28 Cdo 4756/2016
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 454 obč. zák., § 397 obch. zák., § 391 odst. 1 obch. zák., § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák., § 95 odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 4756/2016 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. Z. F. , D. K., proti žalovanému S. Ch., D. K., zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, o 3.322.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 51/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2015, č. j. 28 Co 121/2014-501, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2015, č. j. 28 Co 121/2014-501, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 8 C 51/2004-416, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. 28 Co 246/2009-290, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 12. 2008, č. j. 8 C 51/2004-212, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3.322.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.); současně změnil nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 2. 4. 1999 uzavřel peněžní ústav Waldviertel Sparkasse von 1842, pobočka Jindřichův Hradec, se žalovaným písemně smlouvu, na jejímž základě mu poskytl úvěr ve výši 3.322.000 Kč, jenž měl být použit jako provozní prostředky podnikatele. Žalovaný se dluh z úvěrové smlouvy zavázal uhradit dvěma platbami po 1.661.000 Kč splatnými k 16. 11. 1999 a 16. 11. 2000 s tím, že celkový dluh bude vyrovnán nejpozději do 31. 12. 2000. K zajištění pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy ve výši 3.322.000 Kč sjednal peněžní ústav coby zástavní věřitel se žalobcem coby zástavním dlužníkem dne 2. 4. 1999 písemně zástavní smlouvu, na jejímž základě dal žalobce do zástavy pohledávku z vkladu na vkladní knížce č. 6010122439/7940 vystavené předmětným peněžním ústavem ve výši 3.322.000 Kč. Dluh z úvěru byl následně uhrazen v souladu s úvěrovou smlouvou dvěma splátkami, každou ve výši 1.661.000 Kč ve dnech 16. 11. 1999 a 22. 12. 2000, z běžného účtu žalovaného, na nějž byly převedeny peněžní prostředky ze zastavené vkladní knížky náležející žalobci. K zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy ani úhradě úvěrového dluhu za žalovaného nedošlo v rámci podnikatelské činnosti účastníků řízení. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalobce z peněžních prostředků uložených na zastavené vkladní knížce plnil dluh z předmětné úvěrové smlouvy za žalovaného. Žalovaný se tím na jeho úkor bezdůvodně obohatil a je povinen toto obohacení žalobci vydat (§ 451 odst. 1, § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ). O tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení i o tom, že se na jeho úkor obohatil žalovaný, se žalobce dozvěděl nejpozději v prosinci 2000, kdy za něj zaplatil pozdější z obou splátek úvěrového dluhu, a k uvedenému okamžiku tak počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Jelikož žalobce tento nárok uplatnil u soudu prvního stupně až žalobou podanou dne 4. 12. 2003, shledal odvolací soud právo k námitce žalovaného promlčeným. Za situace, kdy se závazkový vztah vzniklý mezi účastníky řízení v souvislosti s úhradou dluhu za žalovaného netýkal jejich podnikatelské činnosti a zástavní věřitel se ze zástavy ani neuspokojil (zástava nebyla na úhradu zajištěné pohledávky zpeněžena), přitom odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se promlčení uplatněného nároku řídí ustanoveními občanského zákoníku, a nikoliv zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ). Z vyřčených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 1415/2012-344, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu Brno
-venkov k dalšímu řízení. Dovolací soud připomněl dřívější judikaturu týkající se vzniku bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi zástavním dlužníkem uhradivším za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku, jakož i hodnocení povahy závazkového vztahu a jejího vlivu na promlčení z něj plynoucího práva. Shledal, že jelikož mezi účastníky řízení nebylo jiné dohody, vzniklo žalobci v rozsahu jeho úhrady právo domáhat se vůči žalovanému osobnímu dlužníku vydání bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. Poněvadž však byl zástavním právem zajišťován obchodní závazkový vztah (závazek žalovaného z úvěrové smlouvy § 261 odst. 3 písm. d/ obch. zák.), řídí se právní vztahy účastníků řízení z bezdůvodného obohacení, a tudíž i promlčení práva na jeho vydání, úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. Nepřijal tedy závěr odvolacího soudu, že se promlčení práva žalobce v posuzovaném případě řídí pravidly zakotvenými v občanském zákoníku, pročež přistoupil ke kasaci jeho rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně.
Okresní soud Brno-venkov následným rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 8 C 51/2004-416, povinoval žalovaného zaplatit žalobci shora uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Jelikož účastníci netvrdili nové skutečnosti ani nenavrhovali další relevantní důkazy, zopakoval soud prvního stupně dřívější skutková zjištění, z nichž nadále vycházel. Považuje za prokázané, že žalobce za žalovaného včas splatil úvěr, aniž by bylo třeba přistupovat k realizaci zástavního práva, uzavřel, že tak činil bez právního důvodu, a vůči žalovanému mu proto svědčí právo na vydání tomu odpovídajícího bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. Vázán právním názorem dovolacího soudu, posuzoval pak namítané promlčení dle ustanovení § 397 obch. zák. Spojuje počátek běhu promlčecí doby s okamžikem kompletní úhrady žalované částky dne 22. 12. 2000, shledal, že žalobou podanou dne 4. 12. 2003 bylo právo u soudu uplatněno včas, pročež žalobci v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal posledně zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 28 Co 121/2014-501, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. o náhradě nákladů dosavadního řízení je změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud poukázal na specifika projednávané věci týkající se možnosti hrazení úvěru toliko inkasem z běžného účtu žalovaného a na základě podrobně zjištěných okolností, za nichž k jeho splacení došlo (srov. především praxi banky, jakož i jednání mezi ní a žalobcem viz str. 18 a 19 rozsudku odvolacího soudu), kvitoval závěr soudu prvního stupně, jenž považoval za nepochybné, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, uhradil-li žalobce úvěr, ačkoliv povinnost platit tížila žalovaného. Aproboval rovněž úsudek o včasném uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v rámci promlčecí doby ve smyslu § 397 obch. zák., přičemž zdůraznil, že předmětem žaloby nebylo zaplacení jednotlivých splátek, nýbrž vrácení kompletního plnění poskytnutého na splacení úvěru žalobcem dovršené v průběhu měsíce prosince roku 2000.
Proti uvedenému rozhodnutí brojí žalovaný dovoláním, v němž rekapituluje skutkové okolnosti projednávané věci, přičemž namítá, že původním návrhem na zahájení řízení žalobce uplatňoval jiný nárok na základě odlišných skutečností, než o kterém bylo soudy nakonec rozhodnuto. To vše, aniž by došlo ke změně ve smyslu § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), z čehož usuzuje, že žaloba měla být zamítnuta, neboť co je v ní tvrzeno, nemohlo být prokázáno. Dále oponuje závěru ohledně počátku běhu promlčecí doby, jejž dle jeho názoru nelze vázat k okamžiku celkového splacení úvěru ani k momentu, kdy byly finanční prostředky inkasovány bankou z běžného účtu žalovaného na účet úvěrový. Má za to, že ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo ve chvíli, v níž žalobce ztratil možnost dispozice s danou částkou (vkladem na běžný účet žalovaného srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 665/2002), přičemž je zapotřebí rozlišovat jednotlivá plnění splátky. Nadto se domnívá, že žalobce svůj nárok uplatnil až konečnou specifikací žalobních tvrzení dne 13. 1. 2015, a tedy po uplynutí promlčecí doby, ať již posuzované dle občanského či obchodního zákoníku. Rovněž nesouhlasí se závěry o obchodněprávní povaze daného vztahu. Dále zpochybňuje platnost převodu peněz z vkladní knížky předmětu zástavního práva na zajištěný úvěr před jeho splatností, a sice pro omezenost žalobce v dispozici s financemi na vkladní knížce vzhledem k trvajícím účinkům zástavní smlouvy. Jelikož se jednalo o prostředky ve vlastnictví banky, považuje za vyloučenou aktivní věcnou legitimaci žalobce ve sporu. Na podporu řečeného odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 928/2003. Závěrem dovolatel dodává, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, nebyl-li mu umožněn přístup k části spisu obsahující dokumenty vedené bankou k dotčenému úvěrovému účtu. Pro shora vylíčené navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybňuje argumentaci dovolatele jako neodůvodněnou a zcela v rozporu s v řízení prokázanými skutečnostmi a provedenými důkazy.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání je možné nahlížet jako na přípustné, neboť v otázce určení počátku běhu promlčecí doby se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Krajskému soudu lze přisvědčit potud, že plnil-li žalobce za žalovaného jeho závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru, řídí se v daném případě promlčení práva na vydání poskytnutých finančních prostředků právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. Smlouva o úvěru, jakožto smluvní typ upravený v § 497 a násl. obch. zák., se totiž bez ohledu na povahu účastníků řídí obchodním zákoníkem, neboť je takzvaným absolutním obchodem ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1532/2011, či ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4996/2015). Při posuzování, která z právních úprav bude v daném sporu aplikována, není možné pouštět ze zřetele okolnosti, za nichž ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo a jaké relevantní skutečnosti k tomu vedly. Lze přitom dodat, že zůstává nerozhodným, měl-li vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. mezi účastníky původ v realizaci zástavního práva či nikoliv (obdobně srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1069/2009, či ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 29 Odo 104/2006). V dané věci se proto právo žalobce promlčuje marným uplynutím čtyř let ve smyslu § 397 obch. zák. Ztotožnit se ovšem již nelze se závěry odvolacího soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby, neboť ten je v souladu s § 391 odst. 1 obch. zák. nutno vázat k okamžiku, kdy bylo možné právo u soudu uplatnit poprvé (srovnej zejména rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 676/2011). Právo věřitele požadovat vydání toho, oč se dlužník obohatil plněním bez právního důvodu, přitom vzniká již dnem, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení (zde poskytnutím finančních prostředků ve prospěch žalovaného), pročež je tento okamžik také dnem, kdy věřitel mohl své právo poprvé vykonat (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li pak žalovaná suma tvořena dvěma částkami, jež byly ve prospěch žalovaného poskytnuty s více než roční časovou prodlevou, je nutné i promlčení práva na jejich vrácení posuzovat samostatně a začátek promlčecí doby nespojovat toliko s okamžikem celkové úhrady úvěru za žalovaného. Je tedy zřejmé, že při určení počátku běhu promlčecí doby nebyla ze strany soudů respektována ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přitakat na druhou stranu nelze námitkám dovolatele zpochybňujícím aktivní věcnou legitimaci žalobce, je-li ze zjištění soudů nižších stupňů patrné, že se žalovanému bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že se jeho majetkový stav nezmenšil (o částku odpovídající splátkám na úvěr), ačkoliv by se tak za běžných okolností stalo, dostalo na úkor a z prostředků žalobce. Soudy již vyčerpávajícím způsobem osvětlily vzájemné vztahy mezi všemi zainteresovanými subjekty účastníky řízení i bankou, jakož i skutečnost, že přesunu peněz z vkladní knížky žalobce na běžný účet žalovaného předcházela jednání mezi žalobcem a bankou ústící ve vzájemnou dohodu. Bylo tak prokázáno, že žalobce vědom si skutečnosti, že jej osobně žádná povinnost netíží, plnil namísto žalovaného za účelem splacení úvěru. Závěry nalézacích soudů stran aktivní věcné legitimace pak odpovídají ustálené judikatorní praxi, dle níž tato svědčí subjektu, na jehož úkor bylo obohacení získáno (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013). Nepřípadným je pak odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Cdo 928/2003, jenž se věnuje odlišné problematice platnosti sjednání tzv. propadné zástavy, přičemž v projednávané věci dle skutkových zjištění nalézacích soudů, jež dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat ( srovnej krom jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, jakož i v něm odkazovaná rozhodnutí), k realizaci zástavního práva v důsledku úhrady úvěru před jeho konečnou splatností nebylo přistoupeno. Rovněž skutečnost, že vlastníkem prostředků na bankovním účtu je peněžní ústav, bez dalšího nevylučuje aktivní věcnou legitimaci majitele účtu, v jehož majetkových poměrech se transakce peněz na něm deponovaných negativně projeví (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009). Bylo-li nakládání s prostředky uloženými na vkladní knížce žalobcem zjevně souladné se sjednaným účelem zástavy, jak byl zjištěn odvolacím soudem (srovnej str. 19 napadeného rozsudku), není důvodu pochybovat ani o konformitě převodu peněžních prostředků do sféry žalovaného s dovolatelem zmiňovanými ustanoveními zástavní smlouvy. Zapotřebí ovšem bude, aby nalézací soudy v následujícím řízení zřetelně ozřejmily, zda žalobce prostředky na běžný účet žalovaného v listopadu 1999 vložil ještě před tím, než byla srážkou z uvedeného účtu provedena první splátka úvěru (viz str. 9 rozhodnutí odvolacího soudu), neboť pakliže by k poskytnutí peněžitého plnění ze strany žalobce došlo až poté, co příslušná část dluhu žalovaného zanikla, bylo by zde jen stěží možné hovořit o plnění za jiného.
Za nepřiléhavou je rovněž nutné považovat dovolatelovu úvahu, dle níž měla být žaloba zamítnuta, neboť nebyla náležitě změněna dle § 95 odst. 1 o. s. ř. a o jejím původním znění nemohlo být soudy kladně rozhodnuto. V nyní projednávané věci nebyla totiž žaloba měněna ve smyslu dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, nýbrž došlo toliko k upřesnění, či lépe řečeno zdůraznění v žalobě uplatněného nároku na vrácení plnění, nebylo tudíž třeba, aby soudy nižších stupňů vydávaly jakékoli rozhodnutí o změně návrhu. Ani překvalifikování žalobních tvrzení po právní stránce nelze pokládat za modifikaci žaloby ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř. (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99). Z uvedeného je očividná i nesprávnost dovolatelova názoru, dle něhož bylo právo žalobcem uplatněno až konečnou specifikací žalobních tvrzení obsažených v jeho vyjádření doručeném odvolacímu soudu dne 13. 1. 2015, tedy po uplynutí promlčecí doby.
Nedůvodnými se jeví i argumenty žalovaného namítající porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť je zjevné, že všechny pro rozhodnutí soudu podstatné informace mu byly během řízení zpřístupněny a současně mu byly poskytnuty i kopie bankovních výpisů, jimiž bylo prováděno dokazování. Zásah do jeho ústavního práva pak nemohlo způsobit odepření nahlédnutí do celého bankovního spisu, jímž nebylo prováděno dokazování a na informacích z něhož soudy svá rozhodnutí nezaložily (obdobně viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000).
Ze shora řečeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., pročež Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož pak důvody, pro něž bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno (nesprávné posouzení počátku běhu promlčecí doby), platí i pro rozhodnutí soudu prvého stupně, přistoupil dovolací soud dle § 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř. rovněž ke zrušení rozsudku Okresního soudu Brno-venkov a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento podle § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2017 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu