28 Cdo 4848/2010
Datum rozhodnutí: 02.02.2011
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 4848/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhDr., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy , IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 128 00 Praha 2, Na Slupi 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2010, sp. zn. 24 Co 218/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 164/2005 (žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem, Praha 5, Lidická 28, a dalších účastníků řízení: 1. Hlavního města Prahy , zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 2. Technické správy komunikací hlavního města Prahy , IČ 6383 4197, Praha 1, Řásnovka 8, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou, 170 00 Praha 7, Schnirchova 1449/1, 3. Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, a 4. akciové společnosti Jinonice Property Development, Praha 5, Na Vidouli I/1, zastoupené Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem, 160 00 Praha 6, Eliášova 21, o žalobě o nahrazení rozhodnutí správního orgánu), takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou, podanou podle § 244 a násl. občanského soudního řádu u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 164/2005, domáhala, aby bylo rozhodnutím soudu nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha z 1. 2. 2005, č. j. PÚ 3531/03, vydané podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., jímž byla zkrácena na svém právu na vydání nemovitostí ve smyslu uvedeného zákona. Žalobkyně uplatňovala své vlastnické právo k ideálním 132/92 pozemků parc. č. 2912 a parc. č. 2911 v katastrálním území S. a dále k pozemkům parc. č. 251, 2752, 260/1, 260/2 a 260/3 v katastrálním území Jinonice; žalobkyně uplatňovala k těmto pozemkům restituční nároky vyplývající z prodeje pozemků státu smlouvou z 23. 2. 1983. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 27. 4. 2009, č. j. 6 C 164/2005-114, bylo rozhodnuto, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 2752/3 (o výměře 213 m2) a pozemku parc. č. 260/3 (o výměře 277 m2) v katastrálním území J., zapsaných na listu vlastnictví č. 949 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha. Soud prvního stupně svým dalším výrokem také rozhodl, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha z 1. 2. 2005, č. j. PÚ 3531/93. Bylo také soudem prvního stupně rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání účastníků řízení Hlavního města Prahy a akciové společnosti Jinonice Property Development proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2010, sp. zn. 24 Co 218/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 27. 4. 2009, č. j. 6 C 164/2005-114, ve výroku označeném I. s tím, že žalobkyně M. S. je vlastnicí ideálního podílu 132/192 pozemků parc. č. 2752/3 a parc. č. 260/3 v katastrálním území J. Výrok uvedeného rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně (označený II.) byl však změněn tak, že účastníci řízení Hlavní město Praha, Technická správa komunikací hlavního města Prahy a akciová společnost Jinonice Property Development jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také odvolacím soudem rozhodnuto, že účastníci řízení Hlavní město Praha, Technická správa komunikací hlavního města Prahy a akciová společnost Jinonice Property Development jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 214 odst. 1 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že podaná odvolání odvolatelů nejsou důvodná.
Odvolací soud uváděl, že v této právní věci nebylo sporu o tom, že kupní smlouva z 23. 2. 1983, na základě níž předmětné nemovitosti přešly na stát, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, ani o tom, že žalobkyně byla původní spoluvlastnicí těchto nemovitostí, že má tedy postavení oprávněné osoby a že včas uplatnila restituční nárok podle zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tu šlo o pozemky, způsobilé k zařazení do kategorie pozemků, příslušejících do zemědělského půdního fondu, jakož i se závěrem soudu prvního stupně, že tu vydání pozemků brání překážka ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v důsledku toho, že pozemek parc. č. 2752/3 v katastrálním území J. je zastavěn místní komunikací ulice Tichonova. Závěr soudu o zastavěnosti pozemku stavbou, zahájenou před 24. 6. 1991, ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, podle názoru odvolacího soudu, ze zprávy Městského úřadu Městské části Praha 13 (jako stavebního úřadu) z 25. 1. 1999, že totiž část III. uvedené komunikace se nachází mimo jiné i na pozemku parc. č. 2752/3 v katastrálním území J.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, avšak s úpravou výroku rozsudku soudu prvního stupně co do určení vlastnictví žalobkyně k předmětným pozemkům jen ve výši ideálního spoluvlastnického podílu 132/192, neboť jen tento spoluvlastnický podíl žalobkyně byl předmětem kupní smlouvy, na základě níž nemovitosti přešly na stát v roce 1983. Odvolací soud také opravil drobnou nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně, týkající se upřesnění označení pozemku parc. č. 260 zahrady v katastrálním území J.
Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 220, § 245 a § 250 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 245 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 10. 8. 2010 advokátu, který v tomto řízení zastupoval účastníka řízení Hlavní město Prahu, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 30. 9. 2010 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu; jako dovolací důvody uplatňoval uvedený dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že projednávanou právní věc je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), třebaže tu nešlo o obhospodařovanou zemědělskou půdu, která údajně jen dočasně není obhospodařována (třebaže byla a má být i nadále zemědělsky obhospodařována). Pozemky, o něž jde v tomto řízení, nebyly v době jejich odnětí vůbec využívány; šlo tu o pozemek (parc. č. 260), který byl již dne 2. 10. 1982 odňat zemědělskému půdnímu fondu (část trvale a část dočasně) a dne 15. 4. 1983 byl přenechán za účelem výstavby trasy III B metra Dopravnímu podniku IDS.
Dovolatel je dále přesvědčen, že ani závěr odvolacího soudu o zastavěnosti pozemku parc. č. 2752/3 v katastrálním území Jinonice nelze z žádného odvolacím soudem citovaného důkazu dovodit. Dovolávající se Hlavní město Praha naproti tomu předložil soudu v tomto řízení letecké snímky předmětných pozemků z let 1985, 1990 a 1995, které se mu podařilo získat z vojenského archivu, vedeného Vojenským geografickým a hydrometeorologickým úřadem v Dobrušce, z nichž je zřejmé, že místní komunikace (ulice Tichonova) na pozemku parc. č. 2752/3 v katastrálním území J. byla vybudována nejpozději v roce 1985. Předmětný pozemek byl tedy v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. pozemkem zastavěným ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 2289/1991 Sb. a proto jej (respektive jeho ideálních 132/192) nelze z tohoto důvodu vydat.
Ve vyjádření žalobkyně k dovolání uvedeného dovolatele bylo poukázáno na to, že v řízení o této právní věci nebyly provedeny žádné důkazy, jež by prokazovaly to, že předmětné pozemky nebyly v rozhodné době zemědělsky využívány, že by byly odňaty zemědělskému půdnímu fondu a že by byly přenechány za účelem výstavby trasy metra, jak tvrdí dovolávající se Hlavní město Praha; v řízení nebyly také uvedeným dovolatelem navrhovány a předloženy žádné důkazy v podobě nyní jím uváděných leteckých snímků, třebaže tak tento dovolatel mohl v řízení před soudy obou stupňů učinit. Žalobkyně má proto za to, že vzhledem k ustanovení § 241a odst. 4 občanského soudního řádu nelze už k dovolatelem teprve nyní předloženým tvrzením a důkazům v dovolacím řízení přihlížet, když uvedený dovolatel nepředložil v řízení před soudy obou stupňů důkazy, které by zastavěnost pozemků bezpečně a jednoznačně prokazovaly. Dovolání dovolávajícího se Hlavního města Prahy by tedy, podle názoru žalobkyně, nemělo být vyhověno.
Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR bylo pouze uvedeno, že Pozemkový fond ČR nedisponuje žádnými informacemi ani listinnými podklady, které by se týkaly dovolatelem tvrzených okolností.
Ve vyjádření účastníka řízení Jinonice Property Development, a. s., k dovolání účastníka řízení Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že i podle názoru této akciové společnosti odvolací soud v této právní věci dospěl k nesprávnému právnímu závěru o aplikaci zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.) na daný případ; pozemek parc. č. 2752/3 v katastrálním území Jinonice byl už ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. pozemkem zastavěným, jak o tom poté, co Hlavní město Praha v tomto řízení předložilo soudu letecké snímky z let 1985, 1990 a 1995, nelze pochybovat . Tato právní věc by tedy, podle názoru akciové společnosti Jinonice Property Development, měla být po zrušení rozsudku odvolacího soudu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Prípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu,(ve znění účinném od 1.7.2009, (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) . podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku dovolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 164/2005 Obvodního soudu pro Prahu 5), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 14. 6. 2010 (sp. zn. 24 Co 218/2009 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc z hmotněprávních ustanovení zejména podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) se tento zákon vztahuje zejména na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond, nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond.
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydané Nejvyšším soudem byl pod č. 14/1993 (na str. 122-123/256-257) uveden právní závěr, že ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. lze použít na zahrady, přilehlé k obytnému domu v souvisle zastavěné části obce, byla-li tu dána souvislost se zemědělskou výrobou (např. tato zahrada byla původnímu vlastníku odňata spolu se zemědělskou půdou používanou k zemědělské výrobě).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 2. 2000, IV. ÚS 302/99 (uveřejněném pod č. 24 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k zákonu č. 229/1991 Sb. vyloženo (na str. 181 svazku 17 uvedené Sbírky nálezů a usnesení) co do zařazení pozemku do kategorie pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu, že za obhospodařování pozemků tohoto druhu je nutno považovat nejen takové hospodaření, které je podnikáním v zemědělství, ale takové obhospodařování, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorie pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat zejména tehdy, byl-li pozemek po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze však vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou nebo jednoduchou nebo drobnou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Odvolací soud v daném případě k aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ uváděl, že soud prvního stupně v tomto případě v souladu s důkazními návrhy účastníků tohoto řízení přistoupil odpovědně k získání potřebných podkladů k prokázání v řízení uplatňovaného tvrzení o překážce bránící vydání spoluvlastnických dílů pozemku parc. č. 2752/3 v katastrálním území J.; v této souvislosti avšak odvolací soud konstatoval, že dotazované úřady soudu sdělily, že ve vztahu k stavbě na uvedeném pozemku není k dispozici potřebná dokumentace (a že pozemek parc. č. 260 v katastrálním území J. je volný) a ani účastníci řízení jinak v průběhu řízení před soudy obou stupňů neprokázali existenci (v rozhodné době před 24. 6. 1991) takové překážky bránící vydání pozemků.
Tyto údaje odvolacího soudu neodporovaly obsahu soudního spisu (nevyjímaje přednesy a důkazní návrhy účastníků řízení), takže tu nelze mít přesvědčivě za to, že by tu bylo soudem vzato za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by tu soudy obou stupňů pokládaly za zjištěnou podstatnou skutečnost (právní významnou), jež by naopak z obsahu spisu vyplývala (srov. k tomu např. právní závěry rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydané Nejvyšším soudem).
Tato právní věc byla pak projednávána v řízení podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu; právní úprava projednání žaloby v tomto řízení obsahuje i ustanovení § 250d odst. 1 občanského soudního řádu, v němž je stanoveno, že soud již nepřihlíží k účastníky uváděným skutečnostem a k důkazům uvedeným později než do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konalo.
Z těchto uvedených ustanovení právních předpisů a právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů dovolací soud v daném případě vycházel. Zároveň však musel konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž citované právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 6. 2010 (sp. zn. 24 Co 218/2009 Městského soudu v Praze). Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by tu u dovolání dovolávajícího se Hlavního města Prahy byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, tj. že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), popřípadě (jak již bylo uvedeno) právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně soudy.
Nezbylo proto dovolacímu osudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného (ve smyslu právní úpravy přípustnosti dovolání podle ustanovení § 236 až § 239 občanského soudního řádu).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených dvěma dalšími účastníky řízení na úspěšná vyjádření k dovolání dovolatele, učiněná v dovolacím řízení, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243 odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujících v podstatě to, že co již byli těmito vyjadřujícími se účastníky řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu

V Brně dne 2. února 2011


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu