28 Cdo 4807/2010
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.






28 Cdo 4807/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) E. B. , b) L. B., c) MUDr. J. Č., d) B. F., e) D. H., f) Mgr. I. H., g) J. H., h) J. H., i) J. H., j) Ing. J. H., k) Ing. M. H., l) Ing. S. H., m) V. H., n) H. J., o) J. K., p) RNDr. D. P., q) A. S., r) Filipa Svátka, bytem Letohrad, Lukavice 10, s) Ing. T. S., t) Ing. H. Š., zastoupených JUDr. Petrem Balcarem, advokátem v Praze 1, Revoluční 15, proti žalovanému FERRO OK, spol. s r. o., se sídlem v Jílovém u Prahy, Radlík 1/a, zastoupenému JUDr. Ivanem Werlem, advokátem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 361/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, č. j. 27 Co 505/2009-436, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta JUDr. Petra Balcara.

O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 7. 2009, č. j. 9 C 361/2005-323, kterým bylo určeno (výrok I.), že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky tam specifikovaných nemovitostí (budov č. p. 161 a 162, nacházejících se v k.ú. J. u P.), a kterým byla zároveň zamítnuta vzájemná žaloba žalovaného o určení, že je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí (výrok III.). Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo dále též zastaveno řízení o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky budovy bez č.p. i č.ev. jiné stavby na stavebním pozemku parc.č. 298/9 v k.ú. Jílové u Prahy (výrok II.). Odvolacím soudem byl žalovaný rovněž zavázán zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 32.280,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokáta JUDr. Petra Balcara.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezil dostačujícím způsobem. V rámci vylíčení dovolacích důvodů zejména tvrdil, že nižší instance nesprávně zhodnotily obsah dohody o vydání věci ze dne 25. 6. 1992 a rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 19. 8. 1992, a soulad těchto právních úkonů se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ). V této souvislosti zdůraznil, že zmíněná dohoda měla být posouzena jakožto absolutně neplatný právní úkon. Námitky dovolatele však byly především formálního (procesního) charakteru. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobci se k podanému dovolání písemně vyjádřili. Trvali na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasili s dovolacími námitkami a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (či v případě shledání jeho přípustnosti zamítl). Shodným podáním bylo také dovolacímu soudu oznámeno úmrtí jednoho z žalobců, Ing. Jiřího Hanuše, zemřelého dne 12. 9. 2010. Stran této osoby připadá v úvahu procesní nástupnictví podle § 107 odst. 1, 5 o. s. ř., vzhledem k odmítnutí dovolání však dovolací soud nepovažoval za nutné vydávat samostatné usnesení o této skutečnosti.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a dále na základě § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy pro tvrzený nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalovaného nesplňuje.

Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. Pokud je tedy formulování právní otázky zásadního významu nedostatečné, tak, jako je tomu v předmětné věci (když právní otázky vymezené dovolatelem postrádaly nezbytný judikatorní přesah), nelze v takovém případě shledat podané dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a otevřít tak cestu pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí.

Kromě toho pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky (a následná tvrzení) s vymezením v rámci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatel je tu tedy oprávněn vymezit právní otázku (vylíčit podle ní dovolací důvod) jen v rámci daném procesní vadou nebo nesprávným právním posouzením věci. Při přezkumu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani následném přezkumu podle dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení) opírající se o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo). Blíže k tomu již shora citované usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, též usnesení sp. zn. 29 Odo 751/2003, v neposlední řadě pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/06 a celá řada dalších nálezů téhož soudu v obdobných věcech. Námitky k nesprávnému hodnocení důkazů tudíž nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009).

Ačkoli se dovolací soud ze shora naznačených příčin nemohl zabývat věcnou stránkou sporu, dodává na okraj svého odůvodnění rozhodnutí, že nižší instance (jakožto nalézací soudy) dospěly ke správnému právnímu závěru, když uzavřely, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. V daném případě je totiž třeba shledat sjednanou dohodu o vydání sporných nemovitostí ze dne 25. 6. 1992, uzavřenou mezi povinnou osobou Ocelovými konstrukcemi DEMAK, s. p. a žalobci jako oprávněnými osobami, jakožto platný právní úkon.


V tomto směru je vhodné navíc odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1472/2002, kde dovolací soud dospěl k závěru relevantnímu i pro posuzovanou věc, a to, že jde-li o rozhodnutí příslušného správního orgánu, jímž byla posouzena důvodnost a také platnost schválené dohody o vydání věci oprávněné osobě podle zákona o půdě, je v soudním řízení na místě vycházet z tohoto rozhodnutí.

Pokud jde o druhý (konkurující) nabývací titul, tedy potvrzení o nabytí vlastnictví osobě žalovaného ve veřejné dražbě ze dne 7. 9. 2004, je třeba uvést, že platnost tohoto právního aktu sice soud prvního stupně v tomto řízení nebyl oprávněn řešit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2602/2005), k tomuto pochybení první instance se však nicméně správně vyjádřil již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Nutno tu podotknout, že ani nesprávné posouzení této otázky [tj. (ne)možnosti přezkoumání platnosti veřejné dražby v rámci předmětného řízení] ze strany odvolacího soudu by však přesto nic neměnilo na správnosti jeho konečného rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že v řízení byla prokázána platnost shora označené dohody o vydání nemovitostí (jež byla následně řádně schválená rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha západ ze dne 19. 8. 1992), a vzhledem k tomu, že uvedený nabývací titul žalobců časově předcházel právnímu titulu, na jehož základě namítá své vlastnické právo žalovaný, bylo vlastnictví ke sporným nemovitostem správně shledáno na straně žalobců.

Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.

Žalobci mají podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu, avšak zvýšená o 30 % (§ 14, § 15, § 18 odst. 1, § 19a cit. vyhlášky), tj. 6.500,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalobcům činí 8.160,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. února 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu