28 Cdo 4649/2010
Datum rozhodnutí: 24.05.2011
Dotčené předpisy: § 9 předpisu č. 403/1990Sb., § 19 předpisu č. 403/1990Sb.




28 Cdo 4649/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská 2, proti žalované K. Z., zastoupené JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 239/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. 68 Co 64/2010 - 90 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 68 Co 64/2010 - 95, takto:
I.Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem dne 22. 3. 2010,
č. j. 68 Co 64/2010 - 90 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. 6. 2010,
č. j. 68 Co 64/2010 - 95 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2009, č.j. 19 C 239/2007 - 71, který zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vyklidit a žalobci předat pozemek blíže specifikovaný ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nebyl nikdy vlastníkem (spoluvlastníkem) předmětných nemovitostí
a ani jeho právní předchůdkyně - manželka V. V., od níž své právo odvozuje, nebyla v době své smrti jejich vlastnicí (spoluvlastnicí). Dovodil, že žalobcem vymáhané právo nemůže vycházet z jeho práva vlastnického, neboť mu k předmětným nemovitostem nikdy nesvědčilo. Odvolací soud vyslovil, že pokud se žalobce domáhá vydání předmětných nemovitostí, resp. uzavření dohody o jejich vydání, není jeho nárok důvodný ani ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že veškeré nároky plynoucí ze zákona č. 403/1990 Sb. jsou prekludovány ve smyslu ustanovení § 19 citovaného zákona, a to v situaci, kdy řízení bylo zahájeno dne 24. 9. 2007. Odvolací soud považoval za nevýznamné posouzení otázky, že žalobce neprokázal, že by byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 403/1990 Sb. a ani neprokázal, že by jeho manželka nesvobodně darovala svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech N. B.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňoval ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí o otázce prekluze tzv. restitučních nároků má po právní stránce zásadní význam. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávný závěr, že jeho nároky na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. jsou prekludovány. Podle dovolatele jeho práva na vydání nemovitostí plynoucí ze zákona č. 403/1990 Sb. nemohla být prekludována, neboť je (resp. jeho zemřelá manželka V. V.) uplatnil řádně a včas. Poukazoval na skutečnost, že při převodu předmětných nemovitostí ze strany jeho manželky a O. K. na N. B. a následně při převodu na výrobní družstvo mechanika Praha byl vyvíjen na převodkyně nátlak, v dané věci jsou tedy naplněny podmínky pro vydání předmětných nemovitostí podle ustanovení § 2 zákona č. 403/1990 Sb. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř.
se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ v projednávané věci nejde.
Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že v dané věci nebylo prokázáno vlastnictví (spoluvlastnictví) žalobce a ani jeho právní předchůdkyně předmětných nemovitostí. Dovolací soud se též ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalobce se nemůže domáhat svých nároků ani podle zákona č. 403/1990 Sb., neboť došlo k prekluzi jeho nároků ve smyslu ustanovení § 19 citovaného zákona. Potvrzující rozsudek odvolacího soudu tedy vychází z přiléhavého výkladu relevantních ustanovení zákona, které se věci týkají. Jiný výklad, než byl zaujatý soudem prvního stupně a převzatý soudem odvolacím nepřichází do úvahy. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto třeba považovat za věcně správné.
Z výše uvedeného vyplývá, že tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. v dané věci nenaplnila.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu