28 Cdo 489/2004
Datum rozhodnutí: 22.12.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 489/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání L. K., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Co 172/2003, 22 Co 179/2003 (v právní věci žalobců A/ N. F., zastoupené advokátem, B/ J. F., C/ D. F., zast. advokátem, proti žalované L. K., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 829/99) takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 26.8. 2003, č.j. 22 Co 172/2003, 22 Co 179/2003 229 ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27.4. 2001, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9.11. 2001, č.j. 3 C 829/99-189, kterým byla žalovaná uznána povinnou vyklidit a vyklizený žalobkyni a/ N. F. předat byt specifikovaný v enunciátu uvedeného rozhodnutí, a to do 15ti dnů od právní moci rozsudku.

Soudy obou instancí vycházely z toho, že původní spoluvlastníci nemovitosti (žalobci b/ a c/ - manželé J. F. a D. F.), ve které se nachází předmětný byt, vymezili dne 18.8. 1994 v této budově jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. Na základě této skutečnosti byly následně uzavírány jednotlivé smlouvy o převodu těchto jednotek dalším osobám.

Dne 8.10. 1994 uzavřeli žalobci b/ a c/ s žalovanou smlouvu o smlouvě budoucí dle § 50a/ občanského zákoníku. Touto smlouvou se manželé F. zavázali uzavřít se žalovanou do 31.12. 1994 smlouvu o převodu bytové jednotky č. 6 (v 1. patře nemovitosti) dle § 6 zákona č. 72/1994 Sb., a to za kupní cenu 280.000,- Kč. Pro případ, že by v dané lhůtě nedošlo k vyklizení této jednotky stávajícími nájemníky, zavázaly se strany prodloužit lhůtu do 30.4. 1994. Dosavadní uživatelé byt č. 6 nevyklidili, a titíž účastníci proto k výše zmíněné smlouvě uzavřeli dne 20.5. 1995 dodatek č. 1. Bylo smluveno, že převodci umožní ke dni 15.7. 1995 nabyvateli nastěhování do podkrovního bytu (předmětného bytu), který bude moci užívat do doby uvolnění bytu č. 6 a po uvolnění tohoto bytu si bude moci vybrat, zda odkoupí byt v podkroví nebo byt č. 6 v prvním patře.

K uvolnění bytu č. 6 ani následně nedošlo. Žalovaná se se svou rodinou nastěhovala v létě 1996 do bytu, který tvoří předmět sporu. Ke dni rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná s rodinou byt užívala, nájemní smlouvu s žádným ze žalobců neuzavřela, nájemné neplatila, hradila služby spojené s užíváním bytu. K vyklizení bytu byla vyzvána žalobcem b/ dne 7.3. 1997, kdy jí bylo sděleno, že byt č. 6 vyklizen nebude a bylo jí navrženo uzavření nájemní smlouvy, případně smlouvy kupní.

Dne 21.5. 1998 byla uzavřena darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, dle které žalobci b/ a c/ mimo jiné převedli na (jejich dceru) žalobkyni a/ sporný byt. Žalobkyně a/ následně žalovanou vyzvala k vyklizení bytu.

Odvolací soud posoudil smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ze dne 8.10. 1994 a dospěl k závěru, že tuto smlouvu lze považovat za platnou, neboť obsahuje všechny podstatné náležitosti budoucí smlouvy kupní. Tento závěr však nelze přijmout ohledně dodatku k této smlouvě uzavřeného dne 20.5. 1995. Především je nepřesně určen předmět této smlouvy. Dle dodatku se převodci zavázali poskytnout nabyvateli ke dni 15.7. 1995 možnost nastěhovat se do náhradního bytu v podkroví, s tím že jej bude užívat do doby uvolnění bytu č. 6. V době uzavření dodatku ovšem byt v podkroví ještě neexistoval, protože kolaudace proběhla až v roce 1996. Také doba, do kdy měla být smlouva uzavřena konečným způsobem ( do třiceti dnů po uvolnění bytu č. 6 dosavadními nájemci ), není uvedena dostatečně určitě. Odvolací soud uzavřel, že důvodem pro užívání sporného bytu tedy smlouva ze dne 8.10. 1994 ve znění dodatku ze dne 20.5. 1995 pro žalovanou není.

Žalovaná nejprve užívala sporné prostory na základě souhlasu žalobců b/ a c/, tento souhlas však byl později odvolán. V souladu s ustanovením § 126 odst. 1 občanského zákoníku proto odvolací soud vyhověl návrhu žalobkyně a/ (návrh žalobců b/ a c/ byl z důvodu nedostatku jejich pasivní legitimace zamítnut), když dospěl k závěru, že žalovaná užívá byt žalobkyně bez právního důvodu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka napadá postup nalézacího soudu, který rozdělil nedělitelný petit a vyhověl části usilující o vyklizení žalované a zamítl část směřující k vyklizení ostatních osob s ní užívajících byt. Podle žalované je tato vada neodstranitelná. Dovolatelka dále brojí proti tomu, že prvoinstanční soud, poté co bylo žalobkyní a/ navrženo přistoupení dalších účastníků (jejich rodičů) do řízení, rozhodl soud o připuštění těchto účastníků do řízení teprve potom, kdy tyto osoby vyslechl v pozici a postavení svědků. Podle dovolatelky nebylo tuto procesní vadu možné odstranit jinak než zrušením rozsudku nalézacího soudu odvolací instancí. Odvolací soud dále nesprávně právně posoudil existenci hmotně-právního vztahu mezi žalobkyní a/ a žalovanou, když ze všech provedených důkazů bylo možné dodatek č. 1 ze dne 20.5. 1995 hodnotit jako smlouvu o výpůjčce nebytového prostoru, která se jeho kolaudací stala výpůjčkou bytu. Žalobkyně proto měla respektovat bezplatné užívání příslušného prostoru žalovanou do doby uvolnění bytu č. 6.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaná, jejíž dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1, § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku především napadá procesní postup nalézacího soudu. Podle jejího názoru tento pochybil v prvé řadě tím, že rozdělil petit a vyhověl části usilující o vyklizení žalované a zamítl část směřující k vyklizení ostatních osob s ní užívajících byt. Tento dovolatelčin názor je správný, nelze však přehlédnout, že toto pochybení prvoinstančního soudu bylo plně napraveno přičiněním soudu odvolacího. Jak krajský soud upozorňuje na str. 10 svého rozsudku, žalobci petit (původně skutečně chybně vymezený) v písemném podání k odvolacímu soud upřesnili tak, že navrhli uložení povinnosti žalované (a už nikoli také všem, kdo s ní bydlí). Odvolací soud potom takto upravený petit jako již dostatečně určitý a projednatelný akceptoval, a výslovně jej uvedl v potvrzujícím výroku jeho rozhodnutí. Tato procesní vada tak byla dostatečně zhojena a není třeba z ní vyvozovat žádné důsledky na půdě dovolací instance.

Podle dovolatelky dále nalézací soud zatížil svůj postup vadou tím, že poté, co žalobkyně a/ navrhla přistoupení žalobců b/ a c/ do řízení, vyslechl je okresní soud nejprve jako svědky, a následně připustil jejich přistoupení do řízení jako účastníků na straně žalobkyně.

Okresní soud v Rakovníku rozhodl o připuštění žalobců b/ a c/ do řízení usnesením ze dne 15.11. 2000, č.j. 3 C 829/99-70 s odůvodněním, že žalovaná namítla nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně s tím, že považuje za absolutně neplatný právní úkon (zakládající uplatněný nárok), jehož účastníky byli rodiče žalobkyně (žalobci b/ a c/), a že uvedenou námitku bude soud řešit jako předběžnou otázku.

Citované usnesení okresního soudu bylo (na základě odvolání uplatněného žalovanou) potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29.12. 2000, č.j. 21 Co 613/2000, když odvolací soud především uvedl, že zákon k napadení usnesení o přistoupení dalšího účastníka zmocňuje pouze subjekty na straně žalující. Jako důvodné potom neshledal ani námitky žalované předestřené v odvolání proti citovanému usnesení.

Jak se vyplývá již z uvedeného závěru odvolacího soudu, úprava přistoupení dalšího účastníka upravená v ustanovení § 92 o.s.ř. je především průmětem dispoziční zásady ovládající sporné řízení. Pokud je navrženo přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce, je podmínkou souhlas osoby, která má takto vstoupit do řízení. Tato podmínka byla u obou přistoupivších účastníků splněna. Dovolatelka však uvedené procesní rozhodnutí napadá se zřetelem k tomu, že oba rodiče žalované byli - před svým přistoupením do řízení vyslechnuti v postavení svědků. Dovolatelka přitom z negativní definice svědka ( svědkem je fyzická osoba odlišná od soudu, od účastníků řízení, ) vyvozuje, že osoba svědka nemůže být zaměňována za účastníka řízení, a že ve stejném řízení tedy svědek nemůže vystupovat jako účastník řízení. Tento závěr je ovšem nemístně extenzivní. Je sice pravda, že správný postup nalézacího soudu měl být opačný; rodiče žalobkyně a/ měli být nejprve připuštěni jakožto účastníci a následně měli být v tomto procesním postavení vyslechnuti, relevantní ovšem je, že tato procesní nepravidelnost neměla dopad na skutková zjištění soudu a jeho hodnocení. Dovolatelka ostatně ani nenamítá, že by postup okresního soudu znamenal zjištění jiných skutečností, než které by mohly být zjištěny, kdyby rodiče žalobkyně byli nejprve vyslechnuti jako účastníci. Za této situace lze uzavřít, že nalézací soud nezatížil své rozhodování takovou vadou, která by byla relevantní z hlediska dotčených ustanovení.

Jako opodstatněnou dovolací soud neuznal ani argumentaci žalované dokládající údajné uzavření smlouvy o výpůjčce sporného prostoru. Odvolací soud, který s odkazem na zásadu systému neúplné apelace konstatoval nemožnost dalšího provádění důkazů v tomto směru, určitým způsobem zhodnotil dosažitelné důkazy, a ke svému závěru dospěl, aniž by se z hlediska závažnosti nebo věrohodnosti dopustil logického rozporu. I kdyby bylo možné interpretovat vůli žalující strany jako vůli směřující k uzavření smlouvy o výpůjčce - o čemž jejich úsilí o uzavření smlouvy nájemní či kupní ostatně nesvědčí -, nelze přehlédnout, že dovolatelka její uzavření ztotožňuje s uzavřením dodatku č. 1 ze dne 20.5. 1995. Toto ujednání ovšem jak dovodil odvolací soud - trpí nedostatkem určitosti, který brání uznání jeho platnosti. Ani této dovolací námitce proto nemohla být přiznána důvodnost.

K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.

Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam, neboť se neodchýlilo od konstantní judikatury vyšších soudů a není ani v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům v souvislosti s dovolacím řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. prosince 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu