28 Cdo 4729/2016
Datum rozhodnutí: 15.12.2016
Dotčené předpisy: § 130 odst. 1 obč. zák., § 134 odst. 1 obč. zák.



28 Cdo 4729/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. L. R. , zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Holešovice, Pplk. Sochora 740/34, proti žalovaným 1) M. H. , a 2) Ing. J. H. , zastoupeným JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Smíchov, náměstí 14. října 496/13, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 168/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016, č. j. 28 Co 377/2015-199, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen jako soud prvního stupně ) ze dne 20. března 2015, č. j. 34 C 168/2011-148, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 34 C 168/2011-187, a ze dne 15. 9. 2015, č.j. 34 C 168/2011-192, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 137/8 a 137/13 v kat. území N. u Ř., a současně určil, že vlastníky předmětných pozemků jsou žalovaní (že pozemky jsou v jejich společném jmění manželů).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení, spolu se závěry soudů nižších stupňů. Přípustnost dovolání vymezil citací textu ustanovení § 237 občanského soudního řádu, dodávaje, že jako otázku zásadního právního významu pokládá, zdali za situace, kdy Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha, svým rozhodnutím č. j. PÚ 8081/3 ze dne 17. 5. 2010 vydalo žalobci majetek, o nějž žádal, obstojí po právní stránce tvrzení odvolacího soudu: Zatímco žalobce pozbude pouze pozemku, jenž měl v době odnětí charakter zemědělské půdy a za který může navíc obdržet náhradu dle zákona, žalovaní by pozbyli stavební pozemek, na němž si postavili rodinný dům, jenž řadu let užívají k uspokojování svých bytových potřeb a bylo by tak zcela zásadním způsobem zasaženo do jejich právní jistoty, neboť by se jimi postavený dům rázem ocitl na cizím pozemku, a s takovou situací může být spojena řada právních i reálných komplikací . Obzvlášť zdůrazňuje, že náhradu dle zákona obdržet nemůže a že nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že s domem na cizím pozemku může být spojena řada právních i reálných komplikací .

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání konkrétně vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části); k vymezení přípustnosti dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, nebo usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Příslušná pasáž dovolání, v níž dovolatel citoval text ustanovení § 237 o. s. ř. ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).

Ani dovolatelem položená otázka (vymezený dovolací důvod, jímž je dovolací soud vázán; srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) však nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (závisí) primárně na závěru o tom, že žalovaní jako oprávnění držitelé předmětných pozemků nabyli vlastnické právo originárně vydržením (§ 130 odst. 1, § 134 odst. 1 obč. zák.), jelikož měli předmětné pozemky v oprávněné držbě po dobu delší deseti let až do srpna roku 2010. Uvedený závěr odpovídá i té ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat, resp. její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4503/2010, včetně další judikatury uvedené v jeho odůvodnění; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 671/11).

Jde-li pak o hodnocení dobré víry žalovaných, že jim předmětné pozemky patří (a z něj následně dovozovaný závěr o nabytí vlastnického práva vydržením, při oprávněné držbě trvající po dobu delší deseti let), je toto úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávané věci, jejichž kritika taktéž nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1592/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4126/2013, dostupná s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu na webových stránkách www.nsoud.cz ). Dovolací soud pak ve své rozhodovací praxi také opakovaně uvádí, že v řízení, jehož předmětem je posouzení oprávněnosti držby, přezkoumává dovolací soud závěry nalézacího soudu stran dobré víry držitele jen v tom případě, kdy tyto úvahy jsou zjevně nepřiměřené (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele, srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 364/2013). V projednávané věci soudy nižších stupňů otázku dobré víry držitelů (žalovaných), že jim pozemky patří, posoudily objektivně, nikoliv snad ryze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) držitelů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49) uzavíraje, že dobrá víra držitelů se v daném případě vztahovala i k okolnostem nabytí vlastnického práva, tedy i k titulu, o jehož platnosti žalovaní neměli (nemohli mít) po celou vydržecí dobu pochybnosti (nejenom s ohledem na zápis do katastru nemovitostí či absenci povědomí o uplatněném restitučnímu nároku, kdy na straně druhé žalobci nic nebránilo v tom, aby včasnou notifikací tuto dobrou víru žalovaných narušil). Za těchto skutkových okolností nelze pokládat úvahy soudů v nalézacím řízení za zjevně nepřiměřené.

Další argumentace odvolacího soudu poměřující důsledky jednotlivých možností rozhodnutí, kterou žalobce v dovolání napadá, má již jen povahu podpůrnou, na které napadené rozhodnutí nezávisí.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu