28 Cdo 4676/2008
Datum rozhodnutí: 24.03.2011
Dotčené předpisy: § 517 odst. 2 obč. zák., § 2 odst. 2 obč. zák., čl. 36 odst. 2 předpisu č. 2/1993Sb., čl. 36 odst. 3 předpisu č. 2/1993Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 4676/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Š. G., zastoupeného Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti žalované České republice Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na poříčním právu 376/1, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 42 C 23/2000, o dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2007, č.j. 44 Co 245/2006-138, takto:
Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 24. 5. 1999 domáhal po žalované náhrady škody ve výši 50.000,- Kč, přičemž později zvýšil požadovanou částku na 150.000,- Kč. Na výzvu soudu svůj nárok specifikoval tak, že požaduje částku 24.727,50 Kč jako úrok z prodlení z doplatků na plném invalidním důchodu, částku 37.800,- Kč jako náhradu za škodu na zdraví a částku 87.472,50 Kč jako náhradu za neoprávněný zásah do svého zdraví. Uvedl, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze č. 440 224 729 ze dne 22. 5. 1997 mu byla zastavena výplata plného invalidního důchodu ke dni 4. 7. 1997. Předeslané rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 1998, č.j. 31 Ca 64/98-7, načež byly žalobci zpětně doplaceny dávky invalidního důchodu. Rozhodnutí bylo shledáno nezákonným, protože pro zastavení výplaty invalidního důchodu nebyly dány hmotněprávní podmínky. Žalobce proto požadoval úrok z prodlení jako náhradu újmy, jež mu měla vzniknout opožděným vyplacením invalidního důchodu, a dále náhradu za škodu na zdraví a imateriální újmu.

Usnesením ze dne 8. 9. 2005, č.j. 42 C 23/2000-106, vyloučil Městský soud v Brně nárok žalobce na náhradu imateriální újmy za zásah do jeho zdraví v částce 87.472,50 Kč k samostatnému řízení.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, č.j. 42 C 23/2000-119, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 24.727,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a žalobu ohledně částky 37.800,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.). S přihlédnutím k obecným právním zásadám dovodil, že ačkoli zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen zákon o sociálním zabezpečení ), přímo neupravuje prodlení správního orgánu, nelze dovozovat, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit nárok na úrok z prodlení v případě, že se orgán sociálního zabezpečení dostane do prodlení s výplatou dávek, a to proto, že všichni dlužníci mají stejné postavení a žalovanou nelze nijak zvýhodňovat. Žalobu ohledně nároku žalobce na náhradu škody na zdraví zamítl s tím, že zejména podle znaleckých posudků zastavení výplaty invalidního důchodu nemohlo být jedinou příčinou infarktu myokardu, který žalobce utrpěl.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2007, č.j. 44 Co 245/2006-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu žalobce na zaplacení částky 24.727,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výroky o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že povinnost státu platit dávky důchodového pojištění není závazkem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů, pro které je typické rovné postavení účastníků, a proto nelze dovodit nárok žalobce na úrok z prodlení, který je institutem soukromoprávním. Opožděnost výplaty důchodu žalobci tak nezakládá nárok žalobce na úrok z prodlení z pozdě vyplacených dávek. K nároku žalobce na náhradu škody na zdraví odvolací soud uvedl, že znalecké posudky, na nichž založil své závěry soud prvního stupně, dávají odlišnou odpověď na otázku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a utrpěnou škodou na zdraví. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval v této části za nedostatečná a jeho skutkové závěry za nepřezkoumatelné.
B. Dovolání
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Trval na tom, že právním titulem jeho nároku je úrok z prodlení. Podle žalobce napadené rozhodnutí vychází z nerovného postavení státu a občana, jednostranně zvýhodnilo stát proti žalobci a zasáhlo tím do jeho základních práv.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.

Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 12 cit. zákona projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 7. 2009.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože žalobce napadl výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.

Podle § 517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení . Podle § 517 odst. 2 obč. zák., jde-li o prodlení s plněním peněžního dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení , [ ].

V rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1269/2004, uveřejněném pod č. 82/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k následujícím právním závěrům, které jsou použitelné rovněž v projednávané věci:

Občanský zákoník v ustanovení § 517 odst. 2 upravuje institut úroků z prodlení, které mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním peněžitého závazku. V návaznosti na definici závazkového vztahu obsaženou v § 488 obč. zák. se peněžitým závazkovým vztahem rozumí právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na peněžité plnění (pohledávku - jistinu) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost tento závazek splnit. Úprava úroků z prodlení ve zmiňovaném ustanovení je přitom obecnou úpravou ve vztahu ke všem občanskoprávním závazkům a zakotvuje oprávnění požadovat v případě prodlení s plněním peněžitého dluhu - hlavního peněžitého závazku vedle jistiny též úroky z prodlení. Úroky z prodlení jakožto příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.) tak představují vedlejší a akcesorický peněžitý závazkový vztah (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 449/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 30, pod C 2814).

Povinnost státu platit prostřednictvím orgánů sociálního zabezpečení či důchodového pojištění dávky osobám, které splňují nárok na výplatu důchodu, však není závazkem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů. Ty se totiž vyznačují rovným postavením účastníků (§ 2 odst. 2 obč. zák.) spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Subjekty občanskoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.); ve všech případech neshody o vzájemných právech a povinnostech je účastník oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky (autoritativně) tato práva vynucovat sám. Tím se občanskoprávní vztahy liší od vztahů, které se souhrnně označují za vztahy veřejnoprávní, pro něž je naopak charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. usnesení NS ČR ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, publikované pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

I když předpisy sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění, hovoří o nároku na důchod a na výplatu dávek, nelze přehlédnout, že o přiznání dávky důchodového pojištění rozhodují orgány státu v řízení vedeném podle části šesté hlavy druhé zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, které jsou oprávněny posuzovat uplatněné nároky a vydávat o nich autoritativní rozhodnutí postupem podle správního řádu (§ 108 citovaného zákona). Účastník takového řízení a orgán státu, který o jeho nárocích rozhoduje, nejsou ve vzájemně rovnoprávném postavení, které by mohlo zakládat občanskoprávní charakter nároku na důchod. Jestliže zároveň zvláštní předpis neupravuje úrok z prodlení, nelze dovodit, že žalobci za dobu od splnění podmínek stanovených zákonem pro přiznání důchodu do doby, kdy bylo jeho žádosti vyhověno, náleží úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák.

Nevzniká-li příjemci dávky důchodového pojištění v případě opožděné výplaty důchodu nárok na úrok z prodlení, nelze se úroku z prodlení domáhat ani jako škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je pak v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1152/2009).

Žalobci sice mohla v důsledku opožděné výplaty invalidního důchodu vzniknout škoda (např. ve výši sankcí za prodlení s hrazením pravidelných plateb, které by nemohl v důsledku nedostatku finančních prostředků způsobeného opožděnou výplatou včas uhradit), úrok z prodlení z opožděně vyplacených dávek však není ani skutečnou škodou (majetek žalobce se o něj v důsledku nezákonnosti rozhodnutí nezmenšil) ani ušlým ziskem (žalobce by jej nezískal, kdyby nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno).

V dovolatelem namítané ústavní rovině pak dovolací soud pro úplnost uvádí, že samotná existence veřejnoprávních vztahů, ve kterých orgány státní správy autoritativně rozhodují o právech a povinnostech jednotlivců, a mezi které jak shora vysvětleno patří i právní vztahy důchodového zabezpečení, není v rozporu s ústavním pořádkem. Nerovné postavení jednotlivce a státu je ve veřejnoprávních vztazích vyrovnáváno právem jednotlivce na soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů, jakož i právem na náhradu škody způsobené jejich nezákonným rozhodnutím (srov. čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny).

Z důvodů shora uvedených dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.)

O nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2011

JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu