28 Cdo 4845/2016
Datum rozhodnutí: 10.01.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 4845/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) J. M. , a b) Ing. E. L. , obou zastoupených Mgr. Annou Suchomelovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Karla IV. č. 1, za účasti 1) České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 6979711 (Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5), 2) České republiky Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1324/11a, IČO: 01312774, a 3) statutárního města České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 1 a 2, IČO: 00244732, o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 208/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2016, č. j. 8 Co 189/2016-323, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud poté, co zastavil řízení o odvolání druhého žalovaného potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 33 C 208/2011-232, jímž bylo ve věci samé rozhodnuto, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi (každá s podílem o velikosti 1/2) pozemku parc. č. 325/1 v kat. území Č. B., dle označeného a k rozsudku připojeného geometrického plánu, a tím bylo v uvedené rozsahu nahrazeno /ve výroku označené/ rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I rozsudku okresního soudu); že žalobkyně jsou povinny vrátit žalovanému ad 1) náhradu za vyvlastnění v celkové výši 2 546 Kč (výrok II); a že ve zbývající části ohledně určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 325 a 328/1 v témže kat. území se návrh žalobkyň zamítá (výrok III).

Proti rozsudku odvolacího soudu jeho části, kterou nebylo jejich návrhu vyhověno podali žalobkyně dovolání, odkazujíce v něm (co do jeho přípustnosti) na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. ; co do důvodu dovolání žalobkyně uvádějí, že právní závěry obou stupňů neodpovídají skutkových zjištěním a vedou k nesprávnému právnímu posouzení věci (jež posléze připínají k závěrům o existenci překážek bránících vydání nárokovaných pozemků oprávněným osobám podle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ), dovozujíce přitom, že položené otázky jsou otázkami zásadního právního významu .

Se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se v dovolacím řízení v souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů uplatní zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelky v posuzovaném případě nedostály. Jejich odkaz na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. či argumentace zásadním právním významem rozhodnutí, řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není. Z takto označených zákonných ustanovení je přitom patrno, že při podání dovolání, přes správné poučení odvolacího soudu uvedené v písemném vyhotovení rozhodnutí, vycházely dovolatelky z nesprávného názoru, že přípustnost dovolání v dané věci se řídí ustanoveními občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, ačkoliv dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno až po uvedeném datu (k tomu srov. též čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Sluší se rovněž dodat, že ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (srov. § 243b o. s. ř.), a že chybějící údaj o tom, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nad rámec shora uvedeného sluší se snad (ve vztahu k současně zvažované přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.) uvést i tolik, že v relevantních otázkách hmotného práva, na nichž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jež se vztahují ke kritériím rozhodným pro určení, zda konkrétní pozemek lze považovat za pozemek zastavěný ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, resp. zda pozemek tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek (případě též zohlednění okolnosti, zda má povahu veřejného statku či je využitelný oprávněnou osobou), je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013; ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014; ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, včetně další judikatury v těchto rozhodnutích citované, opírající se též o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). Nejvyšší soud současně neshledává důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené otázky hmotného práva.

Není pak ovšem již uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (i k tomu znovu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tedy i námitky dovolatelek vztahující se k závěrům odvolacího soudu o funkci předmětných pozemků, se zřetelem na jejich umístnění a začlenění do širšího funkčního celku, či využitelnosti oprávněnou osobou jsou pak právě kritikou skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti), jež stala se podkladem právního posouzení věci.

O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a kdy ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. ledna 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu