28 Cdo 4773/2014
Datum rozhodnutí: 11.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 4 odst. 2 předpisu č. 172/1991Sb. ve znění od 24.05.1991, § 2a odst. 1 písm. a) předpisu č. 172/1991Sb., § 243e odst. 1,2 o. s. ř.




28 Cdo 4773/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce města Znojma se sídlem ve Znojmě, Obroková 10/12, IČ 002 93 881, zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 840/9, adresa pro doručování Ostrava, Umělecká 305/1, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 87/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2014, č. j. 21 Co 100/2012-196, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2014, č. j. 21 Co 100/2012-196, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:


Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne 25. 6. 2010, domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků (dále též jen pozemky nebo nemovitosti ), s odůvodněním, že mu byly přiděleny státem do vlastnictví na základě listiny o přídělu ze dne 13. 9. 1949 vydané tehdejším Ministerstvem zemědělství podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, že v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsána žalovaná, přičemž správu vykonává Pozemkový fond České republiky, a že tyto pozemky se staly přímo ze zákona opětovně vlastnictvím žalobce, a to od účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, tj. od 1. 7. 2000; konkrétně tento přechod vyplývá z ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. . Dále uvedl, že mimosoudní cestou se pokoušel dosáhnout uvedení skutečného stavu vlastnických vztahů k pozemkům do souladu s údaji v katastru nemovitostí, žalovaná to však odmítla s tím, že jde o majetek, který byl k datu 25. 2. 1948 ve vlastnictví církve.
Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že pozemky, které jsou předmětem určovací žaloby (s výjimkou pozemku parc. č. 293/4 v k. ú. B.), byly původně vlastnictvím Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou a že jejich přechodu na žalobce brání jednak ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), a dále ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen zákon č. 172/1991 Sb. ).
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 21. 11. 2011, č. j. 6 C 87/2010-158, určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků, a dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v částce 38.158,- Kč na účet advokáta žalobce . Vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě přídělové listiny ze dne 13. 9. 1949 vydané Ministerstvem zemědělství pod č. j. 59.069/1948-IX-B23 dle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a to ve věci velkostatku Hradiště sv. Hypolita, vlastníka Proboštství řádu Křižovníků, přídělci Místnímu národnímu výboru Znojmo - právnímu předchůdci žalobce (správně Městskému úřadu ve Znojmě). Ze zápisu ze dne 29. 12. 1948 o převzetí lesního majetku velkostatku Hradiště sv. Hypolita od vlastníka a odevzdání do správy Městskému úřadu ve Znojmě dále vyplývá, že předmětné nemovitosti byly od původního vlastníka Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou převzaty dne 29. 9. 1948 a téhož dne došlo i k jejich fyzickému předání. Soud prvního stupně dovodil, že nemovitosti byly ke dni vydání přídělové listiny ve vlastnictví České republiky a že v souladu s ustanoveními § 2 odst. 1 písm. a) až c) a § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. přešly do vlastnictví žalobce ke dni účinnosti toho zákona, tj. k 24. 5. 1991, tedy ještě před nabytím účinnosti zákona o půdě (dne 24. 6. 1991); tím se staly tzv. historickým majetkem obce - žalobce (nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07). K potvrzení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem pak došlo v důsledku novelizace ustanovení § 32 odst. 2 zákona o půdě, které tím, že za okamžik přechodu vlastnického práva postupem podle zákona o revisi považuje den faktického převzetí nemovitostí, zhojil případný nedostatek intabulace. Soud prvního stupně proto nepřisvědčil názoru žalované, že na danou věc dopadá ustanovení § 29 zákona o půdě, neboť ten upravuje výhradně práva a povinnosti vlastníků nemovitostí, které přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě; v daném případě se však nejedná o nemovitosti, které by na Českou republiku přešly podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě, a Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou není oprávněnou osobou podle tohoto zákona a ani jejich původním vlastníkem, neboť mu byly zabrány na základě záborového zákona č. 215/1919 Sb. . Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. občanského soudního řádu a jeho aktivní věcnou legitimaci shledal soud prvního stupně v tom, že jako vlastník pozemků je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. března 2014, č. j. 21 Co 100/2012-196, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud především konstatoval, že žalovaná v odvolacím řízení doložila kopii výzvy Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou (doručenou jí dne 19. 4. 2013) k vydání zemědělských nemovitostí, mimo jiné i těch, které jsou předmětem daného řízení. K názoru soudu prvního stupně, že nemovitosti přešly do vlastnictví žalobce v souladu s ustanoveními § 2a odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 172/1991 Sb. ke dni účinnosti toho zákona, tj. k 24. 5. 1991, tedy ještě před nabytím účinnosti zákona o půdě (dne 24. 6. 1991), odvolací soud uvedl, že ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) bylo do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno až novelou provedenou zákonem č. 114/2000 Sb. ze dne 1. 7. 2000, tedy po účinnosti zákona o půdě . Měl však za to, že již ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. bez ohledu na následné vydání zákona o půdě a jeho účinnost zabránilo přechodu nemovitostí z vlastnictví České republiky na žalobce . Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. V tomto směru bylo Ústavním soudem opakovaně judikováno, že těmito zvláštními předpisy jsou nejenom ty, které již jsou vydány, nýbrž i ty, ve vztahu k nimž existuje legitimní očekávání, že stát přistoupí k jejich vydání za účelem napravení způsobených majetkových křivd. V průběhu odvolacího řízení byl přijat zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, z jehož ustanovení § 5 písm. a) vyplývá, že skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Zákon č. 428/2012 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 a z jeho ustanovení § 9 vyplývá, že u zemědělských nemovitostí bude výzva učiněna ve lhůtě 12 měsíců od účinnosti zákona; v případě nemovitosti nezemědělské podle § 10 tohoto zákona musí být výzva podána do 1. 1. 2014. Tento speciální předpis - zákon č. 428/2012 Sb., kdy výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. předjímal uplatnění nároku oprávněných osob podle zvláštních předpisů k nemovitostem, bránil, aby tyto věci přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí . Odvolací soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že předmětné pozemky, které v minulosti byly součástí velkostatku Hradiště sv. Hypolita, jehož vlastníkem byl Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. na žalobce nepřešly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, bránilo ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona přechodu nemovitostí z vlastnictví České republiky na obec (žalobce), v případě věcí, jejichž původním vlastníkem byla registrovaná církev či náboženská společnost, a současně tvořily tzv. historický majetek obce, odňatý církvi postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, jestliže ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. neexistoval předmětný restituční předpis a oprávněná osoba uplatnila nárok k jejich vydání až na základě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi, tj. po více než 20 letech . Dovolatel především poukazuje na to, že nemovitosti fakticky převzal již dne 29. 12. 1948, což prokázal zápisem z tohoto data o jejich převzetí do správy Městského úřadu ve Znojmě, takže tímto okamžikem se stal jejich vlastníkem (§ 32 odst. 2 zákona o půdě, podle kterého za okamžik přechodu na stát nebo jinou právnickou osobu postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. se považuje den faktického převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou), nejpozději však dnem, kdy mu byla vydána listina o přídělu; nemovitosti tedy tvořily tzv. historický majetek obce, takže se legitimně domníval, že nebudou předmětem následných církevních restitucí. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle dovolatele v chybném gramatickém i teleologickém výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Z jeho slovního znění totiž jednoznačně vyplývá, že vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností tohoto zákona, což se v daném případě nestalo; výklad podaný odvolacím soudem by tak vedl k nepřípustné retroaktivitě, neboť až vydání zákona č. 428/2012 Sb. by zpětně způsobilo, že nemovitosti by do vlastnictví žalobce nepřešly . Na základě teleologického výkladu pak lze dovodit, že o majetkovou křivdu způsobenou Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou by se jednalo pouze v případě excesu ze zákona č. 142/1947 Sb. při nezaplacení zákonem stanovené náhrady. Žalobce tedy nabyl nemovitosti na základě ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1153/96, sp. zn. 20 Cdo 1218/98, sp. zn. 28 Cdo 1999/2008, a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 346/98). Zamezit přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalobce nemohlo ani ustanovení § 29 zákona o půdě, který na danou věc aplikovat nelze, neboť nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek (nesprávně uvedeno usnesení) odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a v případě, že by neshledal pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podmínky, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen o. s. ř. . Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla výslovně vyřešena, a to, zda ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 24. 5. 1991, vylučuje přechod nemovitostí z majetku České republiky, jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské řády nebo kongregace, do vlastnictví obce podle ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., v případě, kdy církev, náboženská společnost nebo kongregace podala státu výzvu k vydání nemovitosti podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen zákon č. 428/2012 Sb. ).
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
S názorem odvolacího soudu, že zvláštním předpisem ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 24. 5. 1991, je zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 24. 5. 1991, platí, že do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. V poznámce 9) pod čarou se k tomuto ustanovení uvádí např. zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Podle závěru vysloveného v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, přesněji závaznou součástí pravidla chování .
Ústavní soud sice např. v usnesení ze dne 22. března 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, vyslovil názor, že ze smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které odkazuje na zvláštní (restituční) přepisy, plyne, že se vztahuje nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy následné , tedy i na později účinný zákon o půdě, avšak v plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněném pod č. 242/2010 Sb. (jímž zamítl návrh na zrušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a dále vyslovil, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) poukázal na to, že oproti tomu stojí řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž podle zákona č. 172/1991 Sb. vlastnictví k nemovitostem dotčeným následnými restitucemi (které byly vyvolány např. pozdějším zákonem o půdě) na obce de iure přechází, ovšem spolu s povinností vydat majetek oprávněným osobám dle předpisů restitučních [srov. např. usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1357/09, nález ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 346/98, nález ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10 2007, sp. zn. III. ÚS 801/06, usnesení ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 1602/07, usnesení ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. IV. ÚS 124/99, usnesení ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 477/01, ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 448/98] .
Vztahem restitučních právních předpisů a zákona č. 172/1991 Sb. se taktéž zabýval Nejvyšší soud, přičemž jím bylo již mnohokrát konstatováno, že výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 3078/2008).
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že i když poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, závaznou součástí pravidla chování, není aplikace ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 24. 5. 1991, odvolacím soudem na danou věc správná, jak dovolatel namítá, neboť zákon č. 428/2012 Sb. nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2013, tedy až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
V důsledku tohoto nesprávného právního názoru se odvolací soud již nezabýval námitkami žalované uvedenými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že přechodu pozemků, jež jsou předmětem určovací žaloby (s výjimkou pozemku parc. č. 293/4 v k. ú. B.) a které byly původně vlastnictvím Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, na žalobce brání ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. zákona o půdě.
Protože nejsou podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto jeho rozhodnutí ve výroku o věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2016


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu