28 Cdo 4702/2007
Datum rozhodnutí: 31.03.2010
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.







28

Cdo 4702/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce
F. Š.
, proti žalovaným
1) hlavnímu městu Praze
se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1,
2)

Technické správě komunikací hlavního města Prahy
se sídlem v Praze 5, Štefánikova 23, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Schnirchova 1449/19, a
3)

Pozemkovému fondu České republiky
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejšího účastníka na straně prvého žalovaného Městské části Praha 4 se sídlem v Praze 4, Táborská 350, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátku se sídlem v Praze 4, Medkova 913, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 43/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č. j. 24 Co 428/2006-79, takto:


Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, č. j. 24 Co 428/2006-79, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 7. 2006, č. j. 27 C 43/2004-56,
se
vyjma výroků o zastavení řízení a nákladových výroků mezi žalobcem a druhou žalovanou
zrušují
a věc
se vrací
v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 7. 2006, č. j. 27 C 43/2004-56, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem pozemků parc. č. 212 a parc. č. 209/2 v katastrálním území M. (obec P.) a též části pozemku v tomtéž katastrálním území parc. č. 206/5, jež byla původně částí parcely č. 209 podle PK, s věcným břemenem práva chůze zatěžujícím tento pozemek ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 206/2 v katastrálním území M., obec P. (výrok III.), zároveň bylo na základě zpětvzetí žaloby řízení ve vztahu ke druhé žalované zastaveno (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II., IV., V., VI.). Obvodní soud konstatoval, že žalobce je sice oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a svědčí mu restituční titul ve vztahu k předmětným pozemkům podle uvedeného zákona, stejně jako již dříve pozemkový úřad však uzavřel, že pozemky nelze žalobci vydat s ohledem na jejich zastavěnost, a žalobu tudíž zamítl.
O odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, č. j. 24 Co 428/2006-79, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen (výrok I.), bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II., III., IV., V.) a stanoveno, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává nedotčen ve výroku o zastavení řízení mezi žalobcem a žalovanou Technickou správou komunikací hlavního města Prahy (výrok VI.). Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že v projednávané věci byla dána překážka vydání pozemků, která vyjadřuje převažující veřejný zájem na jejich nevydání a která je dána tím, že předmětné pozemky tvoří součást sídlištního komplexu. Tato skutečnost vedla odvolací soud k posouzení, že jde o pozemky zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., a nelze je tudíž žalobci vydat.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání (podle jeho obsahu nebylo rozhodnutí napadeno ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou), neboť má za to, že je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel uvádí, že podle něj tu není dána překážka vydání pozemků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., a že má zájem na vrácení toho, co mu původně patřilo a bylo mu protiprávně konfiskováno, nikoli na poskytnutí náhrady v jiných pozemcích nebo v penězích. Podle názoru dovolatele právní závěr zaujatý odvolacím soudem v této věci je zjevně rozšiřujícím výkladem ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb., neboť soud uzavřel, že vlastně žádný pozemek v intravilánu obce, který je užíván jako veřejné prostranství, nelze oprávněné osobě vydat. Takový závěr je přitom průlomem do dosavadní rozhodovací praxe soudů. Na základě uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaní ve svých vyjádřeních k dovolání podpořili napadený závěr odvolacího soudu a navrhli odmítnutí, případně zamítnutí, dovolání.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je zde třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodován rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.



V projednávané věci odvolací soud při posuzování podmínky zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. dospěl k závěrům rozdílným od řešení této otázky obsaženého v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu, dovolání proti tomuto rozhodnutí lze proto považovat ze přípustné ve smyslu výše uvedeného ustanovení.


Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, dovolací soud se tedy zabýval věcným řešením předmětného sporu a důvodností nastolených otázek-námitek.
V dané věci je třeba především poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byl odmítnut závěr, na němž založil své rozhodnutí soud odvolací, který tak z pouhého zapojení pozemků do komplexu sídliště dovodil splnění podmínky zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007, nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2398/2008). Odkázal-li přitom odvolací soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03, je nutno přihlédnout k tomu, že v tomto rozhodnutí, stejně jako v dalších na něj navazujících rozhodnutích Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2484/08), byla především akcentována role obecných soudů při posuzování podmínky zastavěnosti ve smyslu uvedeného ustanovení v každém jednotlivém případě. Posouzení otázky zastavěnosti je tak třeba učinit v souladu se závěry obsaženými v uvedených rozhodnutích vždy v závislosti na konkrétních zjištěních, zda jde o pozemky zastavěné přímo či o pozemky se stavbou bezprostředně související a nutně potřebné k jejímu provozu. Závěr o splnění podmínky zastavěnosti, učiněný pouze na základě zjištění, že jde o pozemky zapojené do sídlištního celku, tudíž nelze považovat za správný především pro jeho předčasnost. K tomu lze dodat, že spatřuje-li odvolací soud veřejný zájem v tom, aby bylo sídliště považováno za jeden celek a aby bylo zachováno stávající využití pozemků, je třeba připomenout, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití těchto pozemků, jenž je regulován předpisy veřejného práva.


Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší soud za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (v obou případech v napadeném rozsahu), neboť důvody ke zrušení platí i pro něj, a podle § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. března 2010


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu