28 Cdo 4766/2008
Datum rozhodnutí: 22.02.2011
Dotčené předpisy: § 441 obč. zák., § 26 předpisu č. 82/1998Sb.






28 Cdo 4766/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce V. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti žalované České republice Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, o zaplacení 2,490.200,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 153/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2008, č. j. 39 Co 384/2007-151, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. dubna 2007, č. j. 17 C 153/2003-122, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2,490.200,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 2,000.000,- Kč od 30. 3. 2003 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).


K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jako odvolací soud ) rozsudkem ze dne 12. března 2008, č. j. 39 Co 384/2007-151, rozsudek soudu prvního stupně po částečném zpětvzetí žaloby v části o zaplacení 490.200,- Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2001, č. j. 2 T 91/99-235, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 8 To 222/2001-255, uznán vinným ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 trestního zákona. Na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku zahájil živnostenský odbor Úřadu městské části Praha 10 (dále jen živnostenský úřad ) správní řízení o zrušení žalobcových živnostenských oprávnění a žalobce o tom informoval dne 9. 8. 2001 doručením stejnopisu rozhodnutí. Rozhodnutími ze dne 31. 8. 2001 pro absenci podmínky bezúhonnosti pak žalobcova živnostenská oprávnění zrušil a po odklizení prvostupňových rozhodnutí (v odvolacím řízení) ve věci znovu (se stejným výsledkem) rozhodl dne 25. 1. 2002. Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 525/01, byla rozhodnutí soudů vydaná v trestním řízení zrušena a trestní stíhání žalobce bylo po té usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 6. 2002, sp. zn. 2 T 99/2002, zastaveno. Rozhodnutím živnostenského úřadu ze dne 4. 10. 2002, vydaným v obnoveném řízení (vyvolaném zrušujícím nálezem Ústavního soudu), byla předchozí rozhodnutí o zrušení živnostenských oprávnění odklizena.

Dále měl odvolací soud za prokázané, že dne 25. 8. 2001 uzavřel žalobce jako budoucí prodávající se společností RIHA DESIGN INTERNATIONAL INC. (dále též RIHA DESIGN ) jako budoucím kupujícím smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se tito účastníci smlouvy zavázali uzavřít do tří měsíců kupní smlouvu, jejímž předmětem bude dodávka šesti kontejnerů umělecko-kovářských výrobků, s předpokládaným termínem dodání zboží v květnu 2002; pro případ porušení smluvních povinnosti prodávajícího sjednali smluvní pokutu ve výši 3,000.000,- Kč. Dne 5. 11. 2001 uzavřeli kupní smlouvu, kterou se žalobce (prodávající) zavázal dodat společnosti RIHA DESIGN (kupující) 3 kontejnery dohodnutého zboží do 15. 5. 2002; pro případ prodlení prodávajícího, trvajícího déle jak třicet dní, sjednali tito účastníci možnost odstoupení od smlouvy, ovšem s povinností zaplatit kupujícímu smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč za každý nedodaný kontejner zboží.

V posuzované věci žalobce tvrdí, že v důsledku zrušení svých živnostenských oprávnění nemohl smluvnímu závazku dostát a z tohoto důvodu na něm společnost RIHA DESIGN uplatnila právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3.000.000,- Kč, přičemž dne 21. 8. 2002 účastníci smlouvy uzavřeli dohodu o narovnání, ve které ujednali, že při podpisu dohody zaplatí žalobce společnosti RIHA DESIGN smluvní pokutu v částce 2.000.000,- Kč; náhrady této částky o níž se měl jeho majetek zmenšit se pak domáhá po žalované.

Žalobcem uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Rozhodnutí o zrušení žalobcových živnostenských oprávnění, vydaná na základě Ústavním soudem později zrušeného pravomocného odsuzujícího rozsudku, zhodnotil jako rozhodnutí nezákonná, jež byla pro nezákonnost později zrušena. Měl proto za splněnu podmínku nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zakládající odpovědnost státu za škodu, a připustil, že neuzavřením smluv ve sjednané lhůtě mohlo žalobci přivodit majetkovou újmu, odpovídající výši zaplacené smluvní pokuty. Neshledal ovšem příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou, uzavíraje, že žalobce si škodu zavinil sám (§ 441 obč. zák.). Konstatoval, že uzavření kupní smlouvy, obsahující ujednání o smluvní pokutě, bylo za daných okolností nepřiměřeným rizikem, žalobce si při něm počínal krajně neopatrně a porušil tím i obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. Odvolací soud poukázal zejména na časovou souslednost rozhodnutí a právních úkonů a zdůraznil, že odsuzující trestní rozsudek nabyl právní moci již dne 14. 6. 2001 a rozhodnutí o zahájení správního řízení o zrušení žalobcových živnostenských oprávnění byla žalobci doručena dne 9. 8. 2001. Již v této době si žalobce byl (či přinejmenším měl být) vědom pravidelného následku spočívajícího ve zrušení živnostenských oprávnění pro ztrátu bezúhonnosti, přesto dne 25. 8. 2001 uzavřel se společností RIHA DESIGN smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se zavázal uzavřít do tří měsíců kupní smlouvu. Po vydání rozhodnutí o zrušení živnostenských oprávnění (jež mu byla doručena dne 3. 9. 2001) namísto, aby využil možnosti kupní smlouvu z důvodu nastalé změny poměrů neuzavřít (§ 295 odst. 5 obch. zák.) přistoupil dne 5. 11. 2001 na sjednání smlouvy s kupujícím, obsahující též ujednání o smluvní pokutě pro případ porušení jeho povinnosti dodat v určené době dohodnuté množství výrobků, ač mohl předvídat, že svým smluvním závazkům nebude schopen dostát. Okolnost, že živnostenský úřad věděl o žalobcem podané ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v trestním na těchto závěrech podle názoru odvolacího soudu nic nemění.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Tvrdil, že při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí nejednal lehkomyslně, neboť měl jednoznačnou jistotu , že Ústavní soud napadená rozhodnutí trestních soudů zruší a on bude oprávněn uzavřít kupní smlouvu a včas poskytnout kupujícímu řádné plnění. Nejenom proto nevyužil možnosti dané mu § 292 odst. 5 obch. zák., neboť podnikání bylo jediným zdrojem obživy jeho rodiny. I vzhledem k těmto skutečnostem je přesvědčen, že jeho postup nelze hodnotit jako neopatrný a příliš riskantní. Namítal, že nebyl ani liknavý, neboť živnostenské úřady bezodkladně informoval o podané ústavní stížnosti a požádal Ústavní soud o předností projednání jeho ústavní stížnosti s ohledem na hrozící škodu. Zdůraznil, že kupní smlouvu uzavřel až poté, co obě správní rozhodnutí ze dne 31. 8. 2001 byla k jeho odvolání zrušena nadřízeným správním orgánem a on tím nabyl přesvědčení, že může nadále podnikat a zavazovat se i pro dobu budoucí. Setrval v přesvědčení, že v souzené věci po něm soudy vyžadovaly absurdně vysokou míru obezřetnosti, a dovozoval, že neporušil obecnou povinnost předcházet škodám podle § 415 obč. zák. Namítal, že otázku příčinné souvislosti mezi rozhodnutím a vzniklou škodou odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou, konkrétně s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001. Tvrdil, že se stal předmětem zvůle úředníků živnostenského úřadu , kteří ve správním řízení postupovali nezákonně. Navrhl, aby byl napadený rozsudek (a spolu s ním případně i rozsudek soudu prvního stupně) zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu (popřípadě soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.

Žalovaná označila napadený rozsudek za správný a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (v dovoláním napadeném rozsahu) potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č.j. 17 C 153/2003-60, který byl odvolacím soudem dříve zrušen, soud prvního stupně žalobu zamítl), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 243 odst. 3 věty prvé o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé určující.

Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žalobce nemá právo na náhradu škody, která mu vznikla zaplacením smluvní pokuty, neboť to byl výlučně on, kdo svým jednáním (spočívajícím v podstoupení nepřiměřeně vysokého rizika a v porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.) zavinil vznik majetkové újmy, jejíž náhrady se nyní domáhá, a není proto dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nezákonnými rozhodnutími.


Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. je jistě odpovědností objektivní, bez ohledu na zavinění (srov. § 2 tohoto zákona). K jejímu vzniku je třeba kumalativního naplnění tří předpokladů 1/ vydání nezákonného rozhodnutí, 2/ vznik škody poškozenému a 3/ příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2008, nebo rozhodnutí ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1655/2009). Otázky zákonem č. 82/1998 Sb. výslovně neupravené se pak řídí občanským zákoníkem (srov. § 26 zákona) a proto ani v tomto případě kdy jde o občanskoprávní vztah odpovědnosti za škodu vzniklou rozhodnutím nelze vyloučit použití ustanovení § 441 obč. zák., týkající se spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě.

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není proto dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, jelikož chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí. Způsobení škody poškozeným lze spatřovat i v jeho chování v rozporu s § 415 obč. zák., pokud bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody. Porušením obecné prevenční povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení je i neobezřetné jednání poškozeného, jímž způsobil zvýšení škody, například jestliže při uzavírání smlouvy vzhledem ke konkrétním okolnostem nejednal dostatečně opatrně, jak by bylo lze od něj za daných okolností očekávat, a proto mu muselo být zřejmé, že uzavření smlouvy, případně nesplnění sjednaných povinností, může mu přinést újmu, například v podobě sankcí za prodlení za porušení smluvních ujednání (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný v Souboru civilního rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4642).


Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž nevybočuje z ustálené judikatury, hodnotí-li odvolací soud pro účely odškodnění při splnění předpokladu nezákonného rozhodnutí i jednání samotného poškozeného. Učiněný závěr, že za daných okolností (s přihlédnutím k časových souvislostem) bylo žalobcovo jednání neopatrné a že jím žalobce podstupoval nepřiměřeně vysoké riziko vzniku majetkové újmy (v rozporu s ust. § 415 obč. zák.), čímž si vznik škody přivodil sám (§ 441 obč. zák.), není zjištěným skutečnostem nepřiměřený. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nezpochybnitelných vyplývá, že žalobce smlouvy uzavíral v situaci, kdy již mohl předpokládat, že smluvním závazkům nebude schopen dostát. Kupní smlouvu pak uzavíral s vědomím vydání rozhodnutí o zrušení jeho živnostenských oprávnění, aniž by v takovém případě při podstatné změně okolností, za nichž byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí využil práva daného mu ustanovením § 292 odst. 5 obch. zák. a dovolal se zániku závazku z této smlouvy plynoucího.

V dané věci přitom nejde o poskytnutí náhrady ušlého zisku (nenastalého zvětšení majetku poškozeného) v důsledku nezákonného rozhodnutí, nýbrž o náhradu skutečné škody, jejímuž vzniku jak výše uvedeno mohl žalobce při dodržení obvyklé míry opatrnosti předejít. Právní názor, jímž se odvolací soud řídil, nekoliduje ani se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001 (na něž poukazuje žalobce v dovolání), ve kterém byla řešena jiná právní otázka, a to sice otázka použitelnosti ustanovení § 12 zákona č. 82/1998 Sb. (vyloučení nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření) v případě náhrady škody způsobené rozhodnutím vydaným ve správním (přestupkovém) řízení. Na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudy vychází z konstantní a nerozporné judikatury dovolacího soudu (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu. Nejde proto o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu