28 Cdo 4661/2015
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák.



28 Cdo 4661/2015 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce O. Ž. , zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČ: 00064581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 689.127,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 61/2014, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2015, č. j. 53 Co 440/2014-93, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2015, č. j. 53 Co 440/2014-93, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. července 2014, č. j. 27 C 61/2014-51, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 689.127,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně zrušil nákladový výrok II. prvostupňového rozsudku a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy nižšího stupně, odkazujíce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2496/11, uzavřely, že za situace, kdy parkoviště umístěné, coby součást místní komunikace, na pozemcích parc. č. 2807/2 a 2807/3 katastrálního území Ch. vlastněných žalobcem spravovala v rozhodném období Městská část Praha 11, není k vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním žalobcových pozemků pasivně věcně legitimován žalovaný, jakožto vlastník parkoviště (místní komunikace) vybudovaného na dotčených pozemcích, nýbrž právě Městská část Praha 11, do jejíž správy byl dotčený majetek svěřen. Pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalovaného tedy žalobu o vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním předmětných pozemků v době od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2012 jako nedůvodnou zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když pasivní věcnou legitimaci ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemků neodvíjel od vlastnictví na pozemcích zbudované místní komunikace, nýbrž od její majetkové správy, a nedůvodně přihlížel ke způsobu, jímž žalovaný své vlastnické právo k předmětné místní komunikaci realizuje. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, 28 Cdo 181/2009, 28 Cdo 1537/2009, 28 Cdo 2542/2009, 28 Cdo 4525/2011, 33 Odo 1405/2005, 28 Cdo 584/2013, či 28 Cdo 3467/2013. Namítal, že k bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby místní komunikace vybudované na pozemku jiného vlastníka dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem jsou vlastnická práva ke stavbě vykonávána. Uváděl, že odlišný závěr nevyplývá ani z odvolacím soudem poukazovaného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2496/11. Upozorňoval taktéž, že dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně žalovaný, coby vlastník, přenechává předmětnou místní komunikaci jako parkoviště do nájmu třetím osobám. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně, aby jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že závěry odvolacího soudu odpovídají aktuální judikatuře dovolacího soudu prezentované rozsudkem ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), které je se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodné pro dovolací přezkum.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno žalobcem jako účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovolání shledal přípustným
podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. hlediska v něm uvedená), neboť při řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani nenamítá.

Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. (srov. část pátou, hlavu II. ustanovení přechodná a závěrečná díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (ničeho neplnil, ač by jinak plnit měl) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011].

Bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009).

Je-li pak obec v souladu s § 9 odst. 1, větou druhou, zákona č. 13/1997 Sb. vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by jí k umístění stavby této komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází již ze samotného titulu vlastnického práva na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), bez ohledu na to, komu přísluší správa dané komunikace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, nebo ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, nebo usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14); to platí i ohledně nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). K závěru o tom, že k vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků zastavěných pozemními komunikacemi je pasivně věcně legitimován vlastník těchto komunikací, a nikoliv ten, kdo je spravuje, se Ústavní soud ostatně přiklání i v odvolacím soudem odkazovaném usnesení ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, v jehož odůvodnění toliko připouští odlišné právní posouzení věci pro případ majetkové správy budov. Nejvyšší soud přitom nemá důvodu se od výše prezentovaných judikatorních závěrů odchylovat.

Odkazuje-li žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, pak zjevně pomíjí, že uvedené rozhodnutí vychází oproti projednávané věci z odlišných skutkových poměrů. Ve věci řešené odkazovaným rozhodnutím šlo totiž o bezesmluvní užívání pozemků kategorizovaných jako veřejné prostranství (veřejná zeleň v obytné zástavbě), a nikoliv o užívání pozemků, na nichž je umístěna stavba místní komunikace vlastněná žalovaným, jak je tomu v posuzovaném případě.

Poněvadž je tedy rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním závěru, že žalovaný vlastník místní komunikace není pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemků zastavěných touto komunikací, bylo dovolání shledáno důvodným. Nejvyšší soud proto přistoupil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému nastíněným pochybením v právním posouzení, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů jsou v souladu s § 243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu