28 Cdo 4770/2010
Datum rozhodnutí: 03.01.2011
Dotčené předpisy: § 15 odst. 1 předpisu č. 83/1990Sb.




28 Cdo 4770/2010


ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: A. P. , zastoupený JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Vinohradská 25, proti žalované: Česká jezdecká federace, o. s. , IČ: 48549886, se sídlem Praha 6, Zátopkova 100/2, zastoupena JUDr. Karlem Poupětem, advokátem v Praze 6, Zátopkova 100/2, o určení, že rozhodnutí žalované není v souladu se stanovami a se zákonem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 9 C 135/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.5.2010, č. j. 30 Co 122/2010-64, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení o dovolání v částce 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Karla Poupěte.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17.6.2009, č. j. 9 C 135/2008-39 tak, že odvolací soud zamítl žalobu na určení, že rozhodnutí disciplinární komise žalované ze dne 18.12.2007 ve spojení s rozhodnutím zvláštní komise žalované ze dne 13.2.2008 je nezákonné, odporuje stanovám a je neplatné. Ve výroku II. rozsudku odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Ve věci se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí disciplinární komise žalované ve spojení s rozhodnutím zvláštní odvolací komise žalované není v souladu se stanovami žalovaného a se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Návrh odůvodnil tím, že žalovaný je občanským sdružením, ve kterém se podle zákona č. 83/1990 Sb. svobodně sdružují občané a žalobce je jeho členem od roku 1991. Dne 18.12.2007 vydala disciplinární komise žalované rozhodnutí, kterým žalobci zastavila činnost na dobu 2 let a současně mu uložila povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 10.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém zvláštní komise žalované rozhodla dne 13.2.2008 tak, že potvrdila rozhodnutí disciplinární komise a žalobci uložila povinnost uhradit náklady odvolacího řízení ve výši 15.000,- Kč (rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 8.5.2008). Komise rozhodovaly o tvrzeném podvodu žalobce, kterého se měl dopustil tím, že falšoval podpisy členů sdružení. Podle žalobce však bylo rozhodnutí disciplinární komise nedostatečně odůvodněné, nelogické, nesrozumitelné. Žalobce rovněž tvrdil, že došlo k porušení disciplinárního řádu žalovaného, protože ve zvláštní (odvolací) komisi rozhodovali členové komise, kteří se účastnili rozhodování v prvním stupni u komise disciplinární.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci došlo k porušení obecného pravidla o vyloučení členů disciplinárního orgánu podle čl. I. odst. 11 disciplinárního řádu a tím byla dána vada řízení před zvláštní komisí. Uzavřel tedy, že rozhodnutí zvláštní komise sdružení bylo v rozporu se stanovami a tedy i s ustanovením § 3 zákona č. 83/1990 Sb.

Odvolací soud se ve svém rozsudku neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu neučinil z disciplinárního řádu správná skutková zjištění a provedl rovněž nesprávný výklad disciplinárního řádu. Členové, kteří se účastnili rozhodování jak v disciplinární tak i ve zvláštní komisi žalované, byli vybráni náhodným losem, tudíž v souladu s čl. I odst. 17 disciplinárního řádu. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítnul.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm uvedl, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, jelikož mu nebylo umožněno navrhnout další důkazy a doplnit svá tvrzení. Dále poukázal na to, že čl. I. odst. 17 disciplinárního řádu přichází v úvahu pouze v případě sporného vyloučení tedy pro podjatost, přičemž k tomuto závěru lze spolehlivě dospět gramatickým a logickým výkladem tohoto ustanovení. Není tak podle jeho názoru možné přisvědčit tvrzení odvolacího soudu, že čl. I. odst. 16, resp. 17 disciplinárního řádu je ve vztahu k čl. I. odst. 11 tamtéž ustanovením speciálním. Žalobce na závěr navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se prostřednictvím zástupce vyjádřila žalovaná. Uvedla v něm, že dovolání považuje za nedůvodné a plně akceptuje rozhodnutí odvolacího soudu. Na závěr navrhla dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána pro diformitu rozsudků nižších instancí podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) (tvrzené nesprávné právní posouzení věci), odst. 3 (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) o. s. ř.

Dovolání není důvodné.


O tvrzeném disciplinárním deliktu žalobce rozhodovala poté, co dne 18.12.2007 vynesla trest vůči žalobci disciplinární komise, tzv. zvláštní komise. Touto komisí byl dne 13.2.2008 vynesený trest potvrzen. Nejvyšší soud se shoduje s nižšími instancemi a dovolatelem v tom, že klíčem pro právní posouzení věci je text článku I. odstavců 11 a 16 disciplinárního řádu žalovaného, který je třeba posoudit v žádoucích souvislostech. K tomu je třeba zdůraznit, že dovolací soud považuje za správné to právní posouzení, které ve vztahu k citovaným odstavcům disciplinárního řádu žalovaného provedl odvolací soud.

Je třeba vzít v úvahu, že zvláštní komise je v instančním pořadí u žalovaného přezkumným orgánem jen tehdy, jestliže tímto orgánem není výkonný výbor. Strany se shodly (a nižší instance tomu neodporovaly), že v posuzované věci vznikla překážka pro rozhodování výkonného výboru, a že tedy o odvolání žalobce oprávněně rozhodovala zvláštní komise.

Žalobce v dovolání brojí proti účasti předsedy disciplinární komise Ing. T. a člena výkonného výboru Ing. Š., kteří byli oba vylosováni do sestavy zvláštní komise. Je toho názoru, že došlo ke zdvojení personálního zastoupení v disciplinárních orgánech, neboť ve zvláštní komisi zasedali a rozhodovali dva členové, kteří již o tomtéž provinění jednali v jiných (nižších) disciplinárních (spolkových) orgánech.

Tomuto právnímu názoru však nelze přisvědčit.


Není možné dospět k závěru, že by odst. 11 příslušného článku disciplinárního řádu ČJF měl být interpretován tak, že platí v plné míře pro veškerá disciplinární řízení. Nutno vzít v úvahu, že zvláštní komise je podle odst. 16 téhož článku speciální přezkumný orgán, jehož působnost je u žalovaného omezena jen na výjimečné případy a jehož složení je určeno tak, že v něm zasedají členové jednotlivých orgánů žalovaného. Tedy i jeden člen disciplinární komise a jeden člen výkonného výboru. Složení zvláštní komise tedy případnou duplicitu účasti určité osoby při rozhodování o disciplinárním provinění nejen nevylučuje, ale přímo s touto možností počítá. Jestliže byli Ing. T. a Ing. Š. do zvláštní komise vylosováni, pak dovolací soud jejich účast a tedy i složení zvláštní komise nepovažuje vzhledem ke specialitě postavení komise za takový postup, který by se ocitl v rozporu s vnitrospolkovou demokracií, stanovami žalovaného či snad obecnými ustanoveními zákona o sdružování občanů.

Dovolateli nelze přisvědčit ani ohledně jeho procesní námitky. Jestliže odvolací soud četl k důkazu disciplinární řád, mohl jej také samostatně posoudit. Ostatně při posouzení jednotlivých ustanovení disciplinárního řádu nejde o hodnocení důkazu, ale o právní posouzení spolkového interního předpisu.

Lze-li odvolacímu soudu něco vytknout, pak je to závěr, že se mohl pohybovat při právním posouzení věci jen v rámci dodržení příslušné procedury žalovaným a nemohl tedy posuzovat skutek samotný. V tom se odvolací soud mýlí, takové omezení ze zákona ani judikatury nevyplývá. Stejně tak nelze přisvědčit odvolací instanci ani stran závěru, že by jím dovozené omezení přezkumu spolkového života bylo dáno výjimečným ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Nejvyšší soud i Ústavní soud již několikrát dovodily, že vzhledem k dynamice vývoje spolků a žádoucí soudní ochraně člena spolku je přípustné, aby obecné soudy rozhodovaly také o jiných žalobách (žalobních petitech), než podle § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů. Lze tu odkázat například na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1919/2009, 28 Cdo 2916/2006, na nález III. ÚS 2542/07 a další.

Stran tohoto aspektu věci by podle všeho měl dovolací soud vážné pochybnosti o trestu uděleném žalobci. Je však vázán dovolacími důvody a dovolatel tento právní aspekt věci předmětem dovolání neučinil.

Žalovaný má podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 10.000,-- Kč, redukovaná na polovinu (§ 14, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,-- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovanému činí 6.360,-- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. ledna 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu