28 Cdo 4734/2008
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1,2 předpisu č. 82/1998Sb., § 150 o. s. ř.




28 Cdo 4734/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Holman Business Partner, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4, Baarova 395/1, zastoupen Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Hybernská 24, proti žalovaným: 1) Česká republika Ministerstvo průmyslu a obchodu , se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, 2) Česká republika Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupena JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o 8.264.586,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 100/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č.j. 68 Co 383/2008-67, takto:

Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č. j. 68 Co 383/2008-67 i Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2007, č. j. 21 C 100/2005-44 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. rozsudku potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2007, č. j. 21 C 100/2005-44, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po obou žalovaných zaplacení částky ve výši 8.264.586,- Kč. Ve výroku I. rozsudku odvolací soud rovněž potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a prvým žalovaným; současně změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným tak, že jejich výše činí 185.544,80,- Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ve věci se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 8.264.586,- Kč z nesprávného úředního postupu na žalované České republice, resp. jejích organizačních složkách - Ministerstvu průmyslu a obchodu a Ministerstvu financí. Žalobce tvrdil, že v období od května 1996 do října 1996 obchodoval na základě smluv uzavíraných v souladu s ustanovením § 409 a násl. obch. zák. s daňovým subjektem, prokazujícím se občanským průkazem J. Z. V souladu s § 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (ve znění zákona č. 133/1995 Sb.), uplatňoval nárok na odpočet daně na vstupu. Na základě provedené finanční kontroly za období květen až červenec 1996 mu byla, na základě rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 10. 1. 2002, č.j. 10220/01-130, doměřena DPH ve výši 3.640.342,- Kč s tím, že daňové doklady nevystavil J. Z., ale neznámá osoba. Dalšími třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 13. 7. 2004 mu byla doměřena DPH za srpen až říjen 1996 (6.206.767,- Kč) a poté daňové penále šesti platebními výměry ze dne 15. 10. 2004 celkem na částku 9.719.596,- Kč; žalobce uhradil 8.264.586,- Kč. Po provedené daňové kontrole bylo zjištěno, že skutečný J. Z. ztratil svůj občanský průkaz v únoru 1996 a ztrátu nahlásil o měsíc později (v březnu 1996). Žalobce tedy obchodoval s neznámou osobou, které byl dne 17. 4. 1996 vydán živnostenský list, znějící na jméno J. Z., zrušen byl podle § 58 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále též živnostenský zákon ) dne 2. 10. 1997.
Žalobce požadoval výše specifikovanou náhradu škody po první žalované z důvodu nesprávného úředního postupu, když se mělo postupovat při vydání živnostenského listu v rozporu s ustanovením § 47 odst. 1 živnostenského zákona; druhá žalovaná měla žalobci způsobit škodu porušením ustanovení § 33 odst. 10 a § 36 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, když řádně neprověřila údaje sdělené mu daňovým subjektem ani při jeho registraci, ani ve své následné vyhledávací činnosti.
Soud prvního stupně žalobcův návrh zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že první žalovaná neporušila zákonem stanovené povinnosti při vydávání živnostenského listu, když oznámení živnosti, které učinil údajný J. Z., obsahovalo všechny náležitosti, uvedené v § 45 a násl. živnostenského zákona (ve znění zákona č. 95/1996 Sb.). V případě druhé žalované soud uzavřel, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, ale z důvodu vydání nesprávného úředního rozhodnutí; Finanční úřad v Dobříši vyzval žalobce k doložení dokladů opravňujících jeho nárok na daňový odpočet, žalobce však výzvám nevyhověl a byly proto vydány výše uvedené platební výměry. Proti nim žalobce podal opravný prostředek, včetně ústavní stížnosti a využil i opravné prostředky proti všem dodatečným platebním výměrům. V žádném z těchto případů však žalobce neuspěl. Soud rovněž citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 154/99 a jelikož žalobce nebyl v žádném z řízení úspěšný, žádné z rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno a žalobci nemohla v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 58/1969 Sb.) vzniknout škoda. Žalobce by navíc musel prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a zrušeným či změněným pravomocným rozhodnutím, což neučinil. Ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně soud rozhodl tak, že první žalované žádné nevznikly; ohledně druhé žalované soud žalobci uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 155.919,- Kč.
Odvolací soud se v meritu věci plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Soud pouze doplnil, že s ohledem na přechodné ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb., kterým byl zrušen zákon č. 58/1969 Sb., je třeba věc posoudit podle předpisu účinného v době jeho vydání, tj. podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. V souladu s ustanovení § 20 tohoto zákona je rovněž nutné posuzovat příčinnou souvislost na základě ustanovení § 420 obč. zák. Soud dovodil, že žalobce neprokázal zákonem dané předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem první žalované; příslušný živnostenský odbor neporušil při vydání předmětného živnostenského listu žádnou svou zákonnou povinnost. Námitku žalobce týkající se úředního ověření plné moci zástupce a povinnosti rozhodování na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu (§ 47 živnostenského zákona) soud posoudil jako nepřiléhavou. Vydání živnostenského listu není podle závěrů soudu výsledkem rozhodovací činnosti úřadu, ale jeho povaha je pouze deklaratorní, tj. potvrzující splnění podmínek pro jeho vydání. Ohledně námitek žalobce týkajících se výpisu z rejstříku trestů a náležitosti ohlášení bydliště ohlašovatele soud uzavřel, že živnostenský úřad nemohl ověřovat, resp. zpochybňovat obsah výpisu z rejstříku trestů; živnostenský úřad se o ztrátě občanského průkazu dozvěděl až v prosinci roku 1997. Jak v případě údajů při ohlášení živnosti, tak v případě výpisu z rejstříku trestů, se neznámá osoba prokázala stejnými údaji (podle občanského průkazu J. Z.). Ohledně druhé žalované odvolací soud rovněž potvrdil závěry soudu nižší instance, tedy že tvrzená újma mohla být způsobena pouze nesprávným úředním rozhodnutím. K námitce žalobce ohledně vydání osvědčení o registraci soud dodal, že toto osvědčení je svou povahou rozhodnutím (vydaným podle § 33 zákona č. 337/1991 Sb.) a je proti němu přípustné odvolání; žalobce však žádný opravný prostředek nevyužil (řízení o vydání osvědčení navíc nebyl ani přítomen). Ohledně dalších rozhodnutí druhé žalované, resp. Finančního ředitelství v Praze, soud potvrdil závěry soudu prvního stupně, když v případě rozhodnutí ze dne 10. 1. 2002 došlo pouze k následnému snížení celkově, dodatečně vyměřeného DPH. Odvolací soud v závěru odůvodnění pouze změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, a to s ohledem na skutečnost, že právní zástupkyně druhé žalované je plátkyní DPH (došlo tedy ke zvýšení částky o 29.624,80,- Kč na 185.544,80,- Kč); v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to proti jeho celému znění, tj. proti všem výrokům rozsudku. Podle názoru žalobce se odvolací soud nevypořádal s námitkou týkající se doručování živnostenského listu; jestliže nebyl vyzvednut osobně, nemohl by být nikdy doručen. Doručování se podle jeho názoru dělo do vlastních rukou, a to s ohledem na žalobcovo označení této písemnosti jako důležité (§ 24 tehdejšího správního řádu); mělo by tak podle jeho názoru dojít k serióznímu ověření totožnosti neznámé osoby, včetně vizuálního přezkoumání podobizny z fotografie a podpisu na občanském průkazu. Dále namítal, že soud vůbec nehodnotil rozhodnutí o registraci DPH, jenž zaměnil s rozhodnutím Finančního úřadu Dobříš, a nemohl se tak dostat k otázce prověření údajů z registrace k dani Finančním úřadem v Praze 10. V předmětné věci nesprávný úřední postup nevyústil ve vyměření daně, ale v registraci neexistujícího subjektu k DPH. Dále zdůraznil, že ČR věděla v dané době o ztrátě občanského průkazu J. Z.; při tomto žalobce stát označil za jeden subjekt práv a povinností a bylo irelevantní, která jeho organizační složka o odcizení občanského průkazu věděla. Žalobce jednal v důvěře ve správnost vydaných listin, jejich platnost si ověřil. V podaném dovolání ocitoval rozsudek Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Na závěr uvedl, že soudy byly povinny zkoumat žalobu podle obsahu a nikoliv podle formy; i kdyby tedy nebyl v řízení vznik škody prokázán, je zřejmé, že ze strany státu došlo k bezdůvodnému obohacení. Žalobce navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to s ohledem na značnou výši již přiznaných nákladů.
Žalované se k podanému dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci soudem).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným i důvodným.
Podle ustanovení § 45 odst. 2 živnostenského zákona (ve znění zákona č. 237/1995 Sb. a 286/1995 Sb.) fyzická osoba v ohlášení živnosti mj. uvede: jméno a příjmení, státní občanství, bydliště, rodné číslo , bylo-li přiděleno, jinak datum narození a údaj, zda jí soud nebo správní orgán uložil zákaz činnosti nebo zda u ní trvá jiná překážka týkající se provozování živnosti .
Podle ustanovení § 46 odst. 1 živnostenského zákona (ve znění zákona č. 237/1995 Sb. a 286/1995 Sb.) připojí fyzická osoba k ohlášení mj. výpis z rejstříku trestů ne starší šesti měsíců.
Podle ustanovení § 47 odst. 1 (ve znění zákona č. 237/1995 Sb. a 286/1995 Sb.), zjistí-li živnostenský úřad, že ohlášení má náležitosti podle § 45 a 46 a podnikatel splňuje podmínky stanovené živnostenským zákonem, vydá nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy mu bylo ohlášení živnosti doručeno, živnostenský list.
Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Ustanovení zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení občanského zákoníku. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 tamtéž.
Podle ustanovení § 33 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 30. 4. 2004), je daňový subjekt při plnění své registrační nebo oznamovací povinnosti povinen sdělit své plné jméno nebo název, bydliště, místo podnikání nebo sídlo, rodné číslo, identifikační číslo organizace, jakož i údaje osvědčující povolení nebo oprávnění. Jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu, která je podnikatelským subjektem, též čísla účtů u bank, na nichž jsou soustředěny peněžní prostředky z její podnikatelské činnosti. Dále uvede údaje potřebné k určení místní příslušnosti správce daně, druhu daňových povinností, které u ní přicházejí v úvahu, a své organizační jednotky. Podle odst. 10 tamtéž prověří správce daně údaje sdělené daňovým subjektem při registraci a v případě pochybností o jejich správnosti nebo úplnosti vyzve daňový subjekt, aby údaje blíže vysvětlil, změnil, doplnil a doložil a zároveň určí lhůtu, v níž je daňový subjekt povinen na výzvu odpovědět.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, se škodou míní újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 87/1970, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Charakter ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového přínosu, který poškozený jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při obvyklém sledu událostí, nebýt nesprávného úředního postupu. Vznik škody na straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění proti dlužníkovi není uspokojeno, resp. že jeho pohledávka se stala nevymahatelnou (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 1820).
Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. V tomto případě rovněž platí obecné pravidlo, na základě kterého nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. usnesení NS ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 3031).
Nejvyšší soud nárok žalobce proti prvnímu žalovanému posoudil, a to mj. s ohledem na ustanovení § 134 o. s. ř., obsahujícím definici veřejných listin. Podle něj jsou veřejnými takové listiny, které jsou vydané státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Pokud jde tedy o předmětný živnostenský list, který byl vydán neznámé osobě, živnostenský úřad neporušil žádnou z povinností, které jsou mu ukládány příslušnými zákonnými ustanoveními a jako takový tedy vydal živnostenský list, mající charakter veřejné listiny. Citované ustanovení občanského soudního řádu konstruuje vyvratitelnou právní domněnku pravdivosti obsahu veřejné listiny, tj. i živnostenského listu. K povaze živnostenského listu jako veřejné listiny se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 5 Afs 5/2007. Ten dospěl k závěru, že výpis z živnostenského rejstříku podle § 60 odst. 5 živnostenského zákona je veřejnou listinou, neboť jde o listinu vydanou zákonem stanoveným orgánem v rámci své pravomoci a při plnění své administrativně právní funkce, osvědčující či potvrzující určité skutečnosti a je vydána ve formě, kdy je z ní patrna její autenticita (je opatřena razítkem příslušného orgánu a podpisem osoby oprávněné jménem tohoto orgánu jednat). Tento závěr je možné analogicky použít i na živnostenský list, který byl v roce 1996 vydáván jako osvědčení o vydání živnostenského oprávnění příslušnému podnikateli. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 814/06 hovoří o živnostenském oprávnění rovněž jako o veřejné listině. Jestliže tedy žalobce, resp. osoba oprávněná za žalobce jednat uzavírala s neznámou osobou, prokazující se občanským průkazem J. Z., obchody v domnění, že je uzavírá s podnikatelem, činila tak v dobré víře v pravost a pravdivost předloženého živnostenského listu. S ohledem na závažnost této skutečnosti není možné tvrdit, že žalobce mohl a měl vědět, že jeho smluvní partner není osobou, za kterou se vydává, či dokonce, že se nejedná o podnikatelský subjekt.
Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 277/96 určil, že i občanský průkaz je veřejnou listinou, pro kterou platí presumpce správnosti. Platí tedy, že obsah osvědčení odpovídá skutečnosti, pokud nebyl prokázán opak.
Pokud jde o postup druhého žalovaného, dovolací soud se ztotožňuje se shodným názorem soudů nižších instancí v tom, že tvrzená újma nemohla být způsobena nesprávným úředním postupem, ale pouze v závislosti na nesprávném úředním rozhodnutí. K tomu dále dodává, že druhý žalovaný, (stejně jako prvý žalovaný) pouze prověřuje údaje sdělené mu daňovým subjektem při registraci; v zákoně není nikde uvedeno, že by měl jinak prověřovat současně i příslušnou osobu (daňový subjekt). Nejvyšší soud je navíc tohoto názoru, že škoda žalobci, v souvislosti s postupem pouze druhého žalovaného vzniknout nemohla. K tomu, aby vznikla škoda, by bylo zapotřebí, aby druhý žalovaný postupoval při výkonu činnosti v rozporu s povinnostmi stanovenými mu právním předpisem, případně vydal takové rozhodnutí, které by bylo následně pro jeho nezákonnost zrušeno či změněno což se nestalo (žalobce toho nedosáhl).
Je třeba provést závěrečné shrnutí. Nižší instance dosud náležitě nezkoumaly, zda žalobce splnil ty podmínky vzniku nároku, které vyplývají z relevantních zákonných ustanovení i judikatury Nejvyššího soudu. Ve světle rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 a návazných není podle okolností případu reálné, aby se žalobce domohl tvrzené náhrady proti dlužníku, tedy proti osobě, s kterou obchodoval. Nižší instance však též neposuzovaly, zda žalobce uplatnil svůj nárok v rámci tvrzeného nesprávného úředního postupu žalovaných podle § 6 a § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Jestliže tak neučinil, pak žaloba nemůže být důvodná. Pokud by tato podmínka byla splněna, pak dovolací soud souhlasí se žalobcem potud, že by neměl nést odpovědnost a měla by mu náležet náhrada plynoucí z právního stavu, který on sám nezavinil, ale jednal v dobré víře. Pak ovšem z obou žalovaných lze spíše (aniž by byl předjímán další průběh řízení) dovodit odpovědnost první žalované. U té sice nelze spatřovat zavinění, jak ostatně shora vyloženo, ale vystavením živnostenského listu neoprávněné osobě vznikl protiprávní stav a podle § 2 citovaného zákona je odpovědnost státu za škodu objektivní, bez možnosti liberace.
Ze shora vyslovených právních závěrů plyne, že uplatněný dovolací důvod byl naplněn a dovolací soud proto věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání, bude odvolací soud vázán právním názorem dovolací instance (§ 243d odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu