28 Cdo 4822/2010
Datum rozhodnutí: 26.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 8 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 4822/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem advokátní kanceláře HKDW Legal, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 74.134,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 22 C 144/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2009, č.j. 68 Co 290/2009-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 5.541,-- Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Wenzla, advokáta zastupujícího žalobce.
O d ů v o d n ě n í :
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.)

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 74.134,50 Kč jako nákladů vynaložených na obhajobu, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006,
sp. zn. 4 Tz 118/2006, byl žalobce jako obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby. Žalovaná namítla, že odpovědnost na její straně není dána, neboť žalobce jako obviněný nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, čímž nesplnil svou prevenční povinnost stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 3. 2009, č.j. 22 C 144/2008-69, žalobě zčásti vyhověl a žalovanou zavázal k zaplacení částky
ve výši 58.638,-- Kč s příslušenstvím (výrok I.); ohledně částky ve výši 14.496,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.); výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jakkoliv by bylo možné obecně souhlasit s námitkou žalované, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v souzené věci vzhledem k individuálním okolnostem případu, zejména vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl zproštěn obžaloby až rozsudkem Nejvyššího soudu, který zrušil i předchozí odsuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně uzavřel, že v souzené věci je spravedlivé pominout, že žalobce nepodal předmětnou stížnost.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 26. 10. 2009, č.j. 68 Co 290/2009-93, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souzené věci je třeba přihlédnout k individuálním okolnostem případu, které je třeba zohlednit před mechanickou a obecnou aplikací ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a že tudíž nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání není v souzené věci důvodem nepřiznání práva žalobce na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tj. má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka prostřednictvím podaného dovolání namítla, že soudy nižších stupňů nepostupovaly správně, pokud žalobě vyhověly. Zopakovala, že odpovědnost za škodu
na její straně nemůže být s ohledem na ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dána, neboť žalobce nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.
V rámci svého vyjádření žalobce uvedl, že soudy posoudily věc zcela spravedlivě s ohledem na individuální okolnosti případu. Uzavřel, že v souzené věci jsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné a že lpění na povinnosti podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. by bylo přepjatým formalismem.
Předně ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu (výslovně napadenému dovoláním žalované, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné, neboť napadený výrok není rozhodnutím ve věci samé dle § 237 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o. s. ř.
(srov. též rozhodnutí ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Ve vztahu k výroku I. odvolacího soudu pak dovolací soud přípustnost dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neshledal, neboť dovolatelkou vznesené námitky nezakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. [n]ejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. Obdobně již v rozsudku ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 31/2010, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že [n]ejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Již v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 63/2009, bylo dovozeno, že [p]řípady zvláštního zřetele hodné, kdy lze podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. od podmínky vyčerpání opravných prostředků upustit, právní předpis blíže nedefinuje ani neposkytuje vodítko, v čem mohou být spatřovány. Ponechává tedy na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil, zda na straně účastníka byly objektivně dány takové okolnosti, pro které
na něm pro účely odpovědnosti státu za škodu netřeba podání opravného prostředku vyžadovat. Půjde zejména o případy, kdy nepříznivá situace na straně poškozeného, spočívající například v nepříznivé finanční situaci, špatném zdravotním stavu apod., mu znemožnila podat opravný prostředek, a kdy by zároveň vyloučení možnosti
(právě a jen z tohoto důvodu) uplatnit nárok na náhradu škody způsobené pravomocným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno, představovalo vůči poškozenému přílišnou tvrdost (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, 69 s.). Z povahy věci tak posouzení otázky naplnění okolností zvláštního zřetele hodných přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o vyloučení ustanovení § 8 odst. 3 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech. Dovolací soud pak neshledal, že by se závěry soudů nižších stupňů odchylovaly od zjištěného skutkového stavu, byly nelogické či neodůvodněné, příp. nesly jiné znaky nepřípustné libovůle (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07). Soudy nižších stupňů řádně zdůvodnily, že v souzené věci není pochyb o tom, že žalobce jako obviněný nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak s ohledem na okolnosti tohoto případu, tj. skutečnost, že žalobce byl obžaloby zproštěn po odsuzujícím rozsudku až rozhodnutím Nejvyššího soudu na základě podané stížnosti pro porušení zákona, je spravedlivé, aby soud podmínku podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pominul.
Dovolací soud rovněž uvádí, že i podle závazného (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, platí, že podmínka obsažená v ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout. Ústavní soud v uvedeném nálezu uzavřel, že za situace, kdy podle soudem zjištěného stavu pro skutek označený v usnesení o zahájení trestního stíhání, který stěžovatel nikdy nepopíral, o němž však od počátku tvrdil, že není trestným činem (v kterémžto tvrzení mu soud v zprošťujícím rozsudku dal za pravdu), státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu) obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Jestliže v souzené věci byla státním zástupcem podána obžaloba pro skutek, o němž se dokonce až v řízení o stížnosti pro porušení zákona ukázalo, že ani na základě soudem provedeného dokazování, v němž byly vyčerpány všechny dosažitelné důkazy, nelze spolehlivě uzavřít, že se vůbec stal skutek, jež byl předmětem rozhodování v hlavním líčení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 Tz 118/2006), potom nezbývá, než uzavřít, že stížnost žalobce by úspěšná nebyla. Za této situace se pak jeví trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus, zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž i práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu
čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny.(srov. též nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, N 101/53 SbNU 279). Závěrem dovolací soud rovněž v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (viz nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, N 67/36 SbNU 707; nález ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, N 133/46 SbNU 249; nález ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07, N 42/52 SbNU 423; a nález ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/2010) uvádí, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Ústavní soud také dovodil, že při důsledném respektování principu presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť vznesená otázka vychází z individuálních okolností daného případu a závěry zaujaté odvolacím soudem neodporují právní úpravě ani ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz ) a Ústavního soudu (citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 22 C 144/2008, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení
s § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta
ve výši 4.317,50 Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,-- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20% DPH (§ 21 odst. 1 a odst. 5 a § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu