28 Cdo 4657/2010
Datum rozhodnutí: 10.05.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.







28

Cdo 4657/2010



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce
C. K.
, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalované
České republice Ministerstvu spravedlnosti
, sídlem Praha 2, Vyšehradská 16,
o náhradu škody ve výši 15 648 497,50 Kč s příslušenstvím
, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 342/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 13. 7. 2010, č. j. 69 Co 160/2010-133, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 13. 7. 2010, č. j. 69 Co 160/2010-133, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2010, č. j. 19 C 342/2009-111,
se zrušují
a věc
se vrací
Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

A. Předchozí průběh řízení


Žalobce se žalobou podanou dne 22. 5. 2009 u Okresního soudu v Olomouci domáhal zaplacení částky 15 648 497,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že byl v letech 2003 až 2007 stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu pokusu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona; trestní stíhání bylo ukončeno až usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2007, č. j. 3 To 25/2007-1978. Tímto usnesením byl potvrzen zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, přičemž odvolací soud uvedl, že v žalobě označený skutek není trestným činem. Žalobce žalovaný nárok odůvodnil v částce 13 000 000,- Kč jako ušlý zisk, v částce 2 588 819,- Kč jako škodu na majetku zabaveném v souvislosti s trestním stíháním a v částce 59 678,50 Kč jako náklady obhajoby. Žalobce dále uvedl, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je ryze formální záležitost, že byl po celou dobu trestního řízení aktivní a že dne 29. 10. 2003 učinil návrh na zastavení řízení, přičemž nevyhovění tomuto návrhu dokumentuje, jak by bylo naloženo s případnou stížností proti usnesení o zahájení trestního stíhání.


Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, č. j. 19 C 342/2009-111, žalobu zamítl. Dle skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, o nichž mezi účastníky nebylo sporu, bylo dne 11. 4. 2003 Policií ČR vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání proti žalobci pro pokus trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku, a jelikož žalobce proti tomuto usnesení nepodal stížnost, nabylo usnesení dne 17. 5. 2003 právní moci. Dne 17. 12. 2003 byla žalobci v této věci doručena obžaloba. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 5. 2. 2007, č. j. 28 T 8/2003-1914, byl žalobce zproštěn obžaloby s tím, že skutek, z něhož byl obžalován, není trestným činem. K odvolání státního zástupce byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2007, č. j. 3 To 25/2007-1978, rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dle soudu prvního stupně bylo sice prokázáno, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, náhradu škody však lze přiznat pouze za předpokladu, že poškozený využil všech procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Námitku žalobce, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal proto, že by jí jistě nebylo vyhověno, shledal soud prvního stupně jako spekulaci, a uvedl, že domněnky žalobce, jak by bylo s jeho stížnosti naloženo, jsou irelevantní. Soud prvního stupně dále uvedl, že přiznání náhrady škody není podmíněno úspěšností podaného opravného prostředku. Obava žalobce, že by stížnosti nebylo vyhověno, není ani okolností hodnou zvláštního zřetele podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 13. 7. 2010, č. j. 69 Co 160/2010-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dle odvolacího soudu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. na rozdíl od trestního řádu výslovně spojuje s nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání negativní důsledky. Žalobce netvrdí a z obsahu spisu se ani nepodávají žádné okolnosti mimořádného významu, pro které by se pro účely odpovědnosti státu za škodu podání opravného prostředku nevyžadovalo. Případem zvláštního zřetele hodným ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nečiní posuzovanou věc ani úvaha žalobce vycházející z porovnání relevance důsledků případně i úspěšně podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání oproti relevanci těchto důsledků při žalobcem podaném návrhu na zastavení trestního stíhání, kterému nebylo vyhověno. Odvolací soud dále uvedl, že zákon podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku bez ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto.


B. Dovolání a vyjádření k němu


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen dovolatel ) dne 27. 10. 2010 dovolání. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Dovolatel v dovolání konkrétně namítal, že právní názor, dle kterého mu náhrada škody nenáleží jenom proto, že ač byl jinak v trestním řízení aktivní, nepodal stížnost proti zahájení trestního řízení, je nesprávný. Dle dovolatele je smyslem zakotvení povinnosti užití opravných prostředků jako podmínky pro přiznání náhrady škody zajištění plnění prevenční povinnosti. V rámci prevence by však měly být činěny pouze kroky, které mohou (alespoň teoreticky) vést k zastavení trestního řízení, stížnost směřovaná do usnesení o zahájení trestního stíhání však takovým úkonem není. Dle dovolatele k požadovanému výsledku naopak vede návrh na zastavení trestního stíhání, který podal dne 29. 10. 2003. Nelze nevidět, že byl v trestním řízení aktivní, přesto však odvolací soud až přepjatě formalisticky uzavřel, že svou prevenční povinnost nenaplnil. Obviněný má právo si zvolit jakoukoliv taktiku své obhajoby a nemůže být přímo či nepřímo nucen podrobovat tuto taktiku jiným kritériím. Dovolatel spatřuje okolnosti hodné zvláštního zřetele vylučující podmínku podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání v tom, že byl v trestním řízení aktivní, nebyl poučen o tom, že v případě nevyužití opravného prostředku se zbavuje možnosti uplatnit nárok na náhradu škody, dále pak v tom, že požadovaná škoda není jen náhradou nákladů obhajoby, ale také náhradou za škodu na zabavených a poškozených věcech. Za okolnost zvláštního zřetele hodnou označil také skutečnost, že trestní stíhání pro něj znamenalo nutnost přestat podnikat. Dle dovolatele je rovněž nutno posoudit, zda se rozhodnutí nižších soudů jeví jako spravedlivé.


Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ust. § 241a odst. 1 o.s.ř.


Protože dovolání dovolatele směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že věc má být po právní stránce posouzena jinak, než ji posoudily soudy nižších stupňů. Dovolání je proto přípustné.

D. Důvodnost

Podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném před novelou č. 160/2006 Sb., tj. v době trestního stíhání dovolatele, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen "řádný opravný prostředek"), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.


Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Jde o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, to však neznamená, že by nemusely být splněny všechny zákonem požadované podmínky vzniku odpovědnosti.


Již za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. soudy dovodily, že právo na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění lze uplatnit zpravidla v případech, kdy toto rozhodnutí nebylo zrušeno, ale trestní stíhání příslušné osoby bylo zastaveno nebo tato osoba byla zproštěna obžaloby; smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu totiž odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna. Systematickým a logickým (extenzívním) výkladem byl proto učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že občan trestný čin nespáchal, a že tedy trestní stíhání nemělo být ani zahajováno, resp. usnesení o vznesení obvinění nemělo být vydáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991).


Novela trestního řádu provedená zákonem č. 292/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1994, přinesla změnu v tom, že trestní stíhání se zahajovalo zásadně sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 trestního řádu), které nemá formu rozhodnutí, nýbrž opatření, proti němuž nebyl opravný prostředek. Na přístupu k odpovědnosti státu to však nic nezměnilo a i nadále soudní judikatura dovozovala, že jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Ten, kdo byl zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1. 1994 sděleno obvinění, není trestným činem, nebyl tedy vyloučen z uplatňování nároku na náhradu škody jen proto, že v důsledku změny trestních procesních předpisů mu bylo obvinění sděleno formou opatření a nikoliv rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 29/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, ročník 2001, pod č. 23). I za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 tohoto zákona, přičemž z hlediska splnění podmínky zrušení rozhodnutí pro nezákonnost v případě zastavení trestního stíhání se i tehdy vycházelo ze závěru, že zastavení trestního stíhání má v takovém případě stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle ustanovení § 8 odst. 1 uvedeného zákona. Podmínka vyčerpání opravných prostředků poškozeným (§ 8 odst. 3) pak nebyla vyžadována z jednoduchého důvodu - proti sdělení obvinění nebyl upraven opravný prostředek, který by bylo možno využít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1813). S účinností od 1. 1. 2002 (novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) je nicméně trestní stíhání opět zahajováno usnesením, proti kterému může obviněný podat stížnost.


Podle § 160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném v době trestního stíhání žalobce, se trestní stíhání zahajovalo usnesením, tedy stejnou formou rozhodnutí jako před 1. 1. 1994. Podle uvedeného ustanovení, nasvědčují-li prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Podle § 160 odst. 7 tr. ř. je proti usnesení o zahájení trestního stíhání přípustná stížnost, o které rozhoduje dozorující státní zástupce.

Z ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. plyne, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby. Závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není však konečný a nemusí být ani hodnověrný (srov. Šámal, P., Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vyd., Praha, C. H. Beck 2005, str. 1214). Usnesením o zahájení trestního stíhání se totiž rozhoduje pouze o tom, zda jsou dány podmínky pro postup do další fáze přípravného řízení, v němž bude výše uvedený závěr podrobně prověřen, a to za možné aktivní účasti obviněného, kterému právě doručením uvedeného usnesení vzniká právo účinně se hájit.


Velký senát OOK za tohoto procesního stavu v rozsudku ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, dospěl k závěru,
že právo na obhajobu je ústavně garantovaným právem, které je v trestním procesu realizováno celým souborem institutů trestního práva (např. právo zvolit si obhájce, právo nevypovídat, apod.) a má dopad právě do poměrů trestního řízení. Jeho využití slouží k vyrovnání postavení obviněného proti profesionálně působícím a vybaveným orgánům činným v trestním řízení a nesmí mu přinést újmu právě v řízení trestním. Využití tohoto procesního práva však za určitých okolností může vést k důsledkům v hmotněprávní rovině, tedy například právě v oblasti nároků na náhradu škody proti státu. I když tedy podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je právem (a nikoliv povinností) obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné pro obviněného negativní důsledky, zákon č. 82/1998 Sb. na rozdíl od toho v ustanovení § 8 odst. 2 právní důsledky výslovně formuluje. Není přitom v rozporu s právním řádem demokratické společnosti, aby se z téhož jednání odvíjely rozdílné právní důsledky, resp. aby různé předpisy stanovily odlišné podmínky pro samostatné nároky z toho plynoucí. Takovýto výklad tedy nemůže být v rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, neboť neomezuje právo na obhajobu z hlediska průběhu a výsledku trestního řízení; týká se totiž samostatného občanskoprávního nároku na náhradu škody.


Velký senát v rozhodnutí dále dovodil, že
není tedy správný závěr, že zákonodárce neměl v úmyslu učinit podání řádného opravného prostředku podmínkou přiznání nároku na náhradu škody za všech okolností, dovozovaný z toho, že od této podmínky lze odhlédnout v případech zvláštního zřetele hodných. Ani úprava obsažená v návětí § 8 odst. 2 (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné) o žádném takovém úmyslu nesvědčí, neboť je tzv. tvrdostní klauzulí použitelnou pro kterýkoliv nárok. Jde o normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, která ponechává na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil, zda existovaly takové okolnosti (ať přímo na straně účastníka či byly dány objektivně), pro které se pro účely odpovědnosti státu za škodu podání opravného prostředku nevyžaduje. Žádné takové okolnosti však žalobkyně netvrdí ani neprokazuje. Její přesvědčení, dojem či obava, že by podání opravného prostředku bylo bezvýsledné, nečiní její případ zvláštního zřetele hodným ve smyslu § 8 odst. 2 zákona. Přiznání náhrady škody není podmíněno úspěšností podaného opravného prostředku proti rozhodnutí, jež se posléze stalo nezákonným. Při splnění ostatních zákonných předpokladů zákon podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku bez ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto. Ostatně pokud by stížnost žalobkyně proti usnesení o vznesení obvinění byla úspěšná, náklady obhajoby, jejichž náhrady se domáhá, by jí ani nevznikly, popř. by nevznikly v takové výši, jak se stalo.


Velký senát uzavřel, že
nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.


Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací vyšly z výše uvedených závěrů velkého senátu OOK Nejvyššího soudu a dovodily z nich, že bez ohledu na skutečnost, zda podání stížnosti mohlo reálně vést ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, lze obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby, přiznat nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li obviněný proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Jinými slovy, soudy nižších stupňů dovodily, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je nezbytnou formální podmínkou, jejíž naplnění podmiňuje uplatnění nároku na náhradu škody i tehdy, je-li zřejmé a nepochybné, že by stížnosti stejně nebylo vyhověno (i pokud by byla podána). V souladu s tímto závěrem se soudy již nezabývaly námitkou žalobce, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal proto, že by jí jistě nebylo vyhověno.



Taková interpretace ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění účinném před novelou č. 160/2006 Sb. však s ohledem na zásadu vyjádřenou v článku 89 odst. 2, dle kterého
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby
, a aktuální judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, nemůže obstát. Ústavní soud v tomto rozhodnutí odkázal mimo jiné na svůj dřívější nález ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV.ÚS 618/08, v němž uvedl, že
podmínka obsažená v ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout
. Ústavní soud v již označeném nálezu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, uzavřel, že
za situace, kdy podle soudem zjištěného stavu pro skutek označený v usnesení o zahájení trestního stíhání, který stěžovatel nikdy nepopíral, o němž však od počátku tvrdil, že není trestným činem (v kterémžto tvrzení mu soud v zprošťujícím rozsudku dal za pravdu), státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu) obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08, i v této věci se tak jeví trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus, zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž i práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny.


I v posuzované věci byla státním zástupcem podána obžaloba pro skutek označený v usnesení o zahájení trestního stíhání, o němž se následně ukázalo, že byl sice dovolatelem spáchán, ale není trestným činem, čímž i v tomto případě dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání (toto přesvědčení dal najevo i podáním odvolání proti zprošťujícími rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 5. 2. 2007, č. j. 28 T 8/2003-1914), a lze proto vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Za této situace lze uzavřít, že závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, jsou aplikovatelné i na posuzovanou věc s tím důsledkem, že i v této věci se trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jeví jako přepjatý formalismus.


Z uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. května 2011


JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.

předsedkyně senátu