28 Cdo 477/2011
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 1. § 6 odst. 1 písm. k), § 11 odst. 1 písm. c), § 30 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 477/2011
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov č. 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15.10.2007, sp. zn. 24 Co 398/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2004 (žalobkyně L. Č. , zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, 110 00 Praha 1, Havlíčkova 15, a dalších účastníků řízení: 1. JUDr. L. V. , 2. prof. MUDr. R. Č. , zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, 110 00 Praha 1, Havlíčkova 15, 3. P. V. , zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Spálená 11, 4. O. V. , zastoupeného JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Spálená 11, 5. IROP, inženýrské a realitní organizace, IČ 7088 5010, 110 00 Praha 1, V Jámě č. 12, 6. Technické správy komunikací hlavního města Prahy, IČ 6583 4197, Praha 5, Štefánkova 23, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, 170 00 Praha 7, Šnirchova 19, 7. Hlavního města Prahy , zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Tišnov 1, 8. LINKE, s. r. o ., IČ 4895 1293, Struhařov, Spojovací 151, zastoupené JUDr. Janem Marešem, advokátem, 251 64 Mnichovice- Božkov, Na Okrouhlíku 76, a 9. Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k pozemkům), t a k t o:
I. Odmítá se dovolání dovolatele, směřující proti výroku (označenému I.) rozsudku Městského soudu Praze z 15. 10. 2007, sp. zn. 24 Co 398/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2004.
II. Zamítá se dovolání dovolatele, směřující proti výroku (označenému IV.) rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 10. 2007, sp. zn. 24 Co 398/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2004.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 7. 5. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 13. 1.2006, čj. 11 C 125/2004-105 (ve znění usnesení
z 27. 7. 2006, čj. 11 C 125/2004-143). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedné poloviny) pozemků parc. č. 504/8, parc. č. 504/38, parc. č. 504/40 a části pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území Hostivař (obec Praha). Bylo však rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. nejsou vlastnicemi pozemků parc. č 504/3, parc. č. 504/7, parc. č. 504/10, parc. č. 504/11, parc. č. 421/1, parc. č. 456 a parc. č. 1761/148 v katastrálním území H. (obec Praha); zároveň bylo vysloveno, že za tyto pozemky jim Pozemkový fond ČR převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví České republiky . Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. a R. J. jsou podílovými spoluvlastnicemi ( z 3/4, z a z ) pozemků parc. č. 508 a parc. č. 504/39 v katastrálním území Hostivař (obec Praha). Bylo však rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. a R. J. nejsou spoluvlastnicemi částí pozemku parc. č. 1761/148 v katastrálním území Hostivař (obec Praha); zároveň bylo vysloveno, že za tento pozemek jim Pozemkový fond ČR převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví České republiky . Uvedený rozsudek soudu prvního stupně obsahoval i výrok, že lhůta k vrácení kupních cen ve výši 46.418,80 Kč, 960,- Kč a 35.149,- Kč činí 3 dny od právní moci tohoto rozsudku . Bylo také vysloveno, že tím se v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 3. 2004, čj. PÚ 8715/93. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že IROP, inženýrské a realitní organizace, a Technická správa komunikací hl.m. Prahy jsou povinny zaplatit žalobkyni L. Č. na náhradu nákladů řízení 13.175,- Kč a účastnicím řízení JUDr. L. V. a R. J. 12.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu k Pozemkovému fondu ČR nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
O odvoláních účastníků řízení IROP, inženýrské a realitní organizace, Technické správy komunikací hl.m. Prahy a Hlavního města Prahy proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 10. 2007,
sp. zn. 24 Co 398/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 13. 1. 2006, čj. 11 C 125/2004-105 (ve znění opravného usnesení
z 27. 7. 2006, čj. 11 C 125/2004-143) potvrzen v jeho výroku (označeném I.), týkající se pozemků parc. č. 504/8, parc. č. 505/38 a parc. č. 504/40 v katastrální území H.,
jakož i týkajícím se pozemků č. 508 a 504/39 v katastrálním území H.. Výrok (označený I.) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byl však zrušen v části týkající se pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území H. a v části týkající se vrácení kupních cen (v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Nedotčen zůstal výrok /označený I./ Uvedeného rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž nebylo žalobě žalobkyň vyhověno. Výrok /označený I./ byl pak změněn v části týkající se rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha z 3. 3. 2004, čj. PÚ 8715/93, a to tak, že se rozhodnutím soudu nahrazuje ohledně pozemků, kterých se týká výrok I. rozsudku soudu . Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo změnou rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní L. Č. a účastnicemi řízení JUDr. L. V. i R. J. a mezi účastnicí řízení Technickou správou komunikací hl.m. Prahy nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů tohoto řízení; zrušeny byly výroky rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní L. Č. a účastnicemi řízení JUDr. L. V. i R. J. a mezi účastnicí řízení IROP, inženýrské a realitní organizací, i co do vztahu všech účastníků řízení vůči účastníku řízení Pozemkovému fondu ČR a v tomto rozsahu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto výrokem rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně 1.338,- Kč účastnici řízení Technické správě komunikací hl. m. Prahy na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadené odstavce prvý, třetí a pátý i šestý výroku I. a závislé výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podle § 212 občanského soudního řádu a dopěl k závěru, že odvolání jsou důvodná pouze zčásti, a to jen ve vztahu k výroku I. v té části,
která se týkala pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území H., dále ve vztahu k pátému a šestému odstavci výroku I. a konečně k výrokům II. a III.; jinak měl odvolací soud za to, že odvolání nejsou důvodná.
Odvolací soud nejprve poukazoval na to, že účastnice řízení R. J. zemřela v průběhu řízení odvolacího; odvolací soud proto ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 občanského soudního řádu vydal usnesení, že v řízení bude dále pokračováno s účastnicí řízení JUDr. L. V., a to jako s právní nástupkyni zemřelé účastnice řízení R. J., zemřelé 14. 4. 2007.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem tohoto řízení podle páté části občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) o žalobě L. Č. bylo posouzení toho, zda v daném případě byly ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) dány podmínky pro vydání rozhodnutí, dále toho, že žalobkyně (respektive další oprávněné osoby) jsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území H. (obec Praha), o něž jde v tomto řízení, dále zda se na tyto pozemky vztahuje zákon o půdě, zda je tu dán restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. a zda kupní smlouvy, na základě nichž nemovitosti přešly do vlastnictví státu, byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Pozemkový úřad došel v řízení, které předcházelo tomuto soudnímu řízení, k závěru, že pozemek parc. č. 504 v katastrálním území H. byl zemědělskou půdou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. byl pak vyňat ze zemědělského půdního fondu k 1. 10. 1975,
ale do vlastnictví státu přešel kupní smlouvou z 11. 9. 1974. Pozemek parc. č. 507 v katastrálním území H. byl k datu 1. 10. 1975 vyňat ze zemědělského půdního fondu, ale podle názoru pozemkového úřadu v době jeho odnětí nešlo o pozemek, na který
by se vztahovala působnost zákona o půdě, když tento pozemek nebyl zemědělsky využívám a sloužil k rekreačním účelům. Pozemek parc. č. 508 v katastrálním území H. nebyl před jeho odnětím původním vlastníkům vyňat ze zemědělského půdního fondu. Podle názoru pozemkového úřadu byly v daném případě splněny podmínky tísně ve smyslu ustanovení
§ 6 odst. 1 pís,. k) zákona č. 229/1991 Sb. u všech těchto uvedených původních pozemků (když plánovaná výstavby sídliště Na Groši tu umožňovala i vyvlastnění pozemků k tomuto účelu), avšak pozemkový úřad měl za to, že tu nebyly při prodeji pozemků splněny nápadně nevýhodné podmínky, protože ceny sjednané v kupní smlouvě z 11. 9. 1974, respektovaly tehdy platné cenové předpisy.
Soud prvního stupně v řízení podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu na rozdíl od pozemkového úřadu dospěl k závěru, že na všechny v žalobě uvedené původní pozemky (jež byly v pozemkové knize vyznačeny jako pozemky parc. č. 504,
parc. č. 507 a parc. č. 508 v katastrálním území H.) se vztahuje zákon o půdě a je tu dán restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Soud proto vydal oprávněným osobám podíly na požadovaných pozemcích, u kterých tomu nebránila zastavěnost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud k tomu uváděl, že má stejně jako soud prvního stupně za to, že všechny pozemky, o něž jde v tomto řízení, spadají do působnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), protože se jedná o půdu, která náleží do zemědělského půdního fondu (ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. se zřetelem i na ustanovení § 1 zákona č. 5/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu), respektive o zemědělsky obhospodařovanou půdu ve smyslu ustanovení § 30 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud také (shodně se soudem prvního stupně) dovozoval, že v daném případě je naplněn restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., tj. že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly převedeny v roce 1974 do vlastnictví státu na základě kupních smluv uzavřených v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že kupní ceny byly ve všech smlouvách stanoveny na základě diskriminační vyhlášky č. 43/1969 Sb. a v rozsudku soudu prvního stupně bylo přesvědčivě zdůvodněno, že tu byla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Soud prvního stupně také správně, podle názoru odvolacího soudu, rozhodl, že oprávněné osoby (L. Č., JUDr. L. V. a R. J.) jsou vlastníky požadovaných podílů na pozemcích v katastrálním území H. (obec P.), pokud jejich vydání nebránily překážky uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud zaujal právní názor i k té právní otázce, že zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě) je ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích) speciálním předpisem. Zákon č. 87/1991 Sb. má povahu obecnější restituční úpravy a nemovitosti, které lze podřadit pod režim zákona č. 87/1991 Sb., mohou být podřazeny zároveň i pod režim zákona o půdě; o každém takto uplatněném nároku soudy rozhodují v jiném řízení , dovozoval odvolací soud. Proto byl odvolací soud toho názoru, že pravomocná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 v právní věci, jež byla vedena pod sp. zn. 16 C 82/92, i rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 561/93, vydané v odvolacím řízení, jimiž bylo rozhodováno o podle zákona č. 87/1991 Sb., netvoří překážku věci rozhodnuté pro řízení o restitučních nárocích podle zákona č. 229/1991 Sb. a není tu proto dán nedostatek podmínek řízení v právní věci vedené pod sp. zn. 11 C 125/2004 Obvodního soudu pro Prahu 10.
Odvolací soud proto potvrdil žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokud se týkal pozemků parc. č. 504/8, parc. č. 504/39, parc. č. 504/40, parc. č. 505/38
a parc. č. 508 v katastrálním území H., jako věcně správný (ve smyslu ustanovení
§ 219 občanského soudního řádu).
Podle názoru odvolacího soudu však nesprávně rozhodl soud prvního stupně o tom, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedné ideální poloviny) části pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území H. ; taková identifikace pozemku není totiž z hlediska katastrálních předpisů dostatečná a v tomto smyslu byl rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný; katastrální úřad by nemohl provést zápis do katastru nemovitostí ohledně části pozemku parc. č. 504/13 . Měl tu být v soudním řízení vyhotoven geometrický plán, který měl být nedílně spojen se soudním rozsudkem (srov. k tomu § 19 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb.)
Odvolací soud měl dále za to, že nesprávný je i výrok rozsudku soudu prvního stupně o vrácení kupních cen za prodej pozemků státu v roce 1974, protože takový výrok nebyl součásti rozhodnutí pozemkového úřadu a proto nemohl být ani součástí soudního rozhodnutí. Odvolací soud proto výrok o vrácení kupních cen zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu).
Pokud šlo o výroky soudu prvního stupně, kterými nebylo žalobě vyhověno, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, když tyto výroky nebyly odvolanými napadeny
(§ 206 občanského soudního řádu).
Odvolací soud dále změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ještě tak,
že se rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazuje rozhodnutím soudu pouze ohledně těch pozemků, kterých se týká potvrzující výrok rozsudku soudu; rozhodnutí správního orgánu se totiž nenahrazuje v plném rozsahu, když byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen.
Pokud šlo o výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, odvolací soud o nich rozhodl s použitím ustanovení § 220, § 221 odst. 1 i § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu by doručen dne 21. 11. 2007 advokátu, který v řízení zastupoval účastníka řízení Hlavní město Prahu; dovolání ze strany tohoto odvolatele bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 21. 1. 2008, tedy ve lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby odvolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v bodech I. a IV. výroku rozsudku a také rozsudek soudu prvního stupně v tomu odpovídajících výrocích. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu)
a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolávající se Hlavní město Praha (i jako procesní nástupce účastníka řízení IROP, inženýrské a realitní organizace) především nepokládá za správný právní názor odvolacího soudu, že v daném případě byl doložen restituční titul ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), když totiž kupní smlouvy z roku 1974 o prodeji pozemků státu byly tu uzavřeny co do kupní ceny v naprostém souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastnění nemovitostí. Přitom uvedený dovolatel zdůrazňoval, že v této souzené věci byly převáděny pozemky z tzv. osobního vlastnictví, na které bylo aplikováno ustanovení § 14 vyhlášky č. 43/1969 Sb., nikoli pozemky z tzv. soukromého vlastnictví, na které by bylo třeba aplikovat ustanovení § 15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. Nebyl tu tedy v daném případě naplněn restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.; tentýž závěr, uváděný tu dovolatelem, byl ostatně ohledně uvedených smluv zaujat i v předcházejícím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10, vedeném o nárocích žalobkyně pod sp. zn. 16 C 82/92 uvedeného soudu.
Dále se uvedený dovolatel neztotožňoval s právním názorem odvolacího soudu, že všechny pozemky, o nichž se vedlo řízení v této právní věci, spadají do působnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Dovolatel poukazoval na to, že už ve zmíněném soudním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 82/92 byly závazně vyřešeny některé podstatné otázky ohledně působnosti zákona o půdě a zákona o mimosoudních rehabilitacích a z tohoto řešení měly soudy vycházet s ohledem na ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu i v této právní věci (sp. zn. 11 C 125/2004 Obvodního soudu pro Prahu 10); šlo zejména o otázku podřazení pozemků parc. č. 504 a parc. č. 507 a parc. č. 508 v katastrálním území Hostivař pod režim zákona o půdě, když pozemek parc. č. 507 byl už před uzavřením kupních smluv z roku 1974 vyňat ze zemědělského půdního fondu a pozemky parc. č. 504 a parc. č. 508 nebyly v době uzavření uvedených smluv již zemědělsky obhospodařovány.
Podle názoru dovolávajícího se Hlavního města Prahy nelze se rovněž ztotožnit s názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku z 15. 10. 2007 (sp. zn. 24 Co 398/2006 Městského soudu v Praze), že totiž pravomocná zamítavá rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 z 13.7.1993, čj. 16 C 82/92-24 a Městského soudu v Praze z 10. 7. 1995, sp. zn. 19 Co 561/93 (vydaná v právní věci, v níž žalobkyně uplatnila své nároky na pozemky v katastrálním území Hostivař podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) nejsou tu údajně překážkou věci rozhodnuté pro řízení v této právní věci vedené pod sp. zn. 11 C 125/2004 Obvodního soudu pro Prahu 10. Dovolávající se Hlavní město Praha je naopak přesvědčeno, že tu jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, když jde o žalobní návrhy týchž subjektů, týkající se týchž pozemků a žaloba se opírá o totožné žalobní důvody.
Uvedený dovolatel ve svém dovolání opětovně vznesl námitku, že v dané právní věci nemůže být rozhodováno o nárocích účastnice řízení JUDr. L. V. a zemřelé účastnice řízení R. J., jejíž právním nástupcem se stala právě JUDr. L. V. Žalobu tu totiž podala ve lhůtě podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu pouze jedna z osob, které měly v řízení před pozemkovým úřadem postavení oprávněné osoby , a to žalobkyně L. Č.. Naproti tomu JUDr. L. V. a R. J. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nepodaly, nýbrž se jen připojily k žalobě žalobkyně L. Č., ovšem až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro její podání, takže o jejich nárocích, o nichž bylo rozhodováno pozemkovým úřadem, nemohlo být
v tomto soudním řízení podle páté části občanského soudního řádu už rozhodováno
z toho důvodu, že zmeškaly tyto osoby lhůtu pro zahájení tohoto řízení podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu. Účastnice řízení JUDr. L. V. a R. J., jejíž právní nástupkyní se stala JUDr. L. V., nemohly tedy být, podle názoru dovolatele, aktivně věcně legitimovány.
Ve vyjádření účastnice řízení JUDr. L. V. k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud ve svém rozsudku z 15.10.2007 (sp. zn. 24 Co 398/2006 Městského soudu v Praze) správně dovodil, že zákon č. 229/1991 Sb. se vztahuje jednak na obhospodařovanou zemědělskou půdu (včetně zahrad), ale i na půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obhospodařována takto není, avšak nadále do zemědělského půdního fondu náleží. Správně také odvolací soud vyvodil z předcházejícího soudního řízení, vedeného u Obvodního sodu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 82/92 jen ten závěr, že restituční nárok účastnice řízení JUDr. L. V. nelze subsumovat pod režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (nikoliv však naopak pod režim zákona č. 229/1991 Sb. čemuž právní úprava zákonu o půdě nijak nebrání); nešlo tu tedy o překážku věci již rozsouzené. Rovněž správně odvolací soud se vypořádal s otázkou, že předmětné pozemky byly odňaty v roce 1974 za nápadně nevýhodných podmínek a že tu byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění. I v otázce účastenství jednotlivých osob v tomto soudním řízení (probíhajícím podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu) správně odvolací soud dospěl k závěru, že účastníky tohoto soudního řízení jsou ze zákona žalobkyně L. Č. a dále ti, kdo byli účastníky řízení před pozemkovým úřadem, tedy i JUDr. L. V. (ve smyslu ustanovení § 250a občanského soudního řádu).
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posuzovat jednak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému IV.), jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, a jednak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam), což se týkalo dovolacího návrhu dovolatele směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému I.), potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně z 13.1.2006.
Dovolatel uplatňoval ve svém dovolání jednak dovolací důvod, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé
(§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu) a dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí, vydané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v řízení projevil v průběhu řízení a nikoliv až při rozhodování. O vadu řízení jde zejména tehdy, jestliže nesprávný postup v řízení měl za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. Podle názoru dovolacího soudu v daném případě nedošlo k takovéto vadě řízení, kterou by bylo možné dovodit z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 15 C 125/2004 Obvodního soudu pro Prahu 10).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou věc zejména podle ustanovení § 1 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. k), § 11 odst. 1 písm. c) a § 30 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v souvislosti s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a s ustanoveními zákonů č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a č. 334/1992 Sb. o katastru nemovitostí, jakož i v souvislosti s ustanoveními páté části občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o.s.ř.), o řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (srov. i zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu a zákon č. 61/1977 Sb., o lesích).
Podle ustanovení § 30 zákona č. 229/1991 Sb. se pro postup podle části druhé zákona č. 229/1991 Sb. za majetek uvedený v § 1 odst. 1 tohoto zákona považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými předpisy, ale také jiné další okolnosti (srov. č. 34/1993, str. 123 /257/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky
nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat zejména nebrání-li stavby zemědělskému nebo lesním využití pozemku. V případech nevydání pozemku uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pak pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem, který byl původně stanoven v § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. Vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi nemovitosti; tento nárok musel být uplatněn u příslušného orgánu státní správy republiky
(§ 6 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, se tento zákon nepoužije na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy.
Při posouzení toho, zda se na konkrétní právní vztah vztahují ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., je rozhodující o jaký druh majetku šlo v době, kdy došlo k tomu, že věc přešla do vlastnictví státu, tedy kupř. k tomu, zda tehdy šlo o zemědělskou půdu. Na řešení případů těchto křivd pamatují ustanovení § 6 a § 7 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. k tomu č. 34/1993, str. 110 /250/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 2. 2000, IV. ÚS 302/99 (uveřejněném pod č. 24 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly ke vztahu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uvedeny tyto právní závěry: Zákon č. 229/1991 Sb. je ve vazbě k zákonu č. 87/1991 Sb. předpisem pozdějším a speciálním a vymezil svůj předmět tak, že se vztahuje mimo jiné na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§ 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), přičemž pro postup podle jeho druhé části se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván (§ 30zákona č. 229/1991 Sb.). Rozsah zemědělského půdního fondu je třeba vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou (přičemž ve výčtu jsou vedeny i zahrady), a jednak půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není, ale do zemědělského půdního fondu náleží. Tím došlo k tomu, že zákon o půdě nejenom vyplnil výluku z předmětu úpravy zákona č. 87/1991 Sb., obsaženou
v § 1 odst. 4 (regulací restituce zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě), avšak současně rozšířil výluku regulovanou v § 1 odst. 3 téhož zákona.
Podle ustanovení § 250a odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníky řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo je podle § 250a odst. 1 o. s. ř. jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení; proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 25. 9. 1997, IV. ÚS 28/97 (uveřejněném pod č. 115 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavní soudu ČR) byl zaujat právní názor: Zachovanými účinky podaného návrhu lze rozumět to, že zde návrh je, takže není nutné požadovat návrh nový a že se tedy na tento návrh hledí, jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu.
Podle ustanovení § 250j odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu
podle § 250j odst. 1 o. s. ř. nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takové rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu určen; tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku.
Z uvedeného ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i daném případě. Zároveň však dovolací soud konstatuje, že tatáž ustanovení právních předpisů, jakož
i tytéž uvedené právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 10. 2007 (sp. zn. 24 Co 398/2006 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele účastníka řízení Hlavního města Prahy.
Vzhledem k tomu nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ve výroku potvrzujícím výrok rozsudku soudu prvního stupně řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/), nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), anebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Neshledal proto u dovolání dovolatele ohledně tohoto potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních § 237 odst. 1písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení občanského soudního řádu upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, pokud směřovalo proti výroku (označenému I.) rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 10. 2007, sp. zn. 24 Co 398/2006, a to jako dovolání nepřípustného.
Vzhledem k již uvedeným okolnostem ohledně vycházení odvolacího soudu z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z publikované judikatury soudů, z nichž pokládal za nutné vycházel i dovolací soud, nebylo možné ani dovoláním dovolatele napadený výrok (označený IV.) uvedeného rozsudku odvolacího soudu z 15. 10. 2007, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokládat za výrok používající na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo za výrok odpírající se o nesprávný výklad uplatněných právních předpisů. Neshledal proto dovolací soud, že by bylo na místě tento měnící výrok zrušit ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu; proto podle téhož ustanovení občanského soudního řádu (i podle § 243b odst. 6 o. s. ř.) přikročil dovolací soud svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatele, pokud směřovalo proti výroku (označenému IV.) uvedeného rozsudku odvolacího soudu z 15.10.2007, a to jako dovolání směřujícího přípustně proti měnícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, ale jako dovolání které nebylo možné shledat opodstatněným.
Je třeba ještě poukázat na to, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
z 15. 10. 2007 (sp. zn. 24 Co 398/2006 Městského soudu v Praze) obsahuje (rozhodnutím dovolacího soudu nedotčené) výroky (označené II. a V.), jimiž byly výroky rozsudku soudu prvního stupně (označené I. a II.) z 13. 1. 2006, čj. 11 C 125/2004-105 Obvodního soudu pro Prahu 10, zrušeny a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jež bude po ukončení dovolacího řehní dále probíhat u soudu prvního stupně.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených účastnicí řízení JUDr. L. V. v dovolacím řízení na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu, ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a uvedené účastnici řízení náhradu těchto nákladů nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uvedeno účastnicí řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu