28 Cdo 469/2002
Datum rozhodnutí: 07.05.2002
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 469/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Lidového bytového družstva P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 31. 10. 2001, sp. zn. 11 Cmo 275/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 268/99 (žalobce Družstva V. 826, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví ), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 22. 4. 1996, domáhal proti žalovanému družstvu určení, že je vlastníkem domu čp. 826 sestávajícího ze dvou obytných nájemních domů č. orient. 61 a 63, divadelního sálu, tělocvičného sálu a kotelny postaveného na pozemku par. č. 1756, jakož i tohoto pozemku parc. č. 1756, vše zapsáno v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví č. 273 pro obec a okres P., katastrální území H. B. Žalobu odůvodnilo žalující družstvo tvrzením, že žalobce vznikl dne 10.11.1994 vyčleněním ze žalovaného družstva ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony /zákon o vlastnictví bytů - dále jen zákon č. 72/94 Sb. /. Protože nedošlo mezi účastníky k dohodě, stal se žalobce ze zákona dnem svého vzniku vlastníkem sporných nemovitostí. Přesto je i nadále žalovaný veden v katastru nemovitostí jako jejich vlastník a odmítá žalobci vydat delimitační protokol, na jehož základě by byla provedena změna zápisu v katastru nemovitostí. Žalobce má proto naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

V průběhu řízení byla soudem k návrhu žalobce připuštěna změna žalobního návrhu na určení, že žalobce je ode dne svého vzniku vlastníkem domu čp. 826 postaveného na pozemku parc. č. 1756/2, objektu občanské vybavenosti čp. 1526, postaveného na pozemku parc. č. 1756/1, a pozemků parc. č. 1756/1 zastavěná plocha o výměře 1166 m2 a č. parc. 1756/2 zastavěná plocha o výměře 484 m2, vše zapsáno v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví č. 273 pro obec P., katastrální území H.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem z 22. 9. 1998, č. j. 10 C 104/96-106, vyhověl žalobě o určení vlastnictví k domu čp. 826, postaveného na pozemku parc. č. 1756/2 a k objektu občanské vybavenosti čp. 1526, postaveného na pozemku parc. č. 1756/1, zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví č. 273 pro obec P., katastrální území H. Žalobu o určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 1756/1 zastavěná plocha o výměře 1166 m2 a parc. č. 1756/2 zastavěná plocha o výměře 484 m2, zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví č. 273 pro obec P., katastrální území H., zamítl. Žalobci uložil do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit státu na soudním poplatku částku 2.000 Kč a na nákladech řízení částku 3.547 Kč. Konečně uložil žalovanému, aby ve stejné lhůtě zaplatil na nákladech řízení státu částku 7.095,10 Kč a žalobci částku 4.622 Kč.

K odvolání žalovaného směřujícímu proti vyhovujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně, Městský soud v Praze usnesením z 12. 3. 1999, sp.zn. 17 Co 13/99, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených vyhovujících výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a státem zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek nabyl samostatně právní moci dne 19.11.1998.

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem z 23. 5. 2001, č. j. 5 Cm 268/99-175, určil, že žalobce je ode dne svého vzniku vlastníkem domu čp. 826, postaveného na pozemku parc. č. 156/2, zapsaného v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví č. 273 pro obec P., katastrální území H. Žalobu o určení, že žalobce je ode dne svého vzniku vlastníkem objektu občanské vybavenosti čp. 1526, postaveném na pozemku parc. č. 1756/1, zapsaného v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví č. 273 pro obec P., katastrální území H., zamítl. Žalobci uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil státu do pokladny soudu prvního stupně na doplatku soudního poplatku částku 8.000 Kč a na nákladech řízení částku 3.547 Kč, a žalovanému pak na nákladech řízení částku 6.758 Kč. Žalovanému uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil státu na nákladech řízení částku 3.547 Kč.

Při svém rozhodování vyšel uvedený soud ze zjištění, že žalobce vznikl dne 10.11.1994 vyčleněním z družstva žalovaného postupem podle ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 72/94 Sb. a že je zapsán jako právnická osoba v obchodním rejstříku. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání majetku, práv a povinností ve smyslu ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 72/94 Sb. Žalovaný je v katastru nemovitostí veden jako vlastník sporné nemovitosti, jež sestává ze dvou nadzemních objektů (bytového a nebytového), které byly postaveny společně v roce 1923. Jsou propojeny suterény a všemi sítěmi (tepla, vody, elektřiny a zřejmě i kanalizací ), takže provoz sítí tvoří jednu soustavu. Přístup k objektu občanské vybavenosti je možný jen průjezdem objektu bydlení. Situování objektů se vymyká obvyklému uspořádání, zásadně se provozně ovlivňují, což nelze změnit. Rozdělení objektů na dvě samostatné budovy je technicky možné, i když finančně náročné. Žádný z členů nově vzniklého žalujícího družstva nebyl v době před vyčleněním nájemcem prostor nacházejících se v objektu občanské vybavenosti. Zjištění týkající se posouzení stavebně technického uspořádání a charakteru obou objektů soud prvního stupně učinil ze znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví a ekonomika Ing. Z. K. ze dne 13. 6. 1997 a ze znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví stavby obytné a ekonomika ceny a odhady nemovitostí Ing. J. D. ze dne 27.5.1998.

Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že objekt bydlení čp. 826 a objekt občanské vybavenosti čp. 1526 představuje každý samostatnou budovu, jak je definována pro účely zákona č. 72/94 Sb. Oba objekty současně posoudil jako dvě samostatné stavby (nemovitosti). Protože žádný z členů nově vzniklého družstva žalobce nebyl nájemcem ani vlastníkem prostor objektu občanské vybavenosti, nemohl tento objekt přejít na základě ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 72/94 Sb., na žalobce. Žalobě proto soud prvního stupně vyhověl pouze ohledně určení vlastnictví k domu čp. 826, když současně ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem; žalobu o určení vlastnictví k budově čp. 1526 zamítl. Pokládal za nadbytečné zabývat se pojmy stavba, budova, součást věci a věc hlavní .

K odvolaní žalobce, kterým byl napaden rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a v závislých výrocích, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 31. 10. 2001, sp.zn. 11 Cmo 275/2001, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je ode dne svého vzniku vlastníkem objektu občanské vybavenosti čp.1526 postaveného na pozemku parc. č. 1756/1, zapsaného v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví č. 273 pro obec P., katastrální území H. Žalovanému uložil zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení státu částku 10.642,10 Kč a žalobci částku 31.416 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, který zůstal odvoláním nedotčen, nabyl samostatně právní moci dne 20. 7. 2001.

Odvolací soud zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně a ztotožnil se zcela se zjištěním soudu prvního stupně, že objekt bydlení čp. 826 a objekt občanské vybavenosti (nyní evidovaný pod samostatným čp. 1526) byly postaveny současně v roce 1923 s tím, že objekt občanské vybavenosti je umístěn ve dvoře v bezprostřední blízkosti domovního objektu, že přístup do dvorního objektu je možný jen průchody v obytném domě, které jsou společné pro přístup do nebytových i bytových prostor obytného objektu a že domovní objekt a objekt občanské vybavenosti jsou vzájemně propojeny všemi sítěmi, u nichž nejde jenom o teplo, ale i o vodu, elektřinu, kanalizaci, takže provoz sítí tvoří jednu sestavu. Odvolací soud dále zjistil (ze znaleckých posudků znalců Ing. K. a Ing. D.) , že všechny uvedené sítě do dvorního objektu občanské vybavenosti vedou v otevřených suterénních prostorách objektu bydlení a suterény obytného a dvorního objektu a jsou propojeny objektem kotelny pod úrovní dvora, ve které je výměníková stanice pro otop dvou podlaží obytného objektu a dvorního traktu včetně měření a uzávěru vody.

Za rozhodující v daném sporu odvolací soud pokládal vyřešení právní otázky, zda objekt bydlení a objekt občanské vybavenosti představují stavbu jedinou, či zda jde o dvě samostatné stavby. Za právně nevýznamnou shledal okolnost, že v průběhu řízení bylo objektu občanské vybavenosti přiděleno číslo popisné, že došlo k rozdělení pozemku na dva a k zápisu objektu občanské vybavenosti do katastru nemovitostí jako samostatné nemovitosti, neboť rozhodný pro danou věc pokládal stav ke dni 10.11.1994, kdy vzniklo žalující družstvo, a ke kterému podle ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 72/94 Sb., došlo k přechodu vlastnictví. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 72/94 Sb., se budovou pro účely tohoto zákona rozumí trvalá stavba současně charakterizovaná zákonem vymezenými vlastnostmi, vyslovil odvolací soud právní názor, že při výkladu pojmu stavby je nutno vycházet z občanskoprávních předpisů s přihlédnutím k použitelné judikatuře, která se k uvedenému pojmu váže. Obsah pojmu stavby tak nelze vykládat jen podle stavebních předpisů, které chápou pojem stavby dynamicky jako činnost směřující k uskutečnění díla. Pro účely občanskoprávní je třeba pojem stavby vykládat staticky jako věc v právním slova smyslu. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud na podkladě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jejichž správnost nebyla zpochybněna ani v průběhu odvolacího řízení (odvolací soud důkazy provedené již soudem prvního stupně zopakoval a učinil z nich táž zjištění), dospěl k právnímu závěru, že objekt bydlení a objekt občanské vybavenosti představují stavbu jedinou, tedy jednu věc v právním slova smyslu. Takto s ní bylo nakládáno až do vyčlenění žalujícího družstva a nasvědčuje tomu i její stavebně technické uspořádání. Podle odvolacího soudu je třeba objekt občanské vybavenosti pokládat za součást objektu bydlení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku, neboť oddělení objektu občanské vybavenosti od objektu bydlení je velice problematické, když je nejen nelze realizovat bez zásadního zásahu do současného technického řešení a do zřízení věcných břemen, ale oddělení by představovalo znehodnocení bytového objektu z hlediska funkčního. Odvolací soud se též neztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobě nelze vyhovět, protože žádný z členů nově vzniklého družstva nebyl nájemcem ani vlastníkem nebytových prostor objektu občanské vybavenosti, neboť taková podmínka není předpokladem přechodu vlastnictví podle ustanovení § 29 odst. 2 zákona č. 72/94 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného doručen do vlastních rukou dne 6. 12. 2001, dovolání proti tomuto rozsudku podal žalovaný u soudu prvního stupně dne 5. 2. 2002. Navrhl v něm zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání zřejmě dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (v novelizovaném znění) a uplatnil v něm dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písmeno b) o. s. ř. ( napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ) a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. ( napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ).

Dovolatel především namítl, že odvolací soud nectil zásadu lex specialis derogat legi generali a nesprávně vyložil pojem budova, jak je definován pro účely zákona č. 72/1994 Sb. Podle jeho mínění ze znaleckého posudku znalce Ing. D. vyplývá, že objekt občanské vybavenosti je budovou ve smyslu této speciální definice. I kdyby zákon č. 72/1994 Sb., nedefinoval pojem budovy, byl by objekt občanské vybavenosti budovou ve smyslu vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, podle níž je budovou nadzemní stavba prostorově soustředěná a navenek převážně uzavřená obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Jestliže odvolací soud při výkladu pojmu budova vycházel z občanskoprávních předpisů, měl zkoumat okamžik vzniku stavby jako věci způsobilé být předmětem právních vztahů, což však neučinil. Podle dovolatele v daném případě vznikly dvě stavby, které v okamžiku svého vzniku patřily jedné osobě a nejevilo se proto nutným rozlišovat je samostatnými čísly popisnými. Pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci s tím, že vše, co v důsledku přístavby a přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně posoudil objekt občanské vybavenosti jako součást objektu bydlení, neboť k existenci objektu občanské vybavenosti není zapotřebí existence objektu bydlení. Každá z budov má a od samého počátku měla samostatné funkce a vnější vztahy. Objekt bydlení vždy sloužil převážně k bydlení (jen v přízemí a suterénu jsou nebytové prostory sloužící k provozování podnikatelské činnosti) a objekt občanské vybavenosti vždy sloužil ke kulturním účelům a z části k účelům sportovním. Závěr odvolacího soudu, že objekt bydlení je věcí hlavní, není ničím doložen. Ani v souvislosti s přidělováním čísla popisného objektu občanské vybavenosti nebylo třeba žádného faktického oddělování budov, protože se vždy jednalo o dvě budovy. Dovolatel vyslovil nesouhlas také s právním názorem odvolacího soudu, že oddělení objektu občanské vybavenosti by představovalo znehodnocení bytového objektu z hlediska funkčního. Dovolatel je naopak názoru, že objekt bydlení by plnil i nadále svou funkci a to i ve stejné kvalitě. V tomto ohledu tedy nejsou splněna dvě kritéria, která jsou rozhodující pro určení věci hlavní a její součásti (míra sounáležitosti a míra oddělitelnosti). Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že znalecký posudek Ing. D. vyložil bez ohledu na skutečný stav věci, ačkoliv uvedený znalec posoudil objekt občanské vybavenosti jako budovu ve smyslu zákona č. 72/94 Sb. ve shodě se znalcem P. B., jehož znalecký posudek odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně jako listinný důkaz neprovedl. V řízení byl všemi znaleckými posudky prokázán účel užívání jednotlivých budov. Objekt občanské vybavenosti, určený pro široké okolí ke kulturnímu a sportovnímu vyžití, svou kapacitou výrazně převyšuje potřeby obyvatel objektu bydlení, který slouží převážně k bydlení (pouze v přízemí a suterénu jsou nebytové prostory ). Pokud dovolatel doložil zápis o komisionálním řízení, provedeném dne 25. 11. 1961 ohledně uvedení do trvalého provozu adaptovaných prostor pro kino L., odvolací soud se tímto důkazem nezabýval. Stejně tak se nezabýval z pohledu dovolatele důležitým důkazem schváleným nákresem na zřízení kotelny od ústředního topení ve dvoře při stavbě dvorních sálů na pozemku parc. č. 562/20 a 562/21 v P. R. třída z prosince 1924. Stavba kotelny byla schválena na schůzi Magistrátu města P. dne 29.1.1925, č. j. III-1906/25, tedy v samostatném řízení u stavebního úřadu až poté, co byly obě budovy dány do užívání. Z nákresu vyplývá, že jediný přístup do kotelny byl z objektu občanské vybavenosti a kotelna sloužila výhradně k vytápění tohoto objektu, jehož je příslušenstvím. Pouze z důvodů praktičnosti a dosavadní shody v osobě vlastníka obou budov slouží k vytápění též některých prostor v přízemí a suterénu objektu bydlení. Z nákresu je zřejmé, že každá z budov byla projektována a postavena jako zcela samostatná. Totéž vyplývá ze stanoviska stavebního úřadu, tedy že objekt občanské vybavenosti je schopen samostatného užívání. Nutnost zřídit věcná břemena vyvstává pouze v případě, kdy vlastník objektu vybavenosti je osobou odlišnou od vlastníka objektu bydlení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále jen o. s. ř. ).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (srov. ustanovení § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř. ), dovolací soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změněno. Dovoláním jsou uplatněny dovolací důvody, že totiž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. ).

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán důvody uplatněnými v dovolání včetně jejich obsahového vymezení. Z úřední povinnosti posuzuje pouze zmatečnostní vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. a jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. ). Žádné z uvedených vad však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatel je ani nevytýká.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na správně zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, kdy soud skutkový stav posoudil podle jiného právního předpisu, než který měl správně použít nebo jestliže sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

V posuzované věci jde o spor ohledně určení vlastnictví k nemovitosti na základě žaloby podané Družstvem V. 826, které vzniklo podle ustanovení § 29 zákona č. 72/1994 Sb. vyčleněním ze stávajícího / žalovaného / Lidového bytového družstva P. Žalující družstvo je složeno z nájemníků družstevních bytů v objektu bydlení čp. 826, kteří byli členy žalovaného družstva. Mezi družstvy nedošlo k dohodě předpokládané ustanovením § 29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., protože žalované družstvo neuznává, že objekt bydlení čp. 826 a objekt občanské vybavenosti čp. 1526 představují jedinou budovu ( stavbu ) ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb. Soudy obou stupňů se proto na posouzení této otázky zaměřily. Oba vyšly ze shodného skutkového stavu věci ( shora popsaného ), který nedoznal změn ani na podkladě opakovaného a doplňovaného dokazování provedeného v průběhu odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud uvedený skutkový základ odlišně právně posoudil.

Posoudit, zda napadený rozsudek odvolacího soudu je správný se zřetelem k žalovaným uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s přihlédnutím k jeho obsahovému vymezení, znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního závěru, podle něhož i objekt občanské vybavenosti čp. 1526 přešel dnem vzniku žalobce do jeho vlastnictví, neboť není samostatnou budovou stavbou ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., ale představuje spolu s objektem bydlení čp. 826 budovu stavbu jedinou.

Soud prvního stupně i odvolací soud správně vyšly z ustanovení § 29 odst. 1, věty první, a 3 zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož nájemci nebo vlastníci bytů nebo nebytových prostorů v budově nebo budovách, popřípadě v domě nebo domech ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva, kteří jsou členy tohoto družstva, mohou rozhodnout o vyčlenění a vzniku nového družstva. Mezi dosavadním družstvem a novým družstvem se provede vypořádání majetku, práv a povinností, které z dosavadního družstva přecházejí na nové družstvo s tím, že nedojde-li k jiné dohodě, přechází na nové družstvo vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům uvedeným v odstavci 1 citovaného ustanovení. Pojem budova je pro účely uvedeného zákona definován v jeho ustanovení § 2 písm. a) tak, že se jí rozumí trvalá stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi s nejméně dvěma prostorově uzavřenými samostatnými užitkovými prostory, s výjimkou hal.

Protože zákon č. 72/1994 Sb., patří předmětem právní úpravy v širším kontextu do oblasti občanského práva, je nutno pojmy, a tedy i pojem budova jakožto stavba spojená se zemí pevným základem v tomto zákoně použité zásadně vykládat z hlediska občanského práva, a nikoli bez dalšího z hlediska stavebně právních předpisů. Z tohoto pohledu musí stavba spojená se zemí pevným základem jako výsledek stavební činnosti vykazovat charakter samostatné nemovité věci v právním smyslu (viz ustanovení § 119 odst. 2 občanského zákoníku), neboť pouze jako taková stavba může být způsobilým předmětem vlastnických i jiných občanskoprávních vztahů ( nikoli tedy součást jiné věci ). Jelikož, jak bylo právě vyloženo, nelze obsah pojmu stavby vykládat jen podle stavebních předpisů ( zejména zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších změn a doplňků, a předpisů jej provádějících ), není podstatné v oblasti občanského práva, zda stavba byla provedena podle stavebně právních předpisů dovoleně, nýbrž rozhoduje faktický stav. Stavebně právní dovolenost a případná existence protiprávního stavu v oblasti administrativního práva, vyvolaná stavební činností, kterou stavebník uskutečnil v rozporu se stavební dokumentací, nemůže mít žádný důsledek pro posouzení otázky, zda výsledek stavební činnosti je samostatnou věcí v právním smyslu, nebo jde o součást jiné věci.

V dané věci odvolací soud správně posuzoval uvedenou právní otázku podle stavu, který tu byl zjištěn k okamžiku vzniku žalujícího družstva, tedy ke dni 10.11.1994. Vzhledem ke shodným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů ohledně stavebně technického uspořádání objektu bydlení a objektu občanské vybavenosti, jejich vzájemné provázanosti odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, že tvoří jedinou věc v právním slova smyslu - jednu stavbu, která představuje jediný kompaktní celek. S přihlédnutím ke konstrukční, stavební i funkční vzájemné propojenosti představují objekty bydlení a občanské vybavenosti jednu budovu ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb., jako technicky a právně soběstačného celku, jenž pouze jako takový nese znaky samostatné věci a může být předmětem vlastnictví.

Oba objekty mají společné průchody a společné veškeré inženýrské sítě, jsou propojeny otevřenými suterénními prostory a společnou kotelnou, odkud jsou společně vytápěny nebytové prostory objektu bydlení a objektu občanské vybavenosti.Objekt občanské vybavenosti nemá a nemůže mít samostatný přístup z ulice. Ve světle těchto zjištění je proto neudržitelný právní názor dovolatele, že objekt občanské vybavenosti představuje samostatnou budovu stavbu, která by mohla být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. V tomto ohledu nemůže mít žádnou relevanci skutečnost, že v průběhu řízení bylo objektu občanské vybavenosti přiděleno číslo popisné ( jak správně dovodil odvolací soud ) , dále skutečnost, že objekt občanské vybavenosti slouží výlučně účelům kulturním a objekt bydlení převážně účelům bydlení. Multifunkční charakter věci, jejíž části jsou využívány k různým účelům, nemůže sám o sobě vést k závěru, že jde o dvě či více samostatných věcí. Provedeným dokazováním sice nebyl zjištěn průběh stavebně technického uspořádání sporné nemovitosti, jak se vyvíjel od roku 1923 do doby rozhodné pro přechod vlastnického práva k ní, avšak, jak již bylo shora předesláno, právní relevanci z hlediska posuzované věci má stav, jak byl soudy k rozhodnému datu zjištěn.

Pokud odvolací soud dále dovozoval, že objekt občanské vybavenosti tvoří ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku součást objektu bydlení, jeví se úsudek odvolacího soudu z pohledu již učiněného závěru, že oba objekty tvoří jednu věc - jeden celek, jako nadbytečný. Námitky dovolatele, které proti těmto závěrům odvolacího soudu míří, nemohou tedy najít odraz v závěru o opodstatněnosti jeho dovolání. Proto je také nepodstatné z pohledu posuzované věci zabývat se otázkou, zda a za jakých stavebních úprav a komplikovaných smluvních ujednání by bylo možné zabezpečit relativní soběstačnost objektu občanské vybavenosti ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, které vyústilo v závěr, že objekty bydlení a občanské vybavenosti představují jedinou budovu ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb., která ke dni vzniku žalujícího družstva přešla jako věc v právním slova smyslu do jeho vlastnictví podle ustanovení § 29 odst. 3 téhož zákona (na němž rozsudek odvolacího soudu spočívá ), je proto z pohledu dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správné.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. představuje pochybení spočívající v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít tedy o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po právní stránce a který nemá oporu v provedeném dokazování. Tomu tak je tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, popřípadě soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci samé a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Uvedeným dovolacím důvodem lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Samotné hodnocení důkazů nelze uvedeným dovolacím důvodem napadnout. Jestliže soudu není možno v tomto směru ničeho vytknout, nelze polemizovat ani s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod. ). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V posuzovaném případě rozhodl odvolací soud o věci samé ( posoudil věci po právní stránce ) na podkladě skutkového závěru, který vyplynul ze skutkového zjištění ohledně stavebně technického uspořádání objektu bydlení a objektu občanské vybavenosti v době vzniku žalujícího družstva, jak bylo učiněno ze znaleckých posudků Ing. K. a Ing. D., které se shodovaly v popisu vzájemné stavební a technické propojenosti obou objektů. Tyto shodné údaje zjištěné oběma soudními znalci, které byly významné pro skutkový závěr o věci samé, v průběhu řízení před soudy obou stupňů nebyly zpochybňovány a nejsou zpochybněny ani v dovolání. Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že objekt občanské vybavenosti neposoudil jako budovu ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb., ve shodě se znalcem Ing. D., nelze než uvést, že znalci nepříslušelo se vyjadřovat k právnímu posouzení svých nálezů, tzn. hodnotit, zda objekt občanské vybavenosti naplňuje znaky budovy podle shora uvedeného zákonného ustanovení.

V této věci nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které ze spisu nevyplývaly, nebo které nebyly předepsaným způsobem zjištěny. Skutková zjištění odvolacího soudu, která mají oporu v provedených důkazech, byla podstatná a postačující k posouzení pro věc rozhodné právní otázky, zda objekt bydlení a objekt občanské vybavenosti představoval ke dni 10.11.1994 jedinou věc ve smyslu právním. Proto dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. není rovněž dán.

Protože ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů není opodstatněný, bylo dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř., zamítnuto.

O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto za stavu, kdy zcela úspěšný žalobce žádné náklady v této fázi řízení podle obsahu spisu nevynaložil (ustanovení § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. za aplikace ustanovení § 224 odst. 1 a § 243c odst. 1 o. s. ř. ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 7. května 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu