28 Cdo 481/2007
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 481/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce Ing. M. H., zastoupeným advokátem, proti žalovaným 1) Ing. J. S., 2) V. M., oběma zastoupeným advokátem, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 7 C 161/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 5. září 2006, č. j. 28 Co 442/2006-38, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zrušení usnesení o schválení soudního smíru.


Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že mezi účastníky řízení byl uzavřen smír ve znění: Určuje se, že účast žalobce Ing. M. H. ve sdružení HSM O. s. J., založeného mezi účastníky smlouvou o sdružení ze dne 26. 4. 1993 ve znění dodatku číslo 1 ze dne 12. 3. 1996, končí dnem 31. 12. 2002 . Ze zjištěného skutkového stavu pak vyvodil odvolací soud, že účast žalobce ve sdružení skončila jeho vystoupením. Uzavřený smír není v rozporu s hmotným právem (konkrétně s ustanovením § 838 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníka ve znění pozdějších předpisů dále též o. z.). Je ve veřejném zájmu, aby se vystoupení ze sdružení stalo jen v dobu vhodnou a zároveň nikoliv na újmu ostatních účastníků. Nelze tedy vystoupit kdykoliv, jak to bylo smluvně ujednáno (v neplatné části smlouvy o sdružení), v každém případě (to jen ze závažných důvodů). Žalobce tedy vystoupil ze sdružení k 30. 9. 2001, což žalovaným nevyhovovalo s argumentem, že se jedná o vystoupení v nevhodné době a na jejich újmu. Výše citovaným smírem se účastníci dohodli na vystoupení žalobce ke dni 31. 12. 2002, když bylo dle odvolacího soudu nepochybné, že účast žalobce ve sdružení končí vystoupením podle ust. § 838 odst. 1, věta první o. z. Není pochyb o tom, že žalobce nebyl ze sdružení vyloučen, ani se určení neplatnosti takového vyloučení nedomáhal a druhá strana se naopak nedomáhala určení, že žalobce byl ze sdružení platně vyloučen.


Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, v němž uvádí, že nesouhlasí se závěry a tím s celým rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolání podal do všech jeho výroků. Namítá, že uzavřený smír je v rozporu s hmotným právem, neboť ve svém oznámení ze dne 26. 6. 2001 uvedl, že vystupuje ze sdružení z vážných důvodů , což podle platné právní úpravy může učinit kdykoliv. Dle znění § 838 o. z. lze ukončit účast ve sdružení jen dvěma způsoby, a to vystoupením nebo vyloučením. Z toho dovozuje, že schválený smír nemá oporu v tomto ustanovení, protože v něm byl uveden jiný způsob ukončení účasti ve sdružení, a to přesně slovy: ukončení účasti ve sdružení . Není tedy jasné, jakým způsobem byla ukončena jeho účast ve sdružení, což může mít závažné dopady do majetkového vypořádání mezi ním a žalovanými. Navrhuje, aby dovolací soud postupem dle § 243b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.


Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem. Dovolání však není přípustné.


Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen (ust. § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné.


Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.


Dovolatel uvádí, že daná otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a proto je založena přípustnost z důvodu zásadního právního významu. Dovolací soud však upozorňuje, že absence judikatury dovolacího soudu v dané otázce nevede ještě automaticky k závěru, že dovolání je přípustné. Je nadto nutné posoudit, zda má tato otázka svým charakterem určitý judikatorní přesah, to znamená, zda-li by její vyřešení bylo významné z hlediska rozhodovací činnosti soudů nebo zda-li naopak dopadá jen do konkrétní věci.


Dovolatelem napadené právní závěry odvolacího soudu mají dle názoru soudu dovolacího povahu zcela partikulární, nemající širší dosah než-li do právě řešeného sporu. Znění naprosto konkrétního výroku, volba slov a jejich uspořádání v něm, jež jsou dále specifikována a upřesňována v odůvodnění rozhodnutí a jejichž význam je naprosto jasný, nemá ambici stát se zásadní právní otázkou hodnou pro řešení dovolacím soudem.


Namítá-li tedy dovolatel, že ze slov ukončení účasti ve sdružení užitých v uzavřeném a soudem schváleném smíru nelze vyvodit způsob ukončení jeho účasti ve sdružení, přičemž ze všech okolností uzavřeného smíru (tak jak je odvolací soud popsal v odůvodnění svého rozhodnutí) plyne, že se jedná o vystoupení ze sdružení a nikdo z účastníků ani jinou formu neuváděl, ani nenavrhoval, je tato námitka nezpůsobilá založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam právě z důvodů shora uvedených.


Žalobcův argument, že ve svém oznámení o vystoupení ze sdružení ze dne 26. 6. 2001 vyjádřil, že vystupuje z vážných důvodů , se týká skutkového zjištění, které nemůže založit přípustnost dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních.


Z právě vyřčeného plyne logický závěr, že dané rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem, a tudíž dovolací soud považuje dovolání za nepřípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř. A protože další možnosti pro založení přípustnosti dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti té části výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. března 2007


JUDr. František Ištvánek, v. r.


předseda senátu