28 Cdo 4717/2007
Datum rozhodnutí: 30.06.2008
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 229/1991Sb., § 13 odst. 6 předpisu č. 229/1991Sb., § 13 odst. 7 předpisu č. 229/1991Sb., § 13 odst. 7 předpisu č. 229/1991Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 4717/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. L. P. M. B. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o uzavření smlouvy o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 259/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. 30 Co 126/2007-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. 30 Co 126/2007-67, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2006, č. j. 23 C 259/2005-54, kterým byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného k převodu pozemku blíže specifikovaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně nabyla na základě smluv o postoupení pohledávek nároky původních oprávněných osob na poskytnutí náhrady za nevydané pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě). Dále vzal za prokázané, že tyto nároky byly přiznány rozhodnutím P. ú. ze dne 24. 11. 1999, které nabylo právní moci dne 28. 12. 1999 a rozhodnutím ze dne 12. 6. 2000, které nabylo právní moci dne 17. 7. 2000. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobkyně není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený. Podle odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05 byla zrušena tzv. restituční tečka, t.j. ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo, které žalobkyně uplatňuje, zaniklo dnem 31. 12. 2005, a to bez ohledu na skutečnost, že žaloba byla podána před uplynutím uvedené lhůty. Uzavřel, že lhůta podle ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. nemá povahu prekluzivní lhůty ve smyslu § 583 o. z. a její trvání a uplynutí nezávisí na skutečnosti, zda právo bylo u soudu či jiného orgánu uplatněno či nikoliv. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006. Odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou námitku žalobkyně, že rozhodným okamžikem pro posouzení důvodnosti žaloby je okamžik podání žaloby.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Tvrdil, že zásadní otázkou je vymezení právního režimu převodu jiného pozemku ve vlastnictví státu k uspokojení nároku, který vznikl nevydáním pozemků. Podle dovolatelky z hlediska platnosti právního úkonu má jediný a zásadní význam aplikace § 11 odst. 2 zákona o půdě. Namítala, že zákon preferuje převod náhradního pozemku v téže obci, avšak umožňuje i převod náhradního pozemku v obci jiné, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující s nárokem na převod souhlasí. Tvrdila, že z dikce § 11 odst. 2 zákona o půdě platného v rozhodné době nevyplývá, že by byl převod pozemku podmiňován veřejnou nabídkou pozemků. Dále konstatovala, že podle § 11 odst. 2 zákona o půdě má P. f. České republiky zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v nejkratší době a nejširšímu okruhu oprávněných osob. Podle dovolatelky převodem pozemků nedošlo k porušení předpisu, který zakládá právo třetí osoby na nárokový převod, vylučuje pozemky z převodu nebo stanovuje cenový režim převodu. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že podaná žaloba nestaví běh lhůty pro poskytnutí naturální náhrady. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že obdobná problematika byla již řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, na něž správně odkazoval a z něhož při svém rozhodování správně vycházel. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí uzavřel, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí též správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek IV. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům.

Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.

V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatelky obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.

Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu