28 Cdo 4887/2014
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř.



28 Cdo 4887/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně PHL G.E.N. s.r.o. , IČ 281 62 684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalované Zelený dům, s.r.o. , IČ 251 46 947, se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2483/40, zastoupené JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 3, Křivá 1/2612, o náhradě nákladů řízení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 633/2008, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 22 Co 311/2013-517, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 22 Co 311/2013-517, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. února 2013, č. j. 26 C 633/2008-480, nepřipustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení z jednotlivých žalovaných částek (výrok I); zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 888.860,- Kč s příslušenstvím (výrok II); a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 56.080,- Kč (výrok III).

Žalovaná částka se skládala z pohledávky ve výši 490.000,- Kč na nájemném za užívání nemovitosti a ze smluvní pokuty ve výši 398.860,- Kč, kterých se žalobkyně domáhala z titulu tvrzeného vlastnictví předmětné nemovitosti. Soud žalobu zamítl jednak pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, protože tato není a nikdy nebyla vlastníkem předmětné nemovitosti, a jednak pro chybějící pasivní věcnou legitimaci žalované, která vůči žalobkyni nemá žádnou povinnost k placení nájemného. O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem podle sazeb stanovených v § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. paušálně pro řízení v jednom stupni (§ 151 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), a dále přiznal 6 náhrad hotových výdajů podle § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. s odkazem na její § 11 odst. 1 písm. a), d) a g).
K odvolání žalobkyně směřujícímu toliko proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 22 Co 311/2013-517, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení, a zároveň žalobkyni odepřel náhradu nákladů odvolacího řízení. Přihlédl k tomu, že otázka vlastnictví předmětné nemovitosti, jakož i otázka, zda nemovitost byla či nebyla řádně sepsána do konkurzní podstaty úpadce společnosti OPZ PLUS, a.s., byly řešeny v odlišných soudních rozhodnutích na různých stupních soudní soustavy rozdílně. Tyto okolnosti představují důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady vzniklých nákladů řízení postupem podle § 150 o. s. ř. úspěšné žalované. Naopak náhradu nákladů odvolacího řízení odvolací soud nepřiznal procesně úspěšné žalobkyni, a to ze shora uvedených důvodů s tím, že přiznání nákladů řízení za odvolací řízení žalobkyni by s ohledem na výsledek sporu o věci samé bylo v rozporu se zásadami obecné spravedlnosti a bylo by nepřiměřeně tvrdým opatřením vůči žalované.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, že důvod zvláštního zřetele má být posuzován dle merita věci samé. Soud má totiž přihlížet k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků. Neposuzuje se obsah sporu a tvrzení žalobce, ale osobnostní otázky a postoje účastníků řízení. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu napadené usnesení odvolacího soudu, a aby potvrdil ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně, kterým přiznal žalované úhradu nákladů řízení ve výši 56.080,- Kč.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinnému 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále také o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelkou předestřená otázka je odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Přezkumu Nejvyššího soudu byl v dané věci podroben postup odvolacího soudu, který žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. s odůvodněním, že otázka vlastnictví předmětných nemovitostí byla různými soudy na různých stupních řešena odlišně a panovala ohledně něj nejistota.
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu slouží § 150 o. s. ř. k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost také musí být věnována náležitému odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace § 150 o. s. ř. Tento náhled přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud České republiky, když opakovaně zdůrazňuje, že i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu § 150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. července 2006, sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť v postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací soud přitom musí přihlížet zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, jakož i k postojům účastníků v průběhu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015). Jinými slovy odvolací soud se má zabývat zejména tím, zda majetkové poměry žalobkyně umožňují uhradit náklady řízení žalované, aniž by to mělo do poměrů žalobkyně výraznější dopad, než jak by se rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů žalované jako oprávněného účastníka, a zda by po žalované bylo s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu možno spravedlivě požadovat, aby vynaložené náklady nesla ze svého (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014). Posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno na posouzení soudem izolovaně vybraných okolností, nýbrž vyžaduje zvážení všech okolností sporu a poměrů účastníků, které by mohly být pro aplikaci § 150 o. s. ř. významné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 4601/2014).
V tomto směru odvolací soud pochybil, neboť nepřihlédl ke všem okolnostem týkajícím se poměrů účastníků, které mohly rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ovlivnit. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela absentuje hodnocení majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrů účastníků, i toho, jak se rozhodnutí dotkne poměrů oprávněné. Za jedinou okolnost hodnou zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně zcela úspěšné žalované považoval odvolací soud skutečnost, že různé soudy rozhodovaly o vlastnickém právu k předmětné nemovitosti odlišně. Svůj postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. odvolací soud odpovídajícím způsobem nevysvětlil, jeho odůvodnění je nepřesvědčivé, lze v něm spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Nejvyšší soud proto konstatoval, že odvolací soud nepostupoval v souladu se shora uvedenými právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě jsou splněny předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně žalované, která měla ve věci plný úspěch, proto není správný (je přinejmenším předčasný) a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. postupuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2015 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu