28 Cdo 4733/2008
Datum rozhodnutí: 09.12.2008
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 4733/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D, o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 3. 2008 sp. zn. 19 Co 70/2008, vydanému v právní věci vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 119/2006 (žalobkyně A. P., dříve zastoupené advokátkou, proti žalované JUDr. K. H., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 10. 4. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17. 10. 2007, čj. 21 C 119/2006-36. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 432 (o výměře 601 m2) a budovy čp. 1130 v katastrálním území N. M., zapsaných na listu vlastnictví č. 456 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hl. m. P. (katastrální pracoviště P.), Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 26. 3. 2008, sp. zn. 19 Co 70/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17. 10. 2007, čj. 21 C 119/2006-36. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud především konstatoval, že žalobkyně v tomto soudním řízení

o její žalobě domáhající se určení, že žalobkyně je vlastnicí v její žalobě uvedených nemovitostí, uplatnila ještě i eventuální žalobní návrh na určení, že tytéž nemovitosti jsou ve vlastnictví pozůstalosti JUDr. A. Sch., zemřelého, avšak tato změna žalobního návrhu nebyla usnesením soudu prvního stupně z 26. 9. 2007 připuštěna.

Odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně byl toho názoru, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), když tu k zániku vlastnictví právního předchůdce žalobkyně došlo před více jak 60 lety, a to už v době před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 1. 1. 1990) podle restitučních předpisů a náprava této majetkové újmy nebyla připuštěna žádným z restitučních předpisů, takže tu určovací žalobou nejde o využití preventivní povahy takové žaloby, nýbrž je jí sledováno zpochybnění zákonnosti před více než šedesáti roky uskutečněných veřejnoprávních postupů . Odvolací sodu tu poukazoval na právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, a ve smyslu těchto právních závěrů odvolací soud dovozoval, že i v tomto případě se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů určení ani ochrany vlastnického práva, neboť by tu šlo o obcházení smyslu a účelu restitučních předpisů.

Odvolací soud byl i toho názoru, že pro souzenou právní věc není podstatné, zda majetek byl právnímu předchůdci žalobkyně odňat podle dekretu č. 12/1945 Sb. či na základě zákona č. 143/1947 Sb.; vyřešení otázky, zda žalobkyně je dědičkou po původním vlastníku JUDr. A. Sch. tu nemůže na výsledku sporu nic změnit .

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobkyně, jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 22. 4. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 6. 5. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nedostatečných zjištěních a na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka především uváděla, že v daném případě je nutno objasnit otázku, které jednotlivé části českého majetku A. Sch. (právního předchůdce žalobkyně), jakým způsobem a k jakému datu přešly na stát, a to na základě komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví na podnikovém majetku A. Sch. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb. (který je ovšem podle názoru dovolatelky protiústavní ) a k faktické ztrátě vlastnictví na ryze soukromém majetku uvedeného původního vlastníka, a to bez právního důvodu. Odvolací soud se však těmito okolnostmi v daném případě, podle názoru dovolatelky, vůbec nezabýval a pouze paušálně usoudil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

Dovolatelka je toho názoru, že v daném případě nedošlo ohledně nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., neboť tu vůbec nešlo o zemědělský majetek. Tyto nemovitosti nebyly zkonfiskovány ani na základě dekretu č. 108/1945 Sb. a nemohly přejít na stát ani na základě zákona

č. 143/1947 Sb., protože nepatřily k majetkovým kategoriím taxativně vymezeným v § 1 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb.

Dovolatelka je přesvědčena, že tu nedošlo k platnému přechodu vlastnictví A. Sch. podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Sch. na Zemi Českou. Dovolatelka poukazuje totiž na to, že tento zákon předpokládá ve svém ustanovení § 1 odst. 2 rozdělení sch. podnikového majetku mezi Zemi Českou a Československou republiku nejpozději do tří měsíců od vyhlášení zákona č. 143/1947 Sb.; toto jednání však nebylo ve stanovené lhůtě ukončeno. Představenstvo jednotky s právní subjektivitou nazvané Správa zemského, dříve sch., majetku , které mělo vzniknout na základě zákona č. 143/1947 Sb., bylo ustaveno teprve 23. 5. 1948 Zemským národním výborem v P.; před tímto datem nebylo uvedené představenstvo schopno jakéhokoli platného jednání. Zemský národní výbor v P. ponechal na majetku A. Sch. národní správu až do 31. 5. 1948 a zrušena byla až k 1. 6. 1948; k tomuto datu byl majetek předán uvedené Správě zemského, dříve sch., majetku . Dr. A. Sch. byla českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého jeho majetku až do poloviny roku 1948.

Dovolatelka je toho názoru, že na její straně je dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na určení, požadovaném její žalobou. Bez požadovaného soudního rozhodnutí o vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, nemůže dojít k projednání dědictví k nim po A. Sch., protože v případě pochybnosti o tom, kdo je jejich vlastníkem, nelze tyto nemovitosti zahrnout do dědictví.

Dovolatelka je přesvědčena o tom, že podáním její určovací žaloby tu nedochází k obcházení restitučních předpisů. V daném případě je třeba vzít v úvahu průběh řízení o konfiskaci majetku A. Sch. podle dekretu č. 12/1945 Sb. Zemský národní výbor v P. ve svém nálezu z 5. 3. 1946 č. 447/1946 dospěl ostatně k závěru, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., provedená vyhláškou Okresního národního výboru v Č. B., měla být zrušena rozhodnutím tohoto orgánu státní správy. ONV v Č. B. pak vydal jistý výměr 12. 2. 1948, který ovšem zůstal nicotným vzhledem k jeho nedoručení prokázanému zástupci A. Sch.; ani v tomto výměru však nebylo vysloveno, že se konfiskace zrušuje, ale bylo tu pouze konstatováno, že majetek Dr. A. Sch. nikdy předmětem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebyl. Tento výměr mohl (za předpokladu, že by byl doručen zástupci A. Sch.) nabýt právní moci teprve po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty, tedy ke dni 28. 2. 1948, takže k tomu by nepochybně došlo až po 25. 2. 1948. Ke ztrátě podnikového majetku A. Sch. mohlo tedy dojít až v rozhodné době podle restitučních předpisů.

Dovolatelka poukazovala i na to, že v současné době Ústavní soud ČR na základě podnětu dovolatelky zkoumá ústavnost zákona č. 143/1947 Sb., takže by mělo být toto dovolací řízení přerušeno až do ukončení tohoto přezkoumání.

Dovolatelka poukazovala posléze i na to, že výbor pro lidská práva Organizace spojených národů uvedl (pod č. 757/1997) svůj názor (listina tohoto výboru byla soudům v této právní věci předložena), že Česká republika v kauze žalobkyně porušila mezinárodní úmluvy a neposkytla žalobkyni účinný opravný prostředek, přičemž byl žalobkyni přístup k podkladům pro restituční řízení znemožňován; nebylo rovněž umožněno žalobkyni podat novou restituční žádost s poskytnutím nových lhůt. Dovolatelka k tomu ještě dodávala, že jí byly zadržovány nezbytné podklady a způsobu a dobé ztráty majetku Dr. A. Sch.; zejména jí byl odpírán přístup ke zcizenému rodinnému archivu rodiny žalobkyně a zadržovány jí byly i konfiskační spisy ze strany Ministerstva zemědělství až do roku 2001; zadržovány jí byly rovněž potřebné informace ze strany Úřadu pro majetkové a devizové záležitosti ohledně majetku A. Sch. (zejména důležité listiny z roku 1989), a to až do července 2007.

Ve vyjádření žalované k dovolání žalobkyně bylo uvedeno, že by dovolání žalobkyně nemělo být vyhověno. Rozhodnutí soudů obou stupňů v této právní věci jsou správná a žalovaná se s nimi plně ztotožňuje. Podle názoru žalované se žalobkyni nepodařilo v řízení o této právní věci prokázat věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem na požadovaném určení . Určovací žalobu žalobkyně bylo třeba posoudit jako obcházení zákona. Podle názoru žalované právní předchůdce žalobkyně JUDr. A. Sch. ke dni své smrti (27. 2. 1950) nevlastnil nemovitý majetek, o něž jde v tomto řízení, a proto nejde o dědictví žalobkyně.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 21 C 119/2006 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 26. 3. 2008 (sp. zn. 19 Co 70/2008 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závaznou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje je přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ni formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni navazujících právních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno (zejména v restitučních předpisech); poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání .

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 10. 2008, II.ÚS 2491/08, dospěl tento soud k rozhodnutí, že se odmítá návrh A. P. na zrušení, respektive na prohlášení za neúčinný, zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Sch. na Zemi Českou.

Vzhledem k uvedeným právním závěrům, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb. i zákona č. 143/1947 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 9. prosince 2008

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu