28 Cdo 4858/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 4858/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, proti žalovanému Ing. J. K. , P., zastoupenému Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 1/132, IČ 004 15 090, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1257/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 25 Co 17/2016-432, takto:

I. Dovolání se o d m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 7. 2015, č. j. 6 C 1257/2000-387, [jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel p. č. 194/6 PZK (původ pozemkový katastr) 170, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, pro k. ú. a obec H. na LV č. 852 (výrok I.), ohledně určení, že žalobce je vlastníkem pozemku 253 PZK (původ pozemkový katastr) v k. ú. H., zapsaného na LV č. 852, žalobu zamítl (výrok II.), a jímž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že mezi žalovaným a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.)] (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. K otázce jeho přípustnosti uvedl pouze to, že je přesvědčen o procesní přípustnosti tohoto dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť míří proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, přičemž není naplněna žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 238 o. s. ř. , a že odvolací soud se při vydání napadeného rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu .
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání žalovaného odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a dále proto, že trpí vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena , musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť v něm neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání dovolání nepostačuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod.
Jen samotný poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013 (v němž dovolací soud dospěl k závěru, že bylo-li pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, určeno, který subjekt je vlastníkem předmětných nemovitostí z důvodu neplatnosti kupních smluv o jejich převodu, postupovaly soudy obou stupňů správně, pokud vycházely v otázce posouzení platnosti či neplatnosti kupních smluv z uvedených rozhodnutí), není pro založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. postačující, když dovolatel v dovolání neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (nehledě již na to, že rozhodnutí odvolací soudu je s tímto rozhodnutím v souladu).
Již nad rámec závěrů shora uvedených je možno uvést, že o obdobné věci dovolatele bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2681/2015 (ústavní stížnost proti němu podanou žalovaným - stěžovatelem Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2896/2016).
Namítá-li dovolatel, že závěry obou soudů nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které dle jeho názoru vyplývají z provedených důkazů, uplatnil v dovolání jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2017

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu