28 Cdo 4860/2008
Datum rozhodnutí: 09.12.2008
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 4860/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 5. 2008, sp. zn. 39 Co 507/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 154/2005 (žalobkyně A. P., která byla v řízení před soudy obou stupňů zastoupena advokátkou, proti žalovanému N. p. ú., zastoupenému advokátkou, o vydání obrazu, eventuálně o určení, že obraz náleží do pozůstalosti JUDr. A. S., za vedlejší účasti v řízení Č. r. Ú. p. z. s. v.v. m., takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 17. 8. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17. 9. 2007, č. j. 12 C 154/2005-44. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému Národnímu památkovému ústavu vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni A. P. rodinný portrét M. E. Ö. W. (o rozměrech obraz 120x148 cm, malovaný před rokem 1768, inventární číslo 8301), jakož i eventuální žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému ústavu vydat uvedený obraz ležící pozůstalosti po JUDr. A. S. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

O odvolání žalobkyně (ve věci samé) a žalovaného (co do rozhodnutí o nákladech řízení)proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 5. 2008, sp. zn. 39 Co 507/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17. 9. 2007, č. j. 12 C 154/2005-44, potvrzen ve výroku o věci samé a také ve výroku o nákladech řízení (ve znění, že se žalovanému ani vedlejšímu účastníku řízení nepřiznává náhrada nákladů řízení). Bylo rovněž rozhodnuto odvolacím soudem, že se žalovanému, ani vedlejšímu účastníku řízení nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo (ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a i § 205 a § 205a občanského soudního řádu) neshledal žádné ze dvou podaných odvolání důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně (která je dcerou J. S., jenž byl univerzálním dědicem původního vlastníka obrazu, o nějž jde v tomto řízení, JUDr. A. S.) uváděla ve své žalobě, že mezi účastníky tohoto řízení sporný obraz byl s ostatním veškerým majetkem JUDr. A. S. konfiskován konfiskačním výměrem vydaným Okresním národním výborem v Č. ze 4. 10. 1945 (č. 05/1945) podle dekretu č. 12/1945 Sb. (proti němuž bylo podáno odvolání, o němž nebylo, podle názoru žalobkyně, dosud rozhodnuto) a posléze byl vydán zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Zemi Českou(který však, jak uváděla žalobkyně pamatoval jen na zemědělský majetek, nikoli tedy na obraz); dále žalobkyně poukazovala na to, že u Okresního soudu v Českých Budějovicích je pod sp. zn. 54 D 97/2006 vedeno řízení o projednání dědictví po JUDr. A. S., zemřelém 27. 2. 1950 (žalobkyně ještě v odvolacím řízení uváděla, že je v rozsahu ¼ oprávněnou dědičkou po JUDr. A. S., spolu s dalším dědicem K. S. co do ¾ dědictví).

Odvolací soud vyslovoval v souvislosti s tím názor, že již ze žaloby žalobkyně je zřejmé, že jí nemůže být vyhověno . Odvolací soud poukazoval na právní závěry ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, a v jejich smyslu dovozoval, že restituční předpisy se týkaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal i před rokem 1948 a současně byla vyloučena možnost uplatnit vlastnické právo původního vlastníka užitím obecných předpisů. Odvolací soud měl konkrétně v daném případě zato, že majetek původního vlastníka JUDr. A. S. byl státem převzat v roce 1947, tedy mimo rozhodné období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Odvolací soud byl i toho názoru, že pro tuto právní věc je nerozhodné, že konfiskační řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. se týkalo toliko nemovitého zemědělského majetku a že proti výměru, jímž byla realizovaná tato konfiskace, bylo podáno odvolání .

Odvolací soud dále poukazoval na to, že podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. přešel do vlastnictví Země České (bez náhrady dosavadním vlastníkům) majetek rodu S. v H. , zahrnující zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský, jenž byl knihovně zapsán na Josefa A. knížete ze S., J. ze S. a Dr. A. S., v to počítaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, jakož i živý a mrtvý inventář se zásobami, a provozní kapitál ve stavu ke dni 9. 5. 1945. Z uvedeného vyplývá, dovozoval odvolací soud, že k přechodu předmětného obrazu, nacházejícího se na zámku S., na stát došlo za účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., tj. dnem 13. 8. 1947, takže nemohl spadat vlastnicky do majetku Dr. A. S. ke dni jeho smrti (27. 2.1950) .

Odvolací soud vycházel z právního závěru ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, a měl za to, že i v daném případě se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů určení ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob změny nebo nápravy majetkové křivdy takto vzniklé. Odvolací soud vyslovoval i to, že má za to, že i Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva, nemusí být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navrácení majetku, jenž na jednotlivé subjekty byl převeden před tím, než smluvní státy ratifikovaly uváděnou Úmluvu . Odvolací soud je proto toho názoru, že v případech toho druhu jako je případ, na nějž poukazuje žalobkyně ve své žalobě, se lze nároku domáhat jen v rámci restitučních předpisů.

Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu); výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl potvrzen odvolacím soudem ve znění, které odpovídá dikci ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 24. 6. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 4. 8. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 5. 2008 (sp. zn. 39 Co 507/2007 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze 17. 9. 2007 (č. j. 12 C 154/2005-44 Obvodního soudu pro Prahu 1) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu jejího dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka především uváděla, že základní otázka tohoto sporu, tj. otázka, které jednotlivé části českého majetku Dr. A. S., jakým způsobem a k jakému datu přešly na stát, nebyla dosud soudy v této právní věci správně posouzena, protože tato otázka může být správně posouzena pouze na základě objasnění komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví na podnikovém majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb. (který je ovšem podle názoru dovolatelky protiústavní) a k faktické ztrátě vlastnictví na jeho ryze soukromém majetku bez právního důvodu.

Dovolatelka je přesvědčena, že v daném případě nedošlo k platnému přechodu vlastnictví původního vlastníka ani podle zákona č. 143/1947 Sb. Dovolatelka poukazuje totiž na to, že tento zákon předpokládal ve svém ustanovení § 1 odst. 2 rozdělení schwarzenberského majetku mezi Zemi Českou a Československou republikou nejpozději do tří měsíců od data vyhlášení zákona; toto jednání nebylo ve stanovené lhůtě ukončeno. Představenstvo jednotky s právní subjektivitou nazvané Správa zemského, dříve schvarzenberského majetku , která měla vzniknout na základě zákona č. 143/1947 Sb., jež bylo ustaveno teprve 23. 5. 1948 Zemským národním výborem v Praze, nebylo schopno před tímto datem jakéhokoliv platného jednání. Zemským národním výborem v Praze uvalená národní správa majetku byla ponechána až do 31. 5. 1948 a zrušena byla k 1. 6. 1948; k tomuto dni pak byl schwarzenberský majetek předán uvedené Správě zemského majetku (dříve majetku schwarzenberského). Dr. A. S. byla českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého jeho majetku až do poloviny roku 1948.

Dovolatelka zdůrazňovala, že obraz, o který jde v tomto soudním řízení nepatřil v žádném případě k majetkovým skupinám vyjmenovaným v zákoně č. 143/1947 Sb.; šlo o předmět osobního charakteru, který má význam pouze pro příslušníky hlubocké větve rodu S. a jejich pokračovatelů, dodávala dovolatelka.

Dovolatelka rovněž zdůrazňovala, že ohledně pozůstalosti po JUDr. A. S. a o jejím rozsahu, může rozhodovat jen dědický soud. V řízení o tomto dědictví bylo pouze in eventum požadována určení, že obraz (M. E. Ö.-W.) patřil ke dni úmrtí (25. 2. 1950) JUDr. A. S., aby mohl být zahrnut do pozůstalosti (v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 5. 2007, sp. zn. 7 Co 945/2007, se pak jen uvádělo, že právními nástupci dědice Dr. H. (J.) S. v řízení po JUDr. A. S. jsou E. (A.) P. a K. S. ).

Dovolatelka je toho názoru, že její určovací žalobě tu nesměřuje k obcházení restitučního zákonodárství ve smyslu právních závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05. Obraz, ohledně něhož je veden tento spor, nepřešel po právu na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. před 25. 2. 1948 a tedy, podle názoru dovolatelky, citované stanovisko pléna Ústavního soudu ČR k případům ztráty vlastnictví před rozhodným dnem 25. 2. 1948 (podle restitučních předpisů) tu nemůže nijak bránit podání určovací žaloby . Dovalatelka má za to, že zákon č. 143/1947 Sb. byl v daném případě jen pokračováním již zahájeného konfiskačního řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž šlo o normu s vyvlastňovacími účinky ex lege, aniž by byly naplněny hmotněprávní podmínky konfiskace majetku původního vlastníka; byly tu také odepřeny jakékoliv opravné prostředky a konfiskace byla ohledně veškerého podnikového majetku tímto zákonem dotčené osoby. Je zapotřebí vzít v úvahu, dodávala dovolatelka, že Zemský národní výbor v P. po vydání zákona č. 143/1947 Sb. pověřil příslušný Okresní národní výbor v Č., aby zrušil vyhlášku, vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb. Uváděný výměr z 12. 2. 1948 mohl za předpokladu jeho doručení zástupci Dr. A. S. nabýt právní moci po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty, tedy ke dni 28. 2. 1948, tj. v rozhodné době podle restitučních předpisů po 25. 2. 1948 . Podle názoru dovolatelky nález Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-21/05, nijak neprotiřečí podání určovací žaloby ze strany žalobkyně A. P. v daném případě.

Dovolatelka poukazovala i na to, že v současné době Ústavní soud ČR na základě jejího podnětu zkoumá ústavnost zákona č. 143/1947 Sb., takže by mělo být dovolací řízení u Nejvyššího soudu ČR přerušeno až do ukončení tohoto přezkoumávání.

Dovolatelka poukazovala posléze i na to, že výbor pro lidská práva Organizace spojených národů uvedl (pod č. 757/1997) svůj názor (listina tohoto výboru byla soudům v této právní věci předložena), že Česká republiky v kauze žalobkyně porušila mezinárodní úmluvu a neposkytla žalobkyni účinný prostředek včetně možnosti podat novou žádost o restituci s poskytnutím nových lhůt, přičemž byl žalobkyni znemožňován přístup k podkladům nezbytným pro restituční řízení. K tomu dovolatelka dodávala, že jí byly zadržovány doklady týkající se údajného zániku vlastnictví Dr. A. S., a to Ministerstvem financí do roku 2001 a Ministerstvem zemědělství až do roku 2007.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 154/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 14. 5. 2008 (sp. zn. 27 Co 507/2007 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání dovolatelky bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení nebo o ochranu právního vztahu, uplatňovanou podle obecných právních předpisů, šlo-li o nárok, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především na dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž věc převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno (zejména v restitučních předpisech); poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: Tvrzením vlastnického práva v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání .

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 10. 2008, II. ÚS 2491/08, dospěl tento soud k rozhodnutí, že se odmítá návrh A. P. na zrušení, respektive prohlášení za neúčinný ohledně zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví hlubocké větve S. na Zemi Českou .

S poukazem na uvedené, převážně uveřejněné závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 5. 2008 (sp. zn. 39 Co 507/2007 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 216 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaném Národnímu památkovému ústavu a ani vedlejšímu účastníku řízení (České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 9. prosince 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu