28 Cdo 477/2003
Datum rozhodnutí: 31.03.2003
Dotčené předpisy: § 23 předpisu č. 72/1994Sb., § 24 předpisu č. 72/1994Sb.




28 Cdo 477/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně B. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. d. D., zastoupenému advokátkou, o uzavření smlouvy o převodu nebytových prostor, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 99/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.6.2002, č.j. 11 Cmo 99/2002-77, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.6.2002, č.j. 11 Cmo 99/2002-77, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 26.3.1998 u Krajského obchodního soudu v Praze, domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž soud nahrazuje souhlas žalovaného se smlouvou o převodu vlastnictví k nebytové jednotce, blíže popsanou v petitu žaloby. Tvrdila, že dne 4.2.1988 se stala členkou Lidového bytového družstva v P. a byl jí vydán členský průkaz č. 92202. Dne 1.9.1991 uzavřela smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu určitou s tím, že nájemní poměr měl skončit ke dni 31.8.1996. Dne 28.1.1992 a 27.7.1992 vyzvala tehdejší Lidové bytové družstvo v P. ve smyslu § 24 zákona č. 42/1992 Sb. k převodu předmětného nebytového prostoru. V době po podání výzvy došlo k zániku Lidového bytového družstva v P. Právním nástupcem se stalo Lidové bytové družstvo v P., které bylo rozděleno na 38 družstev. Posledním družstvem č. 38 bylo ,, zbytkové bytové družstvo P., které převzalo nerozdělený majetek a nebydlící členy, žádající o přidělení bytu.

Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25.10.2000, č.j. 52 Cm 99/98-29, žalobu na uzavření smlouvy o převodu nebytových prostor zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat členství v žalovaném družstvu. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18.9.2001, č.j. 11 Cmo 157/2001-47, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Vyslovil závěr, že žalobkyně je, resp. v době vzniku případného nároku ve smyslu § 23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. byla členkou žalovaného družstva. Uložil soudu prvního stupně doplnění dokazování z hlediska zjištění, zda byly splněny i další předpoklady podle zákona č. 72/1994 Sb.

Dalším rozsudkem ze dne 1.2.2002, č.j. 52 Cm 99/98-55, soud prvního stupně žalobu opět zamítl.Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala dne 4.2.1988 členkou původního Lidového bytového družstva v P., které vzniklo již v roce 1951, a že užívala jako členka byt na adrese P. Vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a Lidovým bytovým družstvem v P. byla dne 1.9.1991 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor na adrese P., a to na dobu určitou do 31.8.1996. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně jako členka Lidového bytového družstva v P. a uživatelka nebytových prostor v P. dopisem ze dne 28.1.1992 vyzvala Lidové bytové družstvo, obvodní bytovou správu v P. k převodu nebytových prostor v P. Žádost o převod opakovala dopisem ze dne 27.7.1992. Soud prvního stupně zaujal názor, že podle zákona č. 42/1992 Sb. a následně zákona č. 72/1994 Sb. při převodu nebytových prostor museli být splněny určité zákonné podmínky. Vyslovil závěr, že žalobkyně sice prokázala, že je členkou žalovaného družstva, a že měla předmětné prostory v nájmu, avšak žalobkyně ani její právní předchůdce se nepodíleli svým členským podílem na financování nebytových prostor. Věc posoudil podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb. a dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila jednu ze zákonných podmínek nutných pro vznik práva převodu nebytových prostor do jejího vlastnictví. Podle závěru soudu prvního stupně není možné investici žalobkyně do rekonstrukce předmětných prostor považovat za splnění podmínky, že se podílela svým členským podílem na financování nebytových prostor.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13.6.2002, č.j. 11 Cmo 99/2002-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením, avšak z odlišných právních důvodů. Podle odvolacího soudu jde o nebytové prostory v domě, který původně náležel lidovému bytovému družstvu podle zákona č. 53/1954 Sb., jehož je žalované družstvo právním nástupcem, vzniklým transformací podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zák. opatření Předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb. Dospěl k závěru, že podle ustanovení § 24 zákona č. 42/1992 Sb. bylo umožněno všem členům bytových družstev, včetně těch, která vznikla z bývalých lidových bytových družstev, stát se vlastníky svých družstevních bytů nebo nebytových prostora to za splnění zákonných předpokladů. Odvolací soud konstatoval, že ohledně nebytových prostor § 23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. podmiňuje vznik nároků na jejich převod do vlastnictví podílením se člena družstva, který je nájemcem též členským podílem na financování nebytových prostor. Dovodil však, že členové bývalých lidových bytových družstev mají v zásadě právo na převod družstevních bytů, garáží, ateliérů a jiných prostor uvedených v § 24 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., aniž by bylo nutné prokazovat, že tyto objekty vznikly za jejich finanční podpory.

Odvolací soud poté poukázal na smysl § 24 odst. 4 zákona, podle něhož dojde-li ke vzniku nebytové prostory změnou užívání ze společných prostor budovy, je nutné takové prostory převést při převodu bytů bezplatně do podílového spoluvlastnictví vlastníků jednotek v domě. Z toho je zřejmá tendence nezkracovat spoluvlastnické podíly vlastníků bytů v domě o prostory původně patřící ke společným domovním prostorám. Odvolací soud dále připomenul, že žalobkyně není ani vlastnicí, ani nájemkyní bytu v domě, kde se předmětné nebytové prostory nacházejí. Dospěl proto k závěru, že žalobkyně nemá právo nabýt do vlastnictví nebytové prostory, které byly získány přestavbou ze společných prostor domu se zřetelem na § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost zřejmě dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam podle § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť právní otázka nebyla dosud řešena a navíc je rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Poukazovala na skutečnost, že již několik let před vznikem předmětného družstva byly sporné prostory vyloučeny rozhodnutím Odboru výstavby z bytového družstva jako zdravotně závadný byt a nejednalo se tudíž o společné prostory. Dále tvrdila, že v roce 1991 byly tyto prostory rekolaudovány na kanceláře, které svým nákladem zřídila. Podle dovolatelky ke zřízení předmětných prostor došlo za předchozího souhlasu všech nájemců, jsou tedy splněny veškeré předpoklady pro bezúplatný převod těchto prostor do jejího vlastnictví. Rovněž namítala, že skutková zjištění soudů obou stupňů, že se jedná o společné prostory domu, které nelze podle § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. na ni bezúplatně převést, jsou chybná. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.

V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V této věci tak zůstává předmětem dovolacího přezkumu pouze posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, nesoucích se k výkladu ustanovení § 24 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., a to pokud jde o posouzení nebytového prostoru způsobilého podle citovaného zákona k převodu do vlastnictví fyzických osob.

Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů své dosavadní výkladové praxe vztahující se k uvedené problematice. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 28 Cdo 79/2002, (zveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 14, str. 149 a násl., vyd. C.H.Beck, Praha, 2002,) byly formulovány právní závěry k výkladu § 24 zákona č. 72/1994 Sb. V souladu s těmito závěry platí, že podle § 24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000, lze za jiné nebytové prostory v tomto ustanovení blíže popsané rozumět i kancelář. Není rozhodující, zda k rekolaudaci takového jiného nebytového prostoru došlo před účinností zákona č. 72/1994 Sb, či později.

Ve vztahu k bytovým družstvům označovaným podle dřívějších předpisů jako lidová bytová družstva postačuje ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. ke vzniku práva na bezplatný převod členovi družstva prokázání existence nájemního vztahu k bytu, garáži a ateliéru, který musí svědčit fyzické osobě jako členu družstva, jakož i prokázání existence o tom, že nájemní vztah skutečně vznikl na základě skutečností stanovených zákonem. V poměrech těchto oprávněných osob tak předpoklad splacení členského podílu nepřestavuje platný předpoklad vzniku práva na bezplatný převod zmíněných nebytových prostor.

Povinnost bytového družstva, k bezplatnému převodu nebytového prostoru uvedeného v § 24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., zavazovala to družstvo, které ku dni podání platné žádosti člena bylo vlastníkem či spoluvlastníkem domu, v nichž se takový prostor nacházel. Tato povinnost ve stejném rozsahu ze zákona přecházela na další právní nástupce takového povinného subjektu, spolu s vlastnictvím budovy, v níž se předmětný nebytový prostor nacházel.



Z dosavadních výsledků dokazování v této věci se nabízí skutkový závěr, podle něhož žalobkyně byla v době vzniku nároku ve smyslu § 23 odst. 3 zákona členkou žalovaného družstva. K tomuto závěru dospěl už odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 18. 9. 2001, č.j. 11 Com 157/2001-47. Ostatně i soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne1. 2. 2002, č.j. 52 Cm 99/98-55, vycházel ze zjištění, že žalobkyně se stala dnem 4.2.1988 členkou původního Lidového bytového družstva v P. Stejně tak měl za prokázáno, že mezi ní a uvedeným LBD byla dne 1. 9. 1991 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor na adrese P., a to na dobu určitou do 31. 8. 1996. Z hlediska podmínek platného uplatnění nároků žalobkyně podle § 23 odst. 3 zákona měl rovněž prokázáno, že žalobkyně tak učinila dopisem ze dne 28. 1. 1992 k převodu předmětných nebytových prostor a tuto opakovala dopisem ze dne 278. 7. 1992. V této souvislosti se připomíná, že soud prvního stupně nakonec žalobu zamítl proto, že žalobkyně prý neprokázala že by se ona nebo její právní předchůdci podílela na financování nebytových prostor. Posledně zmíněný aspekt je ovšem nepodstatný s ohledem na citované závěry rozsudku dovolacího soudu.

Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci, vycházel tento z uvedených zjištění soudu prvního stupně, akcentoval přitom okolnost, že uvedený byt ztratil svou povahu bytu a stal se nebytovou prostorou. Na ni pak odvolací soud vztáhl režim společných prostor domu podle § 24 odst. 4 cit. zákona, a to za využití výkladu, který byl shora rekapitulován..

Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci, vycházel tento ze zásad formulovaných ve větě první až třetí citovaného ustanovení. Z nich dovodil, že lze výkladem vztahujícím se k účelu této zákonné úpravy dospět k závěru o převažující tendenci nezkracovat spoluvlastnické podíly vlastníků bytů v domě o ty prostory, které původně patřily ke společným domovním prostorám a které jsou jinak při přeměně vlastnictví k domu určeny ke společnému vlastnictví. Vycházel dále z názoru, že zákon dává přednost vzájemné rovnosti spoluvlastníků ohledně domovních prostor, které byly původně určeny jako společné, před zájmem těch, kteří je užívají. Podpůrně poukázal na to, že ostatně žalobkyně není ani vlastnicí, ani nájemkyní bytu v domě, kde se sporné nemovitosti nacházejí.

Uvedený závěr ponechává stranou systematicky dříve uvedené ustanovení § 1 zákona, na které ostatně § 24 odst. 4 věta poslední výslovně odkazuje. Toto ustanovení logicky respektuje práva nabytá na základě smluv o nájemním vztahu k bytu, garáži a ateliéru (případně i kanceláři, jak to dovodila již soudní praxe), který příslušel členům družstva nebo jejich právním předchůdcům. Odporovalo by účelu právní jistoty, ochraně práv nabytých v dobré víře, jakož i zásadě rovného postavení účastníků občanskoprávních vztahů, kdyby byl zákon (jenž je normou transformační povahy, nikoliv předpisem, který by mocí zákona rušil dosud platně založené právní poměry k nájemcům bytů či nebytových prostor) vykládán tak, že ruší platnost smluvních ujednání (typicky nájemních smluv k bytu či nebytovým prostorám) s odůvodněním, že se tak činí v převažujícím zájmu zůstavivších členů družstva původního, resp. nástupnického. Takový důsledek nelze z textu § 24 odst. 4 zákona dovodit.

Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak vyplývá, že nelze spolehlivě přisvědčit správnosti právních závěrů odvolacího soudu, jak byly z hlediska přípustnosti dovolání vymezeny shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu. V tomto rozsahu přípustného dovolacího přezkumu tak nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. v rozsahu dotčeném podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu zrušil.

V dalším řízení bude soud odvolací, případně soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. )

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. březnaa 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu