28 Cdo 4845/2009
Datum rozhodnutí: 05.09.2011
Dotčené předpisy: § 21a odst. 3 o. s. ř., § 21a odst. 4 o. s. ř., § 21 odst. 5 o. s. ř., § 213 odst. 4 o. s. ř., § 5 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb., § 7 ZKV, § 13 odst. 5 ZKV, § 20 odst. 1 ZKV




28 Cdo 4845/2009
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně CAUSA FINITA, s. r. o. , IČ 28378423, se sídlem v Praze 7, Letohradská 711/10, zastoupené Mgr. Romanou Semeckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, proti žalované České republice Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 9, o zaplacení částky ve výši 4.366.951,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 75/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j.
19 Co 45/2009-222, takto
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j.
19 Co 45/2009-222, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
A. Předchozí průběh řízení
Právní předchůdkyně žalobkyně PRODET, s.r.o., se žalobou ze dne 4. 4. 2007 domáhala po žalované zaplacení 5.040.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. V odůvodnění své žaloby uvedla, že dne 11. 7. 1996 uzavřeli manželé V. aj. S. jako dlužníci úvěrovou smlouvu s Českou spořitelnou, a.s., jako věřitelkou. Současně bylo pro zajištění úvěrové pohledávky ve výši 10.200.000,- Kč zřízeno zástavní právo k budově situované na pozemcích v kat. území R. (dále jen předmětná nemovitost ), které bylo řádně zapsáno Katastrálním úřadem v R. s právními účinky ke dni 16. 7. 1996. V úvěrové smlouvě bylo rovněž ujednáno, že dlužníkům je zakázáno provádět jakékoliv dispozice s předmětem zástavy bez souhlasu zástavního věřitele včetně uzavírání nových nájemních smluv. Přes uvedené byl Katastrálním úřadem v R. dne 29. 4. 1998 proveden vklad, jímž byly v předmětné nemovitosti vymezeny tři samostatné nebytové jednotky na základě prohlášení manželů S. jako vlastníků předmětné nemovitosti ze dne 1. 4. 1998, aniž došlo k vyznačení zástavního práva ke každé z nově vzniklých nebytových jednotek pro zajištění úvěrové pohledávky v nezměněné výši. Katastrální úřad se omezil na vyznačení zástavního práva pouze ve vztahu ke společným prostorám předmětné nemovitosti. Následně manželé S. převedli na základě kupní smlouvy ze dne 15. 4. 1998 vlastnické právo k jednotce na manžele RSDr. V. P. a Ing. E. P. (vklad byl Katastrálním úřadem v R. povolen dne 11. 8. 1998). Manželé P. dále dne 7. 9. 1998 uzavřeli s Českou spořitelnou, a. s., úvěrovou smlouvu na částku 5.000.000,- Kč, kterou zajistili zřízením zástavního práva k nebytové jednotce č. 2327/2 v předmětné budově (vklad byl Katastrálním úřadem v R. povolen dne 30. 11. 1998). Dne 30. 11. 1999 byla pohledávka České spořitelny, a.s., za V. S. smluvně postoupena na Konsolidační banku, s. p. ú. (později označenou jako Česká konsolidační agentura), avšak změna v osobě zástavního věřitele byla vyznačena katastrálním úřadem pouze k zástavním právům již dříve chybně zapsaným (tj. pouze pro společné prostory budovy, a nikoliv pro bytové jednotky. Dne 30. 4. 2001 byla u Katastrálního úřadu v R. provedena migrace dat, v rámci níž byla evidence předmětné nemovitosti na LV č. 4311 rozepsána do tří samostatných listů vlastnictví, a to:
- LV pro budovu, ve spoluvlastnictví manželů S. a manželů P. s vyznačením zástavního práva po pohledávku České konsolidační agentury vůči manželům S. ve výši 10.200.000,- Kč,
- LV pro nebytové jednotky, ve vlastnictví manželů S. bez zápisu zástavního práva,
- LV pro nebytovou jednotku ve vlastnictví manželů P. s vyznačením zástavního práva pro pohledávku České spořitelny, a. s., vůči manželům P. ve výši 5.000.000,- Kč.
Na majetek úpadce RSDr. Václava Pokorného byl dne 23. 4. 2002 prohlášen konkurs a správce konkursní podstaty zahrnul nebytovou jednotku č. 2327/2 do konkursní podstaty. O této skutečnosti se Česká konsolidační agentura nedozvěděla, neboť pro danou jednotku nebyla zapsána jako věřitel. Dne 15. 1. 2004 uzavřela Česká konsolidační agentura jako postupitelka se společností PRODET, s. r. o., jako postupnicí smlouvu o postoupení souboru pohledávek, mezi nimiž byla pohledávky za manželi Soukupovými. Dne 19. 1. 2004 vydal dále Finanční úřad v R. rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňových pohledávek na majetek manželů S. Katastrální úřad v R. toto zástavní právo zapsal opět pouze pro společné prostory předmětné nemovitosti. Dne 19. 4. 2004 zjistila PRODET, s. r. o., při pořízení výpisu z katastru nemovitostí, že zástavní práva nejsou na listech vlastnictví zapsána u jednotlivých jednotek nebytových prostor, a proto dne 11. 8. 2004 žalovanou vyzvala k náhradě škody způsobenou v důsledku nesprávného úředního postupu Katastrálního úřadu v R. Katastrální úřad ke dni 13. 9. 2005 provedl opravu zápisů a vyznačil zástavní práva na nebytové jednotky č. 2327/1 a č. 2327/3 v předmětné budově, které však již mezi tím byly v rámci exekuce prodány formou nedobrovolné dražby, čímž došlo ke zmaření vymáhání pohledávky skrze její zajištění.
Podáním ze dne 31. 3. 2008 vzala původní žalobkyně žalobu co do částky
673.049,- Kč s příslušenstvím zpět; dále původní žalobkyně doložila a náležitě zdůvodnila vyčíslení žalobou uplatňovaného nároku ve výši 4.336.951,- Kč. Okresní soud v Rakovníku jako soud prvního stupně proto usnesením ze dne 11. 4. 2008, č.j. 4 C 75/2007-151, řízení částečně zastavil.
Soud prvního stupně dále usnesením ze dne 25. 4. 2008, č. j. 4 C 75/2007-159, připustil, aby na straně žalující namísto původní žalobkyně PRODET, s. r. o., nadále vystupovala společnost CAUSA FINITA, s.r.o. (žalobkyně), a to z důvodu postoupení nárokované pohledávky.
Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. V odůvodnění uvedla, že po provedené migraci dat na Katastrálním úřadě v Rakovníku, kdy byly pro každou jednotku vytvořeny samostatné listy vlastnictví, nelze posuzovat takto nově vzniklé listy vlastnictví izolovaně, tj. bez kontextu s obsahem listu vlastnictví, na němž byla evidována předmětná nemovitost a všechna případná zástavní práva. Česká konsolidační agentura i původní žalobkyně PRODET, s.r.o., opakovaně v období od prosince roku 2003 až do dubna roku 2004 žádaly katastrální úřad o poskytnutí údajů z katastru nemovitostí týkajících se předmětné nemovitosti a byly tak informovány o existenci zástavních práv, která vázla na předmětné nemovitosti. Žalovaná uzavřela, že České konsolidační agentuře tudíž nic nebránilo uplatnit svoji pohledávku v konkursu na majetek úpadce RSDr. V. P. jako nárok na oddělené uspokojení pohledávek za V. S.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 7. 2008, č.j. 4 C 75/2007-179, žalobě vyhověl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že Katastrální úřad v R. v rozporu se zákonem neprovedl rozdělení původní zástavy a na jednotlivých nebytových jednotkách vespolné zástavní právo nevyznačil. Dále uvedl, že v důsledku nesprávného zápisu se Česká konsolidační agentura jako zástavní věřitelka nemohla přihlásit se svým nárokem na oddělené uspokojení pohledávky do konkursního řízení včas. To učinila až původní žalobkyně PRODET, s. r. o., dne 13. 9. 2005, avšak její přihláška byla jako opožděná odmítnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že absence zápisů zástavních práv na jednotlivých nebytových jednotkách byla nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu ve smyslu § 2, 3 a 5 zákona č. 82/1998 Sb. Uzavřel, že uvedeným nesprávným postupem byla žalobkyni způsobena škoda, neboť tato nemohla v rámci konkursního řízení včas uplatnit nárok na oddělené uspokojení pohledávky. Pro určení výše škody pak soud prvního stupně vycházel z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006, č.j. 36 K 19/2004-64, podle něhož částka připadající na odděleného věřitele po zpeněžení předmětné nemovitosti činila 4.366.951,74 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
19. 3. 2009, č.j. 19 Co 45/2009-222, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nezapsání zástavního práva na nebytové jednotky je nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu a že žalobkyni vznikla škoda. Odvolací soud však dospěl k závěru, že mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou není dána příčinná souvislost. V tomto ohledu uvedl, že žalobkyně musí, jak vyplývá z konstantní judikatury, prokázat příčinnou souvislost přímou. Dále uvedl, že žalobkyně v řízení nijak neprokázala, zda ona nebo některá z jejich předchůdkyň nezjistila dříve než 19. 4. 2004 jaký je stav zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí ve vztahu k vymezeným nebytovým jednotkám. Skutečnost, že zástava žalobkyně nebyla vyznačena v katastru nemovitostí, žalobkyni nijak nebránila se do konkursního řízení přihlásit, neboť usnesení o prohlášení konkursu bylo vyvěšeno v úplném znění na úřední desce konkursního soudu i okresního soudu,
v jehož obvodu bylo dlužníkovo bydliště. Rovněž bylo prokázáno, že katastrální úřad řádně a včas oznámil soupis jednotky do konkursní podstaty ke dni 22. 7. 2002. S ohledem na předeslané odvolací soud dospěl k závěru, že všem dotčeným subjektům byla dána možnost se s postihem majetku úpadce RSDr. V. P. seznámit a do konkursního řízení přihlásit své pohledávky, a tudíž i žalobkyně měla možnost se včas dozvědět o tom, že byl do konkursní podstaty sepsán i majetek zajišťující její pohledávku. Odvolací soud tak uzavřel, že pokud se původní žalobkyně včas nepřihlásila se svojí pohledávkou do konkursního řízení, nepostupovala řádně, jak jí ukládal zákon v § 28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění do 31. 12 2007 (dále jen ZKV ). Z hlediska příčinné souvislosti pak příčinou vzniku škody není chybný stav zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí, ale pasivní postoj původní žalobkyně.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že rozhodnutí zjevně vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítala, že:
a) v průběhu řízení před soudem prvního stupně za žalovanou jednala Mgr. J. D., jako pověřená zaměstnankyně, zatímco odvolání podal Ing. K. V. jako předseda ČÚZK, aniž by bylo pověření zrušeno, což odporuje § 21 odst. 3 o. s. ř.; navíc se odvolací soud s touto námitkou nedostatečně vypořádal v odůvodnění,
b) dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, je existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou a měla být předmětem dokazování; jelikož příčinná souvislost nebyla vůbec předmětem dokazování (když uvedená otázka nebyla ani označena za spornou) před soudem prvního stupně, nemohl odvolací soud postupovat podle § 213 odst. 4 o. s. ř.,
c) odvolací soud použil pro posouzení příčinné souvislosti teorii podmínky namísto teorie adekvátní příčinné souvislosti, která je vzhledem k uplatňování principu objektivní odpovědnosti v občanském právu obecně aplikována,
d) odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 4 odst. 3 ZKV na skutkový stav, když bez dalšího předpokládal, že návrh na prohlášení konkursu podal sám dlužník; návrh na prohlášení konkursu však byl podán některým z věřitelů a soupis majetku a závazků úpadce tak byl prováděn správkyní konkursní podstaty pouze z dostupných informací za součinnosti zástupce známých věřitelů, který však nemohl znát majetkové poměry nespolupracujícího úpadce.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce jednání žalované prostřednictvím neoprávněné osoby (ad a)
1. V souladu s § 21a odst. 4 o. s. ř. platí pro případy jednání státu před soudem ustanovení § 21 odst. 5 o. s. ř. obdobně. Podle § 21 odst. 5 o. s. ř. [v] téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba. V souladu s § 21a odst. 3 o. s. ř. [v]ystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu.
2. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 982/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1134/2004) možnost pověřit jednou listinou více zaměstnanců (aniž by jejich oprávnění jménem žalobkyně jednat bylo omezeno na společné jednání), popř. možnost střídání těchto osob u jednotlivých jednáních či při jednotlivých procesních úkonech není dotčena. Jak vyplývá z ustanovení § 21 odst. 5 o. s. ř. jednat v téže věci může současně pouze jediná fyzická osoba, střídání těchto osob, např. u jednotlivých jednání nebo jiných soudních roků, popř. při jednotlivých procesních úkonech ovšem není vyloučeno (srov. Doležílek, J. in Drápal, L. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 131). Není tudíž v rozporu s § 21 odst. 5 o. s. ř., pokud budou jménem právnické osoby činit postupně po sobě procesní úkony různé fyzické osoby (viz Ištvánek, F. in David, L. Ištvánek, F. Javůrková, N. Kasíková, M. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 85).
3. Dovolací soud uvádí, že ustanovení § 21 odst. 5 o. s. ř. nelze vykládat tak,
že by existence pověření jednoho zaměstnance oprávněného jednat za příslušnou organizační složku vylučovala, aby za tutéž organizační složku ve shodné věci mohl jednat vedoucí organizační složky nebo jiný pověřený zaměstnanec. Ustanovení § 21a odst. 3 o. s. ř. vymezuje okruh osob, které za danou organizační složku státu mohou jednat v daném ohledu takovou osobou může být jednak vedoucí organizační složky státu, který své oprávnění prokazuje listinou, z níž plyne, že vykonává danou funkci, a dále kterýkoliv zaměstnanec, který se prokáže písemným pověřením a osvědčí svůj zaměstnanecký poměr (dokladem o pracovním poměru, služebním průkazem, dekretem apod.). Pověření zaměstnance je tudíž nutné chápat jako dokument, který příslušného zaměstnance legitimuje k jednání před soudem, nezakládá však překážku pro jednání jiných legitimovaných osob. Požadavek stanovený v § 21 odst. 5 o. s. ř. je pak nutné chápat tak, že před soudem při jednání, jiném soudním roku či procesním úkonu vystupuje vždy jediná fyzická osoba, která prokáže své oprávnění jednat za organizační složku státu (§ 21a odst. 3 o. s. ř.). Pokud tedy v souzené věci vystupovali v rámci řízení před soudem prvního stupně pověřená zaměstnankyně organizační složky žalované a v rámci odvolacího řízení vedoucí organizační složky žalované, tedy osoby oprávněné ve smyslu § 21 odst. 3 o. s. ř., nešlo o případ současného jednání více fyzických osob, na něž by zákaz obsažený v § 21 odst. 5 o. s. ř. dopadal a odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat, že se dopustil vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z uvedeného důvodu dovolací soud uzavřel, že dovolací námitka (ad a) nebyla vznesena důvodně.
II. K námitce pochybení při dokazování příčinné souvislosti (ad b)
4. V souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. [o]dvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
5. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, dospěl k závěru, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (zde nesprávný úřední postup) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována
(dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1372/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2841/2010).
6. Ze spisu se podává, že ohledně otázky příčinné souvislosti neproběhlo v řízení před prvním stupněm žádné dokazování. Pokud za dané situace v odvolacím řízení vyvstala skutková otázka příčinné souvislosti, měl odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 4, věta za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit se závazným právním názorem soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. přiměřeně závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5232/2009). Porušení této povinnosti se projevuje v tom, že odvolací soud se stal fakticky soudem prvního stupně a podstatná část dokazování zůstala bez možnosti přezkumu postupu při hodnocení důkazů, což nepřijatelně narušuje dvojinstančnost civilního řízení sporného (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, publikovaný pod č. 93/2005 Sb., příp. David, L. in David, L. Ištvánek, F. Javůrková, N.
Kasíková, M. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 1136, nebo Ištvánek, F. Spáčil, J. Quo vadis, dvojinstanční zásado Právní rozhledy , roč. 2006, č. 20, s. 727 a násl.).
7. Jak však vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn.
21 Cdo 3820/2009, dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení
a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, neboť právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (např. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt v. Belgie , Série A, č. 11, odst. 25, nebo rozsudek ESLP ze dne 26. 3. 2002 ve věci Butkevičius v. Litva , č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).
8. Zároveň platí, že způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. mohou být jen takové vady řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Jinými slovy vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není každá vada řízení, ale pouze taková, jejíž odstranění (v rámci nového řízení po kasaci napadeného rozhodnutí) může vést k odlišnému rozhodnutí ve věci samé. V opačném případě by se totiž kasace dovoláním napadeného rozhodnutí jevila nadbytečnou a soudní řízení by bezdůvodně prodlužovala v rozporu se zásadou hospodárnosti, jakož i právem účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (srov. bod I. stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 58/2011, příp. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16. 9. 1996 ve věci Süßmann v. Německo , stížnost č. 20024/92, odst. 55, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella v. Itálie , stížnost č. 64890/01, odst. 72).
9. Vzhledem k výše uvedenému dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř., když sám prováděl dokazování příčinné souvislosti, ohledně níž v řízení před soudem prvního stupně neprobíhalo dokazování žádné. Uvedené pochybení odvolacího soudu však není vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že tento neměl dokazování otázky příčinné souvislosti provádět sám (§ 213 odst. 4 o. s. ř.), ale měl jej ponechat k provedení soudu prvního stupně by bylo z hlediska hospodárnosti řízení zcela neproporcionální, zejména za situace, kdy lze předpokládat, že výsledek dokazování u soudu prvního stupně by vyzněl zcela shodným způsobem. Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že dovolací námitka (ad b) nebyla vznesena důvodně.
III. K námitce nesprávného posouzení příčinné souvislosti (ad c)
10. Předpokladem odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku je vztah příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním, resp. nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (viz Škárová, M. in Švestka, J. Spáčil, J. Škárová,
M. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1205).
11. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, je všeobecně uznáváno, že o vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (resp. právně relevantní škodnou událostí) jde v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka
ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou. Právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti to znamená, že nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce; příčinou vzniku škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nenastal. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn.
25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
12. Jak dále Nejvyšší soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn.
28 Cdo 3471/2009, teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. Švestka, J. Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. Spáčil, J. Škárová, M. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.
13. Dovolací soud připomíná, že otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může tudíž spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1372/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2841/2010).
14. Dovolací soud s ohledem na předeslané názory konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil při právním posouzení příčinné souvislosti, tj. při určení rozhodných skutkových okolností, mezi nimiž zkoumal příčinnou souvislost (viz též část D. odst. 5. tohoto rozhodnutí). V souzené věci odvolací soud uvedl, že přímou příčinou vzniku škody byla nečinnost žalobkyně po prohlášení konkursu na majetek úpadce RSDr. V. P. a nikoliv nesprávný úřední postup katastrálního úřadu, který nevyznačil zástavní právo žalobkyně k předmětnému domu, resp. nebytové jednotce č. 2327/2. Odvolací soud však zcela přehlédl, že vztah mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou nemusí být nutně vztahem bezprostřední příčiny a následku. Z uvedeného důvodu se odvolací dostatečně ve svém odůvodnění nevypořádal se skutečností, že nečinnost žalobkyně jako bezprostřední příčina vzniku škody mohla být sama o sobě následkem nesprávného úředního postupu. Jinými slovy nesprávný úřední postup mohl být v souzené věci prvotní příčinou, která bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou, tj. nečinnost žalobkyně v rámci konkursního řízení, o kterém se nedozvěděla, a tato příčina pak měla za následek vznik škody. Odvolací soud tedy pochybil, pokud s odkazem na nedostatek přímosti (bezprostřednosti) vztahu příčiny a následku existenci příčinné souvislosti bez dalšího odmítl. Nadto dovolací soud uvádí, že nesprávná je i úvaha odvolacího soudu, že příčinná souvislost je vyloučena už proto, že původní žalobkyně o nesprávnosti zápisu v katastru nemovitostí věděla již před prohlášením konkursu na majetek úpadce RSDr. V. P. Uvedená skutečnost totiž nemohla být relevantní z hlediska příčinné souvislosti (neboť sama o sobě nepřichází do úvahy jako příčina v kauzálním řetězci), ale mohla naopak zakládat spoluzavinění poškozené. Vzhledem k uvedenému dovolací soud uzavřel, že odvolací soud dospěl při posuzování existence příčinné souvislosti k nesprávnému právnímu názoru a dovolací námitka (ad c) tak byla vznesena důvodně.
IV. K námitce nepřípustného skutkového předpokladu podání návrhu na prohlášení konkursu dlužníkem (ad d)
15. Podle § 7 ZKV [ú]častníky konkursu jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky
(dále jen "konkursní věřitelé") a dlužník. Dále také podle § 13 odst. 5 ZKV [u]snesení se vyvěsí toho dne, kdy bylo vydáno, v úplném znění nebo ve vhodném zkráceném znění na úřední desce soudu a dále na úřední desce okresního soudu, v jehož obvodu je dlužníkův podnik nebo jeho bydliště, jsou-li mimo sídlo soudu. Výpis z usnesení soud zveřejní též způsobem stanoveným zvláštním předpisem nebo jiným vhodným způsobem. Je-li dlužník zapsán v obchodním nebo jiném rejstříku, oznámí soud prohlášení konkursu orgánu, který rejstřík vede a který toto prohlášení zapíše. Nakonec také dle § 20 odst. 1 ZKV [k]onkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu.
16. Dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně vycházel ze skutkového zjištění o tom, že návrh na zahájení konkursu podal sám úpadce RSDr. Václav Pokorný. Z obsahu napadeného rozhodnutí (dovolatelkou napadené části) ovšem plyne, že odvolací soud v rámci svého odůvodnění pouze podával bez konkrétní vazby k projednávané věci výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění do 31. 12. 2007, resp. obecně vypočítával přehled způsobů, jak může dojít k zahrnutí do seznamu věřitelů v rámci konkursního řízení. V návaznosti na to odvolací soud také uvedl, jakými způsoby se lze o probíhajícím konkursu dozvědět a přihlásit se do něj. Odvolací soud tudíž nevycházel (jak se dovolatelka mylně domnívala) ze skutkového zjištění o tom, že návrh na prohlášení konkursu podal úpadce RSDr. Václav Pokorný, když odvolací soud v odůvodnění naopak konstatoval, že usnesení o zahájení konkursu bylo řádně vyvěšeno a zveřejněno dle § 13 odst. 5 ZKV a na tomto skutkovém základě uzavřel, že žalobkyně měla možnost dozvědět se o zahrnutí nemovitosti, k níž má zástavní právo, do konkursní podstaty v rámci zahájeného konkursního řízení. Dovolací soud proto uzavřel, že pokud dovolací námitka (ad d) směřovala vůči tvrzenému skutkovému zjištění, jež však v řízení nebylo učiněno, pak nebyla vznesena důvodně.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (viz část D. III.), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst.1 o. s. ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. září 2011 JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu