28 Cdo 475/2007
Datum rozhodnutí: 28.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 475/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) V. K., zastoupené opatrovníkem, b) K. Ch., oba žalobci v řízení zastoupeni advokátkou, proti žalovaným 1) R. Ch., 2) n. J. Ch., zastoupenému opatrovníkem, 3) T. Ch., 4) K. Ch., 5) E. Ch. ml., a 6) J. Ch., žalovaní 1), 3)


a 4) zastoupeni advokátem, o vydání části nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 1322/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, č.j. 16 Co 56/2002-474, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, č.j. 16 Co 56/2002-474, se ve výrocích I. III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl změněn ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 11. 2001, č.j. 5 C 1322/92-397, tak, že žaloba, podle které mělo být uloženo žalovaným 1), 2), 3) a 4) vydat každému ze žalobců jednu ideální třetinu nemovitostí (pozemků) zapsaných u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 180 a 131 pro k.ú. Ř., byla zamítnuta. Odvolací soud dále zavázal žalobce a) i b) k náhradě nákladů řízení, které před soudy obou stupňů vznikly žalovaným 1) 4), a žalobkyni a) k náhradě nákladů řízení, jež vznikly ČR Okresnímu soudu v Jihlavě. Odvolací soud též zastavil odvolací řízení o odvolání žalovaných 5) a 6) do nákladového výroku V. rozsudku soudu prvního stupně a ve vztahu mezi žalobci a těmito žalovanými nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právními závěry se však neztotožnil. Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobci a) a b) byli oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (dále zkráceně zákon o půdě ) a domáhali se, ve smyslu § 13 odst. 2 tohoto zákona, po svém bratrovi E. Ch. st. (původně žalovaném) vydání každému id. 1/3 nemovitostí. Ty byly podle dohod z 23. 9. 1991 a 11. 11. 1991 vydány E. Ch. st. jako oprávněné osobě. Odvolací soud shledal u E. Ch. st. nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť daroval předmětné nemovitosti svým synům nyní žalovaným 5) a 6). Se závěrem soudu prvního stupně, že tyto darovací smlouvy jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále o. z. ) pro rozpor s dobrými mravy, se odvolací soud neztotožnil a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 827/2002, ze kterého dovodil, že v případě převodu nemovitostí přešla povinnost je vydat na nabyvatele. Žalobci tedy nyní nemohli právem uplatňovat svůj nárok vůči právním nástupcům zemřelého E. Ch., tj. vůči žalovaným 1) 4), nýbrž pouze vůči žalovaným 5), 6) jako nabyvatelům. Proti nim však byla žaloba zamítnuta a žalobci nepodali odvolání. Další důvod pro neúspěch žalobců spatřoval odvolací soud v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě. Přestože žalobci uplatnili nárok u pozemkového úřadu ještě ve lhůtě zákonem dané, nebyla splněna druhá z požadovaných podmínek, a sice výzva osobám povinným k vydání nemovitostí.


Proti rozsudku odvolacího soudu, resp. proti jeho výrokům pro ně nepříznivým, podali žalobci dovolání, v němž se ztotožnili s právními závěry soudu prvního stupně, a vytýkali odvolacímu soudu přílišný formalismus ve vztahu k požadavku na podání výzvy nabyvatelům poté, co předmětné nemovitosti byly vydány E. Ch. st. Dovolatelé se dále domnívali, že napadený rozsudek nevypořádává spravedlivě vztahy mezi oprávněnými osobami pro případ, že k vydání došlo jen jedné z těchto osob (§ 13 odst. 2 zákona o půdě). Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.


Žalovaní 1), 3) a 4) se k dovolání písemně vyjádřili. Nesouhlasili s dovolacími námitkami a navrhli dovolání zamítnout.


Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas osobami oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).


Dovolání je důvodné.


Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 827/2002 (Soubor rozhodnutí NS, C 1640) dovodil, že ustanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě výslovně zakotvuje právo oprávněné osoby, jejíž právo bylo opomenuto, aby její nárok uspokojila osoba, jíž nemovitosti vydány byly, a to v rozsahu převyšujícím její oprávněný nárok. Je pravdou, že zákon o půdě neřeší situaci, jak postupovat v případě, že se oprávněná osoba, jíž byly nemovitosti vydány, ještě před vydáním soudního rozhodnutí svého vlastnictví zbaví. V případě absence speciálního pravidla je proto namístě aplikovat předpisy obecné, zejména pokud upravují právní vztahy vznikající ze singulární sukcese. Pokud tedy osoba oprávněná svoje nabyté vlastnické právo převede na další osobu, převádí tím zároveň i práva a závazky, které jsou k vlastnictví nemovitosti vázány.


Výše citovaný rozsudek však nemohl postihnout všechny konkrétní okolnosti, za nichž původně jediná oprávněná osoba převedla po zahájení soudního sporu s dalšími oprávněnými osobami předmětné nemovitosti na třetí osoby, v daném případě na žalované 5) a 6) (na základě darovacích smluv s právními účinky vkladu vlastnického práva k 31. 6. 1995, 22. 1. 1996 a 10. 6. 1996). Původně žalovaný E. Ch. st. jako oprávněná osoba velmi dobře věděl, že převodem nemovitostí znemožní nebo přinejmenším ztíží žalobcům uplatnění jejich zákonného nároku (srov. § 13 odst. 2 zákona o půdě), a proto nelze než darovací smlouvy považovat za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy i obcházení zákona (§ 39 o. z.). Právní úkon stižený absolutní neplatností nevyvolává od počátku žádné právní účinky, tudíž k převodu vlastnického práva na žalované 5) a 6) nedošlo, a vlastníkem sporných nemovitostí byl až do své smrti E. Ch. st. Z výše uvedeného lze dovodit, že pasivně věcně legitimováni v řízení jsou nyní jeho právní nástupci, tj. žalovaní 1) 4).


Neobstojí ani další právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nesplnili povinnost uloženou jim ustanovením § 9 odst. 1 zákona o půdě. Žalobci uplatnili nárok


u pozemkového úřadu ve dnech 28. 2. a 17. 3. 1992 a poté podali u soudu žalobu dne 26. 11. 1992, obojí navíc již nikoli vůči povinné osobě, ale vůči uspokojené oprávněné osobě. Dodrželi i lhůty podle § 13 odst. 2 zákona o půdě.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil v příslušném rozsahu k dalšímu řízení.


V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu


a rozhodne též o nákladech dovolacího řízení (§ 243c odst. 1, § 226 odst. 1, § 224 odst. 3 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 28. srpna 2007


JUDr. Ludvík David, CSc.


předseda senátu