v mezidobí proběhnuvší trestní řízení proti žalobkyni. Rozsudek v tomto směru je pravomocný, byl vydán v samostatném civilním soudním řízení, nikoliv v rámci nebo v souvislosti s trestním řízením vedeným (s výsledkem zproštění obžaloby) proti žalované. Absentuje tak základní předpoklad pro vznik nároku žalobkyně proti státu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. b) a § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

Otázka akcentovaná dovolatelkou ve vztahu k procesní obraně pojišťovny , která využila svého práva a uplatnila námitku promlčení, vybočuje z mezí dovolacího přezkumu , ježto nebyla a není ani předmětem řízení proti žalované . Z obsahu žaloby nijak neplyne, že by žalobkyně tvrdila a prokazovala nezákonnost rozhodnutí občanskoprávního soudu v řízení o uplatněném nároku z pojistné události. Neexistuje zde tedy žádná souvislost s posouzením důvodnosti nároků v nyní projednávaném sporu proti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Je proto zřejmé, že shora uvedené posouzení věci odvolacím soudem je výsledkem správného, konkrétním skutkovým zjištěním odpovídajícího výkladu pojmu příčinné souvislosti mezi skutečností tvrzenou žalobkyní a jí uplatňovanou škodou proti státu.

Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně, v souladu s hmotným právem. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání zamítl l (§ 243b odst. 2, věta před středníkem.)

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. února 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu