28 Cdo 4726/2010
Datum rozhodnutí: 03.01.2011
Dotčené předpisy: § 5 odst. 5 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 4726/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. Václavem Čermákem, advokátem v Trutnově, Bulharská 66, proti žalovanému FOBOS, s. r. o., se sídlem v Nové Pace, Krkonošská 479, zastoupenému JUDr. Dagmar Malou, advokátkou v Jičíně, Denisova 504, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 116/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2010, č. j. 25 Co 90/2010-77, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 8. 2009, č. j. 11 C 116/2008-44, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že je podílovým spoluvlastníkem tam specifikovaných nemovitostí nacházejících se v k. ú. N. P., a to v rozsahu jedné ideální čtvrtiny vzhledem k celku. Odvolacím soudem byl žalobce dále zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21.562,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky JUDr. Dagmar Malé.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci nepřísluší duplicitní ochrana vlastnického práva (též podle obecných předpisů) za situace, kdy mohl svůj nárok uplatnit podle restitučních předpisů. V tomto směru bylo v řízení navíc prokázáno, že žalobce se domáhal určení vlastnictví k vymezenému podílu sporných nemovitostí nejprve restituční cestou. Ve vztahu k právním předchůdcům žalovaného tak učinil podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Své podání vzal žalobce nicméně zpět a předmětné (restituční) řízení bylo z tohoto důvodu v roce 2004 zastaveno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu spatřoval v tom, zda se tzv. oprávněná osoba, která řádně a včas uplatnila svůj restituční nárok a tento nárok nebyl zamítnut (nebylo o něm meritorně rozhodnuto), může s úspěchem domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů občanského práva, a to prostřednictvím žaloby o určení vlastnictví. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje.

Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými jak v podaném dovolání, tak v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. V souvislosti s posuzovaným případem je nejprve vhodné zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1996, sp. zn. 3 Cdon 177/96, v němž dovolací soud vyložil ustanovení § 5 odst. 5 restitučního zákona č. 87/1991 Sb. tak, že předmětné zákonné ustanovení řeší situaci, kdy povinná osoba formou uzavření dohody o vydání věci vydala věc na písemnou výzvu, učiněnou oprávněnou osobou (oprávněnými osobami) ve lhůtě šesti měsíců, této oprávněné osobě (oprávněným osobám), jež prokázala svůj nárok na vydání věci a uvedla způsob jejího převzetí státem, přičemž povinná osoba neuspokojila uplatněné nároky jiných rovněž oprávněných osob splňujících předpoklady pro to, aby táž věc (její část) byla povinnou osobou vydána. Uvedené ustanovení je postaveno na předpokladu platnosti dohody o vydání věci, uzavřené mezi povinnou osobou a osobou oprávněnou podle § 5 odst. 3 téhož zákona (viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. 22 Cdo 593/98). Žalobce se tedy měl domáhat ochrany svého vlastnického práva ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení, tedy v rámci daném speciálním právním předpisem restituční povahy (v této věci zákonem č. 87/1991 Sb.).

V tomto směru je třeba rovněž odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2166/2006, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že z povahy zákona o mimosoudních rehabilitacích je třeba dovodit, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li tento předpis určité předpoklady a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky, resp. předpoklady (uplatnění nároku) odchylně. Proto se oprávněná osoba nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat vydání věci podle restitučního zákona.

Dále lze poukázat také na nález Ústavního soudu ze dne 1. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05, ve kterém bylo konstatováno, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství k čemuž v daném případě nepochybně došlo.

Nejvyšší soud shledává, že shora vyslovené právní názory platí i za situace, kdy se oprávněná osoba svého nároku na vydání sporných nemovitostí již restituční cestou domáhala, avšak řízení o této žalobě bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno. Jestliže však žalobce za účelem tvrzené ochrany svého vlastnického práva později využil obecného právního prostředku v podobě vlastnické žaloby, nemohl být v tomto řízení úspěšný. Odvolací soud tudíž rozhodl ve věci správně, když ve shodě se soudem prvního stupně jeho určovací žalobu zamítl.

Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízením úspěšný a žalovanému v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. ledna 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu