28 Cdo 4654/2009
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř.




28 Cdo 4654/2009

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce JUDr. P. O. , advokáta se sídlem v Praze 3, Pod Lipami 52, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, a 2) Obci Buš , se sídlem Buš 8, zastoupené JUDr. Miloslavem Landou, advokátem se sídlem Slapy 271, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 62/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.7.2009, č. j. 28 Co 313/2009-58, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.7.2009, č. j. 28 Co 313/2009-58, změnil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 24.3.2009, č. j. 5 C 62/2009-31 ve výroku I. tak, že zamítl žalobu o určení, že Česká republika je vlastnicí pozemku blíže specifikovaného ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 30.10.2007 uzavřel první žalovaný s druhou žalovanou kupní smlouvu č. 1010680781, na základě které převedl první žalovaný jako prodávající na druhou žalovanou jako kupující podle § 8 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, mimo jiné i pozemek ve zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr PK č. 287 v obci a k.ú. B. za kupní cenu 62.000,- Kč. Odvolací soud vzal za prokázané, že první žalovaný vyhlásil na shora uvedený pozemek veřejnou obchodní soutěž. Dále zjistil, že v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 385/2005 se žalobce domáhá uložení povinnosti převést do jeho vlastnictví předmětný pozemek. Věc posoudil ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. Podle odvolacího soudu konstantní judikatura vychází z principu, že může-li žalobce žalovat na plnění podle § 80 písm. b) o.s.ř., není u něho dán naléhavý právní zájem na určení právního vztahu či práva . V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na určení vlastnického práva České republiky k pozemku naléhavý právní zájem, neboť se může domáhat a ve skutečnosti i domáhá vydání předmětného pozemku po prvním žalovaném. Odvolací soud zaujal názor, že v řízení vedeném pod sp.zn. 5 C 385/2005 si bude muset soud prvního stupně posoudit otázku platnosti či neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 30.10.2007 a na základě jejího řešení též otázku, zda je první žalovaný věcně pasivně legitimován k vydání předmětného pozemku žalobci. Podle odvolacího soudu pokud smlouvu ze dne 30.10.2007 posoudí jako neplatnou, bude první žalovaný věcně pasivně legitimován v řízení o vydání pozemku, a to bez ohledu na to, kdo je jako vlastník pozemku zapsán v katastru nemovitostí. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně bude vázán rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.12.2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, který se týká posouzení důvodnosti žaloby o vydání předmětného pozemku. Vyslovil závěr, že pokud bude vyhověno žalobě ve věci Okresního soudu Praha - západ vedené pod sp. zn. 5 C 385/2005, lze případnou duplicitu vlastnictví žalobce a druhé žalované odstranit jejich tzv. souhlasným prohlášením. Uvedl, že požadavek na určení, že vlastnicí pozemku je Česká republika, je dostatečně určitý a na základě takového určení lze zapsat Českou republiku jako vlastnici předmětného pozemku do katastru nemovitostí. Poznamenal, že otázka ,,správy státního majetku je vnitřní otázkou České republiky a nemá vliv na určení jejího vlastnictví k nemovitosti.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V dovolání rekapituloval dosavadní průběh řízení. Vytýkal odvolacímu soudu, že z jeho odůvodnění nevyplývá, zda druhá žalovaná bude ochotna dobrovolně řešit duplicitu vlastnictví uzavřením souhlasného prohlášení, když v dobré víře uzavřela kupní smlouvu a z obecních zdrojů vynaložila finanční prostředky. Podle dovolatele v případě nemožnosti uzavření souhlasného prohlášení je tedy podání žaloby o určení vlastnictví jediným možným řešením. Tvrdil, že v dané věci je dána naléhavost právního zájmu na daném určení. Obsahově tak (jak lze dovodit z ustanovení § 41 ost. 2 o.s.ř., který je použitelný i pro dovolací řízení srov. § 243c odst. 1 o.s.ř.) uplatňoval zřejmě dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. b) o. s. ř. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


První žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§ 240odst. 1 věta první o. s. ř.), účastníkem řízení, který je fyzickou osobou, která má právnická vzdělání (§ 241 odst. 1, věta první, § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). a že jde o dovolání proti rozsudku, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.. Přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dotčeném podaným dovoláním (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), bez nařízení jednání (243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). O dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se jedná v případě, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

O takový případ v této věci nejde.


Odvolací soud v této věci aplikoval v úvahu přicházející ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Zbývá posoudit, zda si jeho obsah rovněž správně vyložil.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci spočívá na shora citovaném závěru, podle něhož žalobce nemá na určení vlastnického práva České republiky k pozemku naléhavý právní zájem, neboť se může domáhat a ve skutečnosti i domáhá vydání předmětného pozemku po prvním žalovaném. Odvolací soud zaujal názor, že v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 385/2005 si bude muset soud prvního stupně posoudit otázku platnosti či neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 30.10.2007 a na základě jejího řešení též otázku, zda je první žalovaný věcně pasivně legitimován k vydání předmětného pozemku žalobci. Tento závěr se opírá o výše zmíněné závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky. Odpovídá ostatně i celé řadě dalších, v úvahu přicházejících rozhodnutí (srov. kupříkladu rozhodnutí publikované pod č. 17/1972 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, podle níž naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. ) V posuzované věci k tomu však přistupuje právně významná okolnost, totiž skutečnost, že posouzení téže otázky je představováno současně prejudicielní otázkou,, kterou bude muset řešit soud v jiné související (odvolacím soudem zmíněné věci). To podporuje správnost závěrů odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce ve vztahu k žalobě, jak ji dosud formuloval. Posouzení této základní otázky odvolacím soudem je tak třeba považovat za přiléhavé a správné. Na tom nic nemůže změnit argumentace odvolatele nesoucí se k úvahám o možném eventuálním odlišném právním posouzení chování druhého žalovaného, který údajně smlouvu uzavíral v dobré víře a do předmětu kupní smlouvy investoval značné prostředky. Tato argumentace je dílem hypotetická, dílem se vymyká z předmětu dovolacího přezkumu ve vztahu k základní otázce nedostatku naléhavého právního zájmu na straně žalobce s ohledem na probíhající jiný (shora zmíněný) soudní spor.

Ani ve světle argumentů dovolání, jak bylo žalobcem v této věci podáno, tak nelze dospět k spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení.Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci žalobce nemá naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.



Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2010

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu